REPORTÁŽ  Pro někoho jeden z vrcholů sezóny nebo zážitek na celý život, pro ostatní pak příjemný výlet s přáteli do oblasti severního Německa – tak by se dal ve stručnosti popsat závod European Masters v německém Dampu. Myslím že po návratu zpět do vlasti se většině výpravy vybaví zejména ten příjemný výlet, ale zatím nepředbíhejme a začněme pěkně od začátku ...

Jak to celé začalo? Pavel se takhle jednou večer po tréninku cítil v tak vrcholné formě, že se rozhodl podívat, jestli se někde jede mistrovství světa v inline maratonu. Takovou cítil formu! Mistrovství světa nenašel a tak musel vzít zavděk s mistrovstvím Evropy. Nebylo to pravé ořechové, ale co se dalo dělat. My ostatní jsme to nadšeně uvítali a rychle se dohodli, že tam pojedeme v celkovém počtu sedmi lidí. Prostě Sedm statečných (což mě tak ňák napadlo až později).

European Masters krok za krokem

Plán výpravy byl stanoven dlouho dopředu. Nejprve jsme si, jelikož se jednalo o oficiální veteránské mistrovství Evropy (European Masters), museli zajistit nominaci (dobře, tady jsem si malinko zapřeháněl), tedy registraci od Českého svazu kolečkového bruslení. Tady spousta z nás čekala zádrhel, ale díky bleskové komunikaci Pavla s vedením svazu byly registrace na světě. Tedy, přesněji řečeno byly v emailu, doufejme že to v Německu bude stačit. Takže první krok byl učiněn.

Druhým krokem bylo zaplacení startovného. Tady byl menší problém, jelikož nešlo platit kartou, ale pouze poslat peníze pořadateli na účet. Naštěstí jsme posílali hromadnou registraci a tak poplatky nebyly takové, jako kdybychom se registrovali jeden po druhém. Registrace jsme měli, registrovaní jsme také byli (35 EUR na osobu). Dalším krokem bylo ubytování. A tady nastaly první menší rozkoly v našem týmu.

Část výpravy (já) preferovala ubytování ve stanu, což bylo drtivou většinou (Martin Kuchař) zamítnuto. Další z možností bylo ubytování v bungalovu přímo v Dampu, problém ale byl že bychom museli mít ubytování minimálně na 2 noci. Marek tedy navrhl, že bychom si mohli půjčit dva obytné vozy a jet tam s nimi. To byl zajímavý nápad, bohužel trochu nákladný a navíc nám došlo že stejně bychom nemohli při jízdě sedět vzadu a hrát karty! A tak jeden člen našeho oddílu, který si přeje zůstat v anonymitě, přišel s myšlenkou ubytování v nedalekém Kappelnu. Všem se můj nápad moc líbil a tak jsem bleskově zamluvil ubytování pro 7 lidí, což mě bylo vzápětí, po týdnu, potvrzeno. Naší výpravě tedy již nic nestálo v cestě!

Vůz č. 1 a vůz č. 2

Zbývalo vyřešit poslední drobnost a to, jak do Dampu pojedeme. Vytvořili se proto dvě skupiny. První skupina, říkejme jí pro jednoduchost vůz č. 1, ve složení Martin Jirsa (řidič), Marek, Rosťa a Jarda vyjela do Dampu již v pátek odpoledne, jelikož, a zde cituji řidiče vozu č. 1 „jsme si chtěli výlet do Německa užít“. Vyjeli proto vybaveni polovojenským stanem, který lze použít i pro rybářské účely, spacími pytly, soupravou výstražných navigačních světlic pro případ nouze a zbrusu novou sadou tyčí vhodných pro opékání buřtů. Myslím si že lepší doba než pátek 16:00 pro cestu do Německa snad ani neexistuje, ale tato moje připomínka by byla zcela rozhodně předmětem vášnivých diskuzí a tak dobu odjezdu vozu č. 1 zde pro jistotu nebudu šířeji komentovat. Každopádně vůz č. 1 úspěšně dojel až do Hamburku, kde těsně před půlnocí přenocoval v nedaleké zahrádkářské kolonii. Díky dobrým kontaktům Martina Jirsy na své německé přátele nedošlo ke katastrofickému scénáři a stan i světlice zůstali v suchu v zavazadlovém prostoru auta. Jedinou nepříjemnou zprávou pro nás ostatní bylo, že zde stopy vozu č. 1 končí.

Zbylá část výpravy, tedy Martin Kuchař (řidič), Pavel a já přistoupila k celé výpravě poněkud konzervativně – prostě jsme se v pátek podívali v klídku na hokej, ne někde na pumpě jako nezodpovědní hokejoví příznivci z řad vozu č. 1, ale v pohodě doma a do Dampu jsme vyrazili až druhý den, v sobotu ráno. Pravda, v pátek večer jsem přemýšlel jestli to stojí za to jít si vůbec lehnout, ale usoudil jsem že každá hodina se počítá a šel jsem si tedy na ty dvě hodiny trochu prospat. Pak jsem vstal, napil se džusu, udělal si rychle ovesnou kaši a jel jsem do Letňan, kde jsme měli sraz s Martinem a Pavlem.

Martin, jak je jeho dobrým zvykem, byl samozřejmě na místě a v 5:00 měl již nastartované auto, takže pokud bychom se byť jen o jednu minutu opozdili, byl rozhodnutý odjet do Německa sám. Pravda, pak by si to sám celé zaplatil, takže možná by na nás i počkal. Přivítal jsem se s Pavlem a šli jsme společně k Martinovi do auta. Martin měl hned dotaz a říkal „Hele, prosím tě, v tom Kappelnu, pojedeme na semaforu DOLEVA nebo DOPRAVA?“. No my s Pavlem jsme na něj koukali jak čerstvě vyvorané myši, bylo 5:00 ráno, stáli jsme v Letňanech a on se baví o nějakým Kappelnu, kde budeme za 9 hodin! Řekli jsme tedy Martinovi že se ještě uvidí, jestli tam přijedeme na zelenou nebo na červenou  a podle toho se pak rozhodneme.

A tak jsme tedy vyjeli. Martin nám rozdal přepravní řád a zdůraznil zejména pasáž o naprostém zákazu tekutin, nápojů či nedejbože, jídla. I přes tento drakonický zákaz se nám s Pavlem podařilo na palubu automobilu propašovat dvě láhve s čirou vodou, což Martin nakonec po Pavlově přednášce na téma „Vliv dehydratace na lidský organismus“ povolil.

Cesta probíhala celkem bez problémů, já jsem seděl na místě pana ředitele vzadu, Pavel vedle Martina vpředu. První zastávku jsme udělali ještě v Čechách, já jsem si dal svojí ovesnou kaši, Martin kávičku a Pavel se proklusnul. Druhá přestávka přišla trochu neplánovaně, což je u Martina něco výjimečného, obyčejně má totiž vše spočítané dopředu, takže i přesně věděl kde zastavíme, na jak dlouho, kdy pojedeme a kdy přijedeme do Dampu. I když měl v hlavě přesně spočítaný objem močového měchýře dospělého jedince a vliv tohoto objemu na případné přestávky v jízdě, přeci jen nepočítal s určitými odchylkami ve svých výpočtech. Pokud se taková odchylka vynásobí třemi, je pak jasné, že naší neplánované zastávce na německé straně nemohlo nic zabránit ...

Konečně v Dampu

Poté jsme již měli jen ty plánované zastávky, přesně podle Martinova plánu a tak náš časový harmonogram nemohlo již nic narušit. Do Dampu jsme dorazili okolo 13:30, jen pouhých 10 minut za vozem č. 1! Vzhledem k tomu že vyjížděli o den dříve, tak to takový náskok zase nebyl. Bylo vidět, že si výlet do Německa patřičně užili, což potvrdil i Martin J. který hned líčil kultovní historku o kouzelníkovi, kterému pomáhali s opravou auta. Pravda, po této kouzelnické epizodce kdy jim kouzelník nechal zmizet všechny brusle i s ložisky jim trochu zatrnulo, ale nakonec vše dobře dopadlo, nikomu se nic neztratilo a kouzelník spokojeně odjel svým opraveným autem neznámo kam.

V Dampu probíhalo vše opět dle pokynů Martina Kuchaře, měl jsem tedy asi 127s na to abych si koupil pohledy a magnet. Měli jsme štěstí, startovní čísla pro nás již vyzvedla posádka vozu č. 1 a tak jsme během chvíle opět jeli – tentokrát podívat se po trati.. Trať jsme si projeli, bohužel cena za projetí byla velmi vysoká – ztratili jsme vůz č. 1. Neváhali jsme proto a trať si projeli ještě jednou, bylo sice mokro, ale byla šance že to vše brzy uschne, jelikož zde na severu foukalo a bylo celkem teplo. Mě osobně se trať líbila, Pavlovi se nelíbila a Martin jen konstatoval, že jsme již 4 minuty měli být v hostelu v Kappelnu.

Když jsme dorazili do Kappelnu, zjistili jsme že budeme muset počkat do 16:00, než přijde pan recepční. Jarda s Martinem J. a Rosťou šli do městečka na jídlo, já jsem si udělal sendvič, Pavel nadával na trať, Marek odpočíval a Martin se snažil na chvíli usnout. V 16:00 na minutu přesně jak je v Německu dobrým zvykem přišel pan recepční a my se ubytovali v podstatě ve stejném složení jako jsme jeli, jen Martin Jirsa uvítal nabídku jeho pohostinných německých přátel a odešel se ubytovat někam do města.

Chvíli jsme si odpočinuli a pak jsme se s Martinem a Pavlem rozhodli, že se půjdeme podívat na závod v půlmaratonu, který se jede dnes odpoledne na stejném trati (ale  v opačném směru). Už jsme chtěli vyjet, když si Pavel uvědomil, že zapomněl na záchodě svůj (vybitý) telefon. A zde dochází ke klíčovému okamžiku celého dne. Pavel v silném rozrušení, kdy stále přemýšlel o záludnostech mistrovské tratě, při opouštění toalety učinil osudovou, resp. víceméně začátečnickou, chybu. V momentě kdy otevřel dveře a chystal se toaletu opustit, rozhodl se dveře zavřít aniž by opustil prostor vymezený pohyblivé části dveří! Tato stresová situace měla pak za následek to, že Pavel prostě chytil jednu zleva od dveří a druhou z druhé strany od futer, resp. od dlaždičkových obkladů místnosti. My s Martinem jsme zprvu nemohli pochopit, jak může někdo přijít ze záchodu s hlavou na jedné straně rozbitou a na druhé straně s obrovskou boulí, ale když nám to celé Pavel znovu ukázal, bylo nám to jasné. Aby toho nebylo málo, Pavel vznesl obavu jestli nebude nutné šití či jestli nehrozí otřes mozku. Zkušeně (po příhodě s Terezkou z Burgu) jsem se tedy Pavla zeptal jak se jmenuje a jakou barvu má tráva. Pavel na mě chvíli koukal a pak řekl „běž s tím do prdele“, což v podstatě bylo jen potvrzením že jeho zdravotní stav umožňuje zítřejší start bez sebemenších problémů, i když s boulí na hlavě.

Na trati

Nakonec jsme tedy po této krátcé epizodce nasedli do auta a vyrazili do Dampu podívat se na půlmaraton. Také jsme se chtěli po závodě zastavit na pasta party, která byla zdarma. Bohužel všechno bylo jinak, jak se říká „všechny cesty vedou do Říma, ale do Dampu vede jen jedna“ a bohužel po té jedné se jel závod, takže nebyla šance se tam nijak dostat. Zůstali jsme proto ve vesničce Schuby. Bohužel ta vesnička byla tak malá, že tam ani neprodávali žádné potraviny a ani hospoda tam nebyla! Naštěstí se nabídl hodný pan policista s tím, že máme jít do požární zbrojnice a tam nám prodají pivo, ale abychom to nikomu neříkali, protože tam chodí jen oni! A tak jsme tam šli, pan hlídač zbrojnice o nás již věděl a prodal nám vychlazený Flensburger. Martin si šel mezitím zdřímnout do auta a já s Pavlem jsme se šli mrknou na trať.

Co bylo celkem pozitivní byl fakt, že trať během 2 hodin uschla a navíc začalo svítit sluníčko. Podívali jsme se na elitní jezdce i na zbytek startovního pole, pak počkali asi 20 minut a podívali se na to samé – jela se totiž dvě kola. Pavla to přestalo bavit a s konstatováním že „všichni si jedou to svoje“ odešel za Martinem. Já jsem ho brzy následoval a společně jsme se dohodli, že do Dampu na pasta party nepojedeme, protože prostě není kudy, silnici otevřou až v 19:00. A tak jsme jeli zpátky do Kappelnu.

Taktická porada

Tady jsem potkal Martina J. s Markem, kteří se chystali do Kappelnu. To jsem celkem uvítal a rozhodl jsem se jít s Markem na prohlídku městečka. Přístavní Kappeln se mě moc líbil, byl tam klid, jinak to asi vypadá ráno, když do přístavu přijedou všechny rybářské lodě, to musí být pěkný šrumec. Po příjemné procházce jsme zamířili zpátky do hostelu, když jsme najednou potkali Pavla, který vyrazil na bruslích na menší podvečerní trénink. Pavel si dal pár rovinek a s konstatováním „to jede samo“ šel spokojeně z bruslí.

Po chvíli vyrazil ven i Rosťa a po něm i Jarda, oba měli štěstí že jsme na severu Evropy a stmívá se až po desáté, protože když se Jarda vrátil bylo asi 22:30. To by si v Čechách asi moc nezajezdil!

Těsně před spaním následovala taktická porada, kde jsme se dohodli že všechno se pojede na Martina, což celá výprava jednohlasně odsouhlasila, protože pak bude každý nezdar snadno omluvitelný slovy „jel jsem sice sračku, ale vše bylo podřízeno taktickým pokynům - jelo se prostě na Martina“. Jarda ještě prohodil ložiska, Rosťa prohodil kolečka a Martin prohodil pár závěrečných slov a šlo se na kutě.

František Míček