ISC Praha - Speed Skating Team

Rhein-Main Skate Challenge, Frankfurt (1.5.2011, Německo)

 REPORTÁŽ  Původně jsem předpokládal že pojedu do Frankfurtu sám, protože zbytek týmu jel do Hradce (kromě Jardy, kterej jel na křtiny), ale nakonec vše dopadlo úplně jinak. Souběžně se závodem na 70km na který jsem se přihlásil se totiž jel v rámci německého poháru i klasický maraton a proto se chystal do Německa také Petr Lochman. Takže jsme domluvili že pojedeme spolu a aby to nebylo málo, pár dní před závodem se o našem výletu doslechl i Matěj Krupka a tak jsme se domluvili, že pojedeme všichni společně.

Složení to bylo opravdu zajímavé – slavnými jmény se to v našem autě jen hemžilo, tedy pochopitelně až na to moje. Chvíli jsem přemýšlel, jestli tam jedu jako bruslař, nebo jako řidič a nemohl jsem si nevzpomenout když jsem před lety vezl v Kapském městě Kalouska a Renčem někam na diskotétu. Tady snad ještě chybělo abychom někde na Míráku nabrali Barta Swingse a asi bych si je rovnou nechal všechny podepsat na čepici. Bart Swings se naštěstí nekonal (asi mu nejela tramvaj) a tak jsme vyjeli v 11:00 směr Plzeňská dálnice D5 v kompletním počtu tří lidí.
 
BIO Cvalík s Mňamkou
 
Průjezd Prahou byl trošku zdlouhavější než jsem čekal, ale ne zase tak zdlouhavý jak obvykle bývá. Pokračovali jsme plynule až k Plzni, kde si Petr vzpomněl, že by nebylo od věci si koupit s sebou nějaké jídlo. Původně jsem myslel že má na mysli nějakou prodejnu zdravé výživy, nejlépe v BIO kvalitě a už jsem přemýšlel, kde se na dálnici dá koupit makrobiotická strava, načež mě ale Petr uklidnil, že mu bude stačit obyčejná, česká poctivá benzínová pumpa. Matěj taky hned zajásal s tím, že má těstoviny a že by potřeboval kečup, nejlépe ten od McDonalda. To měl bohužel smůlu, McDonald v dohledu nebyl.
 
Šli jsme tedy všichni společně na benzínku a já si říkal to bude teď hezký, já si jdu koupit jednoho Mlsouna (bagetu) a Petr mě vysvětlí že tohle bych rozhodně před závodem jíst neměl. Koupil jsem si tedy Mlsouna a koukám, Petr si nese 3 bagety a to jenom proto, že tu čtvrtou už nemohl unést! Takže žádná mikrobiotika, ale poctivej Mlsoun, Cvalík a Mňamka, to je strava šampiónů! Matěj to ani nekomentoval a prohodil snad jen že to je u Petra celkem normální a zakousl se do chleba s imitací, který měl připravený od maminky. Takže já tam stál s Mlsounem a koukal jako blázen – kdybych si tu bagetu nekoupil a zobal oříšky tak bych snad kazil partu!
 
Posvačil jsem tedy bagetu, Matěj dojedl chleba a čekalo se na Petra, který naskládal všechny bagety do auta a vydal se ještě pro rýži na snídani. Když se vrátil mohlo se jet. Tedy pouze k další benzínové pumpě, protože Petr v mžiku snědl dvě bagety a zjistil, že to nespočítal dobře a zapomněl si koupit bagety na zpáteční cestu! Takže pro příště, Petře, když kupuješ bagety, nezapomenout to vynásobit dvěma! Zastavili jsme tedy u další benzínky, Petr vyběhl aby se vzápětí vrátil do auta s tím, že nemá peněženku. Následovala celkem únavná pasáž kdy se celé auto obrátilo na ruby a když už zbývalo jen rozpárat sedačky, rozhodli jsme se jet dál – Petr jen mávnul rukou s tím, že čert vem ty eura co tam měl a prý že zítra musí tedy být na bedně, aby dostal nějaký ty price money. Po tomto krátkém přerušení jízdy, kdy jsem si vzpomněl na scénu z filmu Francouzská spojka jak rozřezali celý auto a postavili ho na špalky aby našli zásilku drog, jsme tedy pokračovali dále směr Bavorsko.
 
Cestou do Frankfurtu se již nic zajímavého ani zábavného nestalo a tak jsme v 17:30 přijeli do Eschbornu k hotelu Mercure, kde probíhala registrace na závod. Zaplaceno jsem měl již delší dobu přes internet (42 EUR) a tak jsem si jen vyzvedl svůj startovní balíček, kde kromě čísla bylo hlavně spoustu špendlíků. Už v autě jsem prohodil něco o tom že by bylo pěkné, kdyby byla také „pasta party“ a ejhle, koukám a v balíčku byl také poukaz na těstoviny!
 
A tak jsme se rychle přesunuli ven na terasu k bazénu, kde byl těstovinový bufet, který nás opravdu překvapil. Těstovin bylo kolik hrdlo ráčí, stejné to bylo i s vodou, jen pivo si mohl dát každý jen jedno. Asi to bylo proto, aby se lidé neopili a neskákali jim pak do toho bazénu. Ale i tak když srovnám „pasta party“ s Lincem, tak tady to byl fajnovej luxus.
 
Hotel Dorint
 
Po vyčerpávající večeři (dal jsem si 2x nášup, měl jsem jen jednu bagetu) jsme se rozloučili s Matějem, který šel se svými kolegy z týmu Speedlager do jiného hotelu (asi na nějaký ten lager) a my s Petrem jsme pokračovali do Sulzbachu do hotelu Dorint. Nebylo to daleko, asi 5km, takže si to později zkusíme projet zpátky na bruslích, abychom zítra na start nemuseli jet autem.
 
Na recepci hotelu jsme dostali dvě karty ke vstupu a ponaučení, ž fakturu dostaneme až zítra až se zsjití, na kolik placených erotických kanálů jsme se v noci dívali. Pokoj byl luxusní, uprostřed velká otočná LCD obrazovka a když se Petr rozhodl zjistit, kolik televizních programů lze naladit, seděli jsme v pokoji dobrou půlhodinku než jsme všechny prošli. Bohužel mezi nimi nebyl ani jeden český, ale za to několik desítek, možná dvacítek, arabských , nesmírně zajímavých, programů.
 
Po seznámení se s ovladačem televize a vybalením nezbytných věcí jsme se převlékli do bruslařského a jeli zkusit tu cestu zpátky do Eschbornu. Byla to celkem prima vyjížďka mezi pasoucími se kravami a řepkovými polemi až jsme za necelých 20 minut byli na místě zítřejšího startu. To nás uspokojilo a vyjeli jsme zpátky, byl nejvyšší čas, začalo se stmívat. Petr hned naladil hokej (Švédsko vs. Norsko) a já šel do místního supermarketu koupit nějaké frankfurtské párky a pivka. Párky jsem nesehnal, ale zato jsem neodolal grilovanému kousku bavorské sekané v housce a už jsem se těšil, co tomu řekne Petr. No, koukal na mě jak na zjevení a řekl něco v tom smyslu že „on by tohle by rozhodně nedal“. Já jsem to tedy rozhodně dal a k tomu jsem si dal jako hořkou tečku na závěr jeden kvasnicovej Erdinger, je potřeba být na závod vydatně posilněn a hydratován. Před spaním jsme si pak ještě dali na Sport1 cyklistický závod „Tour de Turkey,“ který jsem měl i s Petrovým odborným cyklistickým komentářem. To jsem velmi uvítal, protože německý komentář v televizi se nedal poslouchat – německy totiž nerozumím!
 
Před závodem
 
Druhý den jsme vstali před sedmou a posnídali - Petr si dal rýži z pumpy a já ovesnou kaši z domova. Petr byl zjevně v dobré náladě a řekl, že když to foukne, rád by dojel někde do dvacítky. Po snídani jsme vyjeli po známé trase směr Eschborn, kde již na startu byla spousta lidí, tedy hlavně cyklistů (v tu chvíli jsem netušil co to vlastně pro závod znamená). Potkali jsme i Matěje, který přijel se speedlager týmem a jen tak v rychlosti jsme se pozdravili. Mezitím se na start chystali cyklisté, kteří startovali na stejné trase jako bruslaři, jen prostě vyjeli o 15 minut dříve. I když měli odstartovat v 9:00 a start inline závodů byl ohlášen na 9:15, ještě v 9:20 projížděli startem – tolik jich bylo!
 
Já jsem se jel mezitím rozbruslit a jak jsem tak bruslil, uviděl jsem najednou bruslaře s kyslíkovou maskou až jsem se lekl. Nejdřív jsem si myslel že je to nějaká legrace a je to maska Darth Vadera z Hvězdných válek, což jsem ocenil – kam se hrabou labutě ze Spreewaldu - pak jsem ale zjistil že ten bruslař má na sobě dres Etap takže ten asi na sranda závod nepojede a přemýšlel jsem proč asi tak má tu masku! Že by nějaký pilový filtr? Nebo je ve Frankfurtu moc dietní vzduch? Nebo nemůže ostatní soupeře ani cejtit? Tak to fakt netuším. Nicméně to vypadalo zajímavě. Pak jsem teké zahlédl zajímavou postavu a to DJ Nationa. Včera jsem říkal Matějovi že mě fascinuje jednak tím jménem a pak i tím že je výborný bruslař a Matěj na to že kdybych ho viděl tak bych mu dal korunu, protože má „chlupatý iksovky a vůbec nevypadá jako bruslař spíš jako nějaký homelesák“. No a teď jedu a vidím zarostlýho chlapíka co má chlupatý nohy do X a na sobě dres Bont a říkám si – je to jasný, tohle je DJ Nation! A taky že jo. Tak to jsem rád, že vím kdo to je!
 
Pak už jsem se rozloučil s Petrem, který mě ještě stačil dát radu „ať se držím skupiny a 20km před cílem do toho šlápnu“, tak jsem mu pěkně poděkoval a jel na start. Elita neelita, pořadatelé vymysleli že první budou startovat účastníci závodu na 70km. Nevím co je k tomu vedlo, protože bylo jasné že za 4 minuty po nás jede špička a stejně nás dojede a pak nastane bordel, ale dobrá, určitě k tomu nějaký důvod měli, i když se nedokážu pochopit proč jsme nejeli všichni pohromadě. Hned jsem totiž zjistil, že tolik nás zase tu sedmdesátku nepojede, na internetu bylo přihlášeno asi 70 lidí, skutečnost ale byla že se nás sešlo asi 30 – to je fakt bída! Favoritem byl Sergio Bonagura, podsaditý švýcar z Bont týmu který je schopen dát maraton v tempu 39km/h a pak ještě pár dalších švýcarů, co uvedli podobný čas jako Sergio.
 
Start
 
V 9:20 se okolo nás prohnali poslední cyklisté s žertovnými maskami na obličeji a my už jsme byli připraveni ke startu. S pětiminutovým zpožděním k tomu došlo a vyrazilo se. Sice první metry vedly do kopce, ale tempo bylo více než výletní – bylo jasné že každý čeká až se kolem nás prožene německý pohár a naskočí se do vláčku. Tomu také odpovídalo tempo prvních 10km, kdy se jelo velmi, ale velmi vlažně, že být tady pan Urmínský tak mu nestačíme ani v háku. Občas jsem mrknul na hodinky a říkal si, kdy tady asi budou ti Widmerové a ostatní, už by tady měli být!
 

Než jsem se nadál, už tady byli. Ne sice po 15 minutách jak jsem to počítal, ale někde na 10. km. Okolo mě se prohnali závodníci v Powerslide dresech a než jsem je stačil spočítat, byli. Za nimi jako smečka psů jelo dalších 20 lidí a v tu chvíli bylo naše pokojné tempo ty tam (nebo tam ty) a ze skupinky nezbyl kámen na kameni. V tu chvíli šla Petrova rada „drž se skupiny“ do kytek, protože ze skupiny nic nezbylo. Stačil jsem jen vypozorovat že Sergio se chytil a vypadal, že pojede s nima – možná s tím i kalkuloval od začátku. Přede mnou mohli být asi tak další 3 bruslaři, byl jsem tedy z těch co jeli 70km na nějakém 5. místě. V tu chvíli to bylo jedno, protože se to celé roztrhalo a najednou koukám a jedu sám. Přede mnou další dva co jeli se mnou tu sedmdesátku a tak jsem se rozhodl dojet je stůj co stůj.
 
Švýcarsko netáhne
 
Myšlenka to byla jistě dobrá, v praxi to ovšem tak jednoduché nebylo. Ať jsem dělal co jsem dělal, mezera asi 50m se nezmenšovala, navíc mě zezadu dojeli další 3 bruslaři. Nevadí, aspoň to pojede lépe a dal jsem tomu za mnou gestem pokyn, že jdu dozadu, ať je zkusí dojet. Většinu bruslařů by se v tu chvíli snažila zrychlit tempo, zvláště když jsme byli na nějakém 12km. Ne tak to švýcarský netáhlo, co bylo za mnou. Udělal pár kliček a přestal jet, evidentně se mu nechtělo dopředu. To jsem nějak nepochopil, protože do cíle zbývalo asi 58km a on už nechtěl jet! A my jsme v pohodě mohli ty před náma dojet! Takže ten vykuk, švýcar Reto Moser prostě dopředu nešel, což znamenalo že ti dva před námi zmizeli a pak jsem je uviděl až na výsledkové listině. Tempo zvadlo a nebýt jednoho němce, co se se mnou chtěl vepředu střídat, jel bych na čele pořád já. Mě by to až tolik nevadilo, ale s pravidelným střídáním se mohlo jet rychleji a mohli jsme je dojet. Takhle ne. 

Takže s němcem jsme se střídali dalších asi 5km, když vykuk Moser předvedl další ze svých veletočů a to že najednou vystartoval a jako magnet se chytil cyklisty co jel před námi! No magnet, připomínal mě spíš pijavici. V tu chvíli ho následovali i další bruslaři co jeli za mnou a já jen s údivem žasnul a říkal si no to si snad dělají legraci, to se snad nesmí, ne? Tohle dělat nebudu a vykašlal jsme se na ně a jel za nima. To byla asi chyba, protože cyklista zabral a najednou byla mezi námi asi 20m díra, která se zvětšovala.
 
Ujel se další kilometr a já jsem byl zase sám. Tak to je pěkný, jsme na 20. km a já jedu sám, no jestli pojedu sám dalších 50km tak se z toho asi zblázním! Navíc foukal nepříjemný vítr, jelo se nahoru dolů a to na optimismu zrovna moc nepřidá. A tak jsem přemýšlel jestli je v pořádku jet za cyklistou, jestli jsem to měl taky udělat a došel jsem k závěru, že když pořadatelé pustí na stejnou trať ve stejný čas cyklisty a bruslaře tak se asi těžko mohou divit, že k něčemu takovému dojde! Je to prostě z čistě etického hlediska morální prasárna, ale prasárna tolerovaná a podporovaná pořadateli. To že je celej závod znehodnocenej (také díky tomu že jsme si svůj závod neodstartovali PO maratonu) a hraje se pouze na to kdo si chytne rychlejšího cyklistu, to asi nikoho nezajímá – při počtu 30 bruslařů na 70km je jasné jak to druhé kolo bude asi vypadat. Při té příležitosti jsem si vzpomněl na populární běh Man vs. Horse Marathon (více zde), kdy běží běžci a koně dohromady a těžko předpokládat že běžec bude diskvalifikován když poběží za koněm – to akorát tak dostane kopytem po čuni, ale jinak to nikomu nebude vadit. Tady to bylo stejné – jen ti cyklisté neměli žádná kopyta.
 
Nazdar Matěji
 
A jak jsem tak přemýšlel a užíval si krajinu a okolí Frankfurtu na 20. km od startu, najednou se otočím a koukám kdo to vedle mě jede a on – Matěj! Tak jsem mu zamával a to bylo tak asi všechno co jsem stihnul, protože jak se objevil, tak zmizel, naštěstí za sebou nechal asi 20 vyčerpaných závodníků, kterých jsem se chytil. Já jsem Matěje v tu chvíli velebil jak jsem mohl, protože najednou to jelo, regulérně a těšil jsem se jak za chvíli předjedeme všechny ty cyklisticky-bruslařské vláčky. Skupinka jela velmi svižně, asi to bylo i tím že v ní byl kompletní tým Etapu i s klukama v maskách, Dirk Hupe, Etienne Ramali či Sascha Hagemann. Byl jsem z těch jmen tak zaskočen že jsem je pěkně pozdravil a s dovolením se raději usadil hodně vzadu a doufal, že mě nesetřesou hned za dva kilometry. Vydrželo to déle než jsem čekal a tak poslední rozloučení se skupinou bylo až na 34. km, kdy jsem jim definitivně zamával šátečkem a vrátil se do své pozici osamělého solitéra.
 
Dalších 10km bylo celkem příjemných, byl jsem docela rozjetý a předjížděl všechny cyklisty v blízkosti – v tu chvíli tedy nehrozilo že bych se za nějakého připojil, jeli totiž jak šneci. Pak následoval úsek z kopce kde jsem si dal osobáček 58km/h (sám!) a už jsme se blížili do konce prvního kola. Čas jsem měl v tu chvíli něco okolo 1:19 a to jsme mohli být někde okolo maratonu. Druhé kolo začalo opět mírným stoupáním ale to už jsem sjel jednoho závodníka přede mnou a dle přísloví „ve dvou se to lépe táhne“ jsme to táhli do kopce spolu. A jak tak jedeme, tak koukám a za námi jedna holka, co odpadla když jsem se chytal těch Etapovců. Takže najednou z nás byla silná trojka, což mě potěšilo, protože 30km do cíle jsem fakt sám jet nechtěl.
 
Chyť si svého cyklistu
 
A jak si tak jedeme, střídáme a najednou, někde na 50. km, Suzanne (čísla byla na zádech a tak bylo možno přečíst kdo jede přede mnou), která nás dojela, se dala do rozhovoru s nedalekou cyklistkou Kathrine a slovo dalo slovo a hle a Suzanne je za kolem a nechá se vesele táhnout. Já zase koukám jak blázen, ale ten třetí do party co byl v tu chvíli za mnou udělal dva rychlé kroky a byl za Suzanne a už mě začali zase pomalu odjíždět. To už jsem ale řekl dost, za vola tady nebudu, asi se to tak tady jezdí, dobrá, je to prasárna, ale já se zapojím za vás. Když už někoho diskvalifikují, tak rovnou všechny (což je docela otázka, provinil se ten první co se nechal táhnout cyklistou nebo i ti ostatní, co jeli za ním? Ha!). Takže morální předsevzetí šlo do kopru, protože jinak bych tady byl asi za pitomce. Mohl jsem se stát Mirkem Dušínem frankfurtského závodu, ale 20km sám ve větru do cíle jsem nějak zvlášť jet nechtěl ... inu motto místního závodu je „chyť si svého cyklistu“ – čím rychlejšího, tím lépe.
 
A Kathrin nepatřila zrovna k těm pomalým, jela si těch svých 33km/h, což bylo celkem rychlé. Do kopce sice trochu zpomalila když začala přehazovat, což my jsme samozřejmě nemohli, ale pořád to jelo velmi svižně. Z kopce jsme naopak táhli my jí, takže se v průběhu dalších 10km mezi námi vytvořilo velmi úzké pouto. Nejhorší úsek byl asi okolo 60. km, kdy jsem chtěl aby už jsme byli v cíli, vítr foukal, jelo se do kopce, no hrůza. Když jsem tohle přežil, tak jsem si už říkal že nejhorší mám za sebou a už to nějak dojedu, zbývalo jen necelých 10km a z toho jeden krásný sjezd. Navíc jsme dojeli dalšího závodníka a já si spočítal, že tady se pojede asi o 3. místo!
 
Doleva nebo doprava?
 
Jak jsem tak uvažoval, blížili jsme se ke křižovatce, klasickému téčku. Tam stál policista, vysloveně znuděný, takže místo toho aby nám pokynul kudy dál, nepokynul nic a jen znuděně zívnul. To vyvovalo paniku. Jako první zpanikařila Katrin a s výkřikem „Mein“ zmáčkla brzdu. To mělo za následek že Suzanne, která jela za ní taky chtěla zmáčknout brzdu, kterou ovšem pochopitelně na bruslích neměla, takže to napálila přímo do Kathrin! Já jsem jel za Suzanne a i když jsem si v podvědomí říkal „musíš odbočit doleva, doleva, doleva“, odbočil jsem samozřejmě - doprava. Prostě jsem si to dal 50:50 a uhnul tam kam jsem neměl. Zbytek vláčku udělal frnk a byl v tahu. Ten, co jsme ho před chvílí dojeli byl z toho tak vyjevenej, že si řekl „s těmahle bláznama přeci nepojedu“ a radši zase ujel, než aby se zúčastnil té naší šarády. Netáhlo Moser taky řval, protože jak jsem uhnul tak najednou nebylo za kým jet a on musel, chtě nechtě, táhnou toho za ním. Já si dal vybroušený spin stop, proklel jsem policistu (česky) a vydal se na stíhačku.
 
No já řval, 8km do cíle a já udělám takovou volovinu, to jsem ale vůl! A rychle koukám, kde jsou ti tři přede mnou. Jeden byl úplně v háji ale ti další dva, vykuk Moser a jeho švýcarský kolega byli v dohledu. Najednou koukám a Moser zase cvaky cvak jako pijavice a už visel na cyklistovi.To byla moje šance, protože se jelo relativně z kopce a mě se to rozjelo. Takže jsem jel 3km totální kaši, což nakonec slavilo úspěch a já je dojel. Ti dva jak to zjistili tak mě samozřejmě pustili dopředu, což byla asi chyba že jsem jim sežral. Dali jsme si společný sjezd (60km/h) a do cíle nám zbývaly v tu chvíli asi tři kilometry.
 
Německá soda
 
Asi 1,5km před cílem ten druhej švýcar zase udělal cvak a přisál se na cyklistu co jel asi 10m přede mnou. Moser to viděl a udělal cvak za krajana. Já jsem to taky viděl a neudělal jsem nic. Najednou došlo k legrační situaci kdy si oba uvědomili že stejně si to budou muset dát za svý a tak předjeli cyklistu a – světe div se – poprvé v závodě jeli sami, bez maminky, tatínka a cyklisty! Asi 600m před cílem když cyklisti definitivně zmizeli jsem vyrazil za nimi a i když se mi to rozjelo a i když jsem viděl Mosera jak se stále otáčí, chyběl nakonec asi jeden krok a tak jsem skončil na 6. místě v čase (2:14:18.8). Nevím jestli se dá ten čas s něčím srovnat (těžko), protože to byl v podstatě neregulerní závod – no ale oni tu sedmdesátku stejně klasifikovali jako „breitnersport“, takže cyklista necyklista, bylo jim to fuk.
 
Další překvapení mě čekalo v cíli, jak jsem vynachválil němce a jejich „pasta party“, tady v cíli to bylo naprosté zklamání – čepovali perlivou Bonaqua sodovku a k tomu zbylo na stole zbylo jedno jablko a jeden banán! Všechno ostatní vyžrali ti z německého poháru! Takže ti co jedou 70km nakonec dostanou sodovku ... tak to je teda soda. Vzal jsem si kelímek a poslední banán a šel jsem za Petrem a Matějem, kteří mě již vítali, každý s banánem v ruce. Matěj dal  maraton za 1:12, což je skvělý čas a Petr dojel zhruba 2 minuty za Matějem, ale moc nadšeně nevypadal.
 
Pomalu jsme se vydali společně na cestu zpátky k hotelu, pořád ještě to bylo asi 6km. Celkem pohoda až na to že Matěj měl s sebou příruční zavazadlo, naštěstí s kolečkama, které tedy musel celou cestu táhnout za sebou jako pejska. Byl z toho nakonec tak vysílený, že nám oznámil že si jde do McDonalda doplnit energii. Petr se šel mezitím protáhnout a já šel zjistit výsledky závodu do hotelu. Bohužel na internetu ještě nebyly.
 
Když jsme přišel zpátky, Matěj už snědl McZmrzlinu a spokojeně chroupal twistera. Vyndal jsem z kufru tvarohový koláč, který jsem si chtěl dát při jízdě a vyrazili jsme. Nejprve kousek dál ke stánku kde prodávali chřest. Jak jsme tam přijeli, stál tam pán, naprosto zkoprnělý a ukazoval nám na střechu auta. Já jsem si pomyslel to je nějakej blázen a vystoupil jsem abych vzápětí zjistil, že jsem tam nechal ten tvarohovej koláč! Tak jsem pánovi poděkoval, koupil chřest a odjeli jsme. A pán tam stále stál jako přibitý ...
 
Veselá příhoda s naftou
 
Až do Norimberku se nestalo nic co by stálo za zmínku, kluci zase usnuli a mě před očima pořád projížděli cyklisté. Za Norimberkem jsme si udělali pauzu na protažení a já jsem vyprávěl Pavlovu veselou historku z Račič, jak ignoroval svítící kontrolku kdy mu došel benzín a šel pěšky podél dálnice až k benzínce, zastavili ho policajti, chtěli mu dát pokutu, pak mu prodali děravý kanystr, takže benzín mu vytekl ... no legrace k popukání.
 
A jak jsme jeli tak dál, já najednou koukám že nám dochází benzín. Matěj mě uklidnil že to „na hranice v pohodě dojedeme, je to kousek“. Tak já že jo, aspoň to bude levnější. A za chvíli blik, rozsvítila se kontrolka. Na to nejsem moc zvyklej, ale Matěj mě zase ukllidnil, že prej on jezdí na svítící kontrolku pořád. Já jsem jim znovu připomněl Pavlovu příhodu a zdůraznil kritický okamžik kdy ignoroval svítící kontrolku, ale oni se jen smáli, až se za břicho popadali. Zeptal jsem se jak jsme daleko od hranic, Matěj se mrknul do mapy, pak se usmál a řekl že „to není ani 100km“. Petr se jen převalil a řekl, že to je naprosto v pohodě. No, někde jsem četl že se dá ujet asi 50km, což mám ozkoušený ... ale 100km? Začal jsem být tedy lehce nervózní a začal jsem přemýšlet. Kde mám vlastně sakra tu vestu? Mám ji vůbec? Mám nafťáka, nemusí se tam ta nafta pak vstříknout když je to suchý? A teď, nesmím zapomenout zavolat z toho dálničního telefonu – no jo jak ale když nemluvím německy? A teď ten trojúhelník, nevynfal jsem ho doma když jsem nosil věci z kufru? Matějovi jsem jasně naznačil, že jelikož je z nás nejrychlejší, tak pojede na bruslích pro naftu on tak ať si laskavě pomalu připraví brusle. To už se Matěj přestal smát, přeci jenom na Rozvadov se jelo furt kopce!
 
Jak jsme překročili 50km od rozsvícení kontrolky, rozhodl jsem se přejít na úsporný režim. Žádná klimatizace. Žádný světla. Místo 130km/h jsem jel 90km/h, které jsem udržoval tak vehementně, až jsem dostal do nohy křeč a nemohl jsem jí dát z plynu!. Vydal jsem zákaz mluvení. Kluci byli stále v klidu, prej takhle dojíždějí skoro pořád. Je vidět že jsem v tomhle naprostý nováček!
 
No a jak se tak valíme po dálnici a já v duchu už vidím Matěje jak jede s PET lahví pro naftu, najednou cedule „Hraniční přechod 2km“. To už bylo jasný že to dojedeme i kdybychom to museli dotlačit, což se nám nakonec také podařilo. Navíc hned na přechodu byla pumpa a tak jsem vzal plnou, i když Petr naznačoval cosi o tom, že to v pohodě dovalíme i k té další!
 
Závěrečná historka neměla sice takovou veselou pointu jako ta Pavlova, ale když si ho představím jak se prodírá tou škarpou s kanystrem v ruce, tak jsem docela rád že to tak dopadlo!
 
 
 
 
Trať: dva okruhy v okolí Frankfurtu, povrch velmi dobrý, pouze několik míst bylo s hrubším asfaltem ale nic dlouhého to nebylo. Profil velmi členitý s jedním dlouhým sjezdem. Vzhledem ke spolupráci závodníků s souběžně jedoucími cyklisty bylo celé druhé kolo neregulerní, ale to je spíš otázka pro pořadatele závodu.
Počasí: slunečno, teplota okolo 20C, v průběhu celého závodu foukal nepříjemný vítr
 

František Míček

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář