REPORTÁŽ  Europamarathon v německém Görlitzu (resp. polském Zgorzelci) patří k mým oblíbeným závodům a tak byla celkem škoda, že se mě nepodařilo přemluvit k výletu nikoho dalšího. Martin K. odjel do Francie, Jarda stále ještě nerozdýchal Napajedla a Pavel se už mentálně připravoval na Ostravu a nerad by se rozptyloval nějakým dalším, podružným, závodem. A tak jsem, jak již letos několikrát, vyrazil závodit sám.

Görlitz je coby kamenem dohodil a rozhodně se tam jede lépe než třeba do Českých Budějovic (nic proti Budějovicím, že, tam by ostatně chtěl, slovy klasika, žít každý) , navíc jsem tam za necelé dvě hodiny jízdy. Tentokrát jsem se ale rozhodl jet již den před závodem, vyloženě jsem nepospíchal a udělal jsem si takový menší fakultativní výlet po severních Čechách. Jel jsem přes Jablonné v Podještědí a pak na Lückendorf a Žitavu. Ze Žitavy jsem pokračoval směr Görlitz, když jsem najednou zahlédl obří důlní kombajn. Nikdy jsem nic takového neviděl na vlastní oči a tak jsem neodolal a  udělal si menší exkurzi.

Byl tu ovšem menší problém, průvodce mluvil jen německy (což je v Německu takový dobrý zvyk, mluvit německy), zatímco já jen česky, anglicky nebo španělsky. Jediné čemu německy rozumím jsou - číslovky. Nikdy bych nevěřil že s elementární znalostí číslic jsem schopen porozumět odbornému výkladu o funkci důlního stroje! I když pravda, pomohlo mě že některá německá slova jsou podobná těm českým. Třeba takový schlus, že.

Görlitz

V Görlitzu jsem byl někdy okolo 16:00 a šel jsem se registrovat. Německá preciznost jak již letos po několikáté zaskříkala a než jsem se nadál, dostal jsem své startovní číslo, poukaz na pasta party a nocleh v tělocvičně zdarma bez toho, aniž bych musel platit! Bylo by to příjemné ušetřit dvacku a asi by to nebyl problém, ale snažil jsem se milého pána u registrace přesvědčit, že bych měl zaplatit. Byl neoblomný – máš číslo, platit nemusíš! Nakonec, když pán zjistil že opravdu mám zaplatit, chtěl po mě startovné v den závodu (vyšší) a ne v den registrace (nižší) – tak tomu se říká za dobrotu na žebrotu. To jsem odmítl s tím, že buď dostane dvacku nebo nic. Pán projevil bystrého obchodnického ducha a rychle mě vypsal potvrzení na (20 EUR), abych si to ještě, nedej bože, nerozmyslel.

Po registraci jsem si šel dát těstoviny, porce byla veliká a bylo jasné, že o večeři si již nemusím dělat starost. Nacpán k prasknutí jsem šel zjistit stav tělocvičny. Nikdo tam, krom dvou spacáků, nebyl, což mě mírně překvapilo – v hlavě jsem měl ještě přeplněnou basketbalovou halu z Poznaně, kde bylo též ubytování grátis. V Německu se asi v tělocvičnách moc nespí, ale mě to nevadilo. Přeskočil jsem si dvakrát kozu, zacvičil na kruzích a nakonec jsem si, vyčerpáním, ustlal (tzn. položil žíněnku) pod jeden z basketbalových košů. Pak jsem se ještě prošel městem, navštívil místní pivovar Landskron, zašel na polskou stranu na pivo (je tam levnější) a okolo jedenácté šel na kutě. Pardon, na žíněnku.

Ráno jsem vstal v 7:00 a koukám, okolo mě se mluví česky. V tělocvičně, kde přenocovalo asi 7 lidí, německy rozhodně nikdo nemluvil! Než jsem si stačil sbalit spacák, Češi ale zmizeli, takže jsme si ani nestačili říct „brýtro“. Uklidil jsem žíněnku a šel se k autu nasnídat. Jak jsem tak jedl svojí rýži, najednou ke mě přišel jeden starší pár a paní říkala „tak se zeptej tohodle, ten vypadá jako místní“ a když už se pán nadechoval ke guten tag, řekl jsem že jim stejně moc neporadím, protože jsem z Čech. Naštěstí se ukázalo že se jdou registrovat, takže jsem je poslal do školy k registraci.

Přijela Filadelfie

Jak čas plynul, začali přijíždět i další bruslaři. Brzy jsem potkal Bohunku Kotenovou, Michala Polana a Zdeňka Sauera (čili zájezd Filadelfie) kteří si ještě včera dali menší výlet do oblasti Lužických jezer, aby byli na závod patřičně vyježděni. Je vidět že nevěděli co je čeká, protože jinak by odpočívali, případně se věnovali tak maximálně četbě Allgemeine Zeitung někde na terase.

Dlouho na sebe nedala čekat ani výprava z nedalekého Liberce ve složení Petr Choc, Petr Vašek, Honza Pecka a Jarda Hanzlíček. Účast Honzy Pecky byla jistě překvapením, zvláště když Honza byl naposledy v Görlitzu někdy v roce 2006, tedy v době kdy ti odvážnější z nás jezdili závody na 70mm kolečkách, ti méně odvážní pak na quadech nebo na koloběžkách.

Do závodu zbývalo něco okolo hodiny a protože partička Filadelfie parkovala někde na polské straně (doporučil jsem to já), nabídl jsem jim jako převlékárnu svoje (resp. Veroniky) auto. Rychle jsme se převlékli, Michal se Zdeňkem do sebe naládovali nějaké Nutrendy a nic nedbali varování „Varuj se hazardu, vzpoměn si na Jardu“, tedy experimentální výběr předzávodních produktů našeho předního závodníka Jaroslava Z., který vedl k takovému výsledku na závodech v Napajedlech který může být směle označován jako propadák roku.

Někdy 30 minut do startu začal Zdeněk panikařit, protože již neměl místo na svém těle kde by mohl ukrýt energetický gel (je to stejná situace kdy narkoman hledá žílu), nakonec nacpal dva gely pod nohavice s tím, že až sní těch deset gelů co si veze s sebou, tak zřejmě padne vyčerpáním a umře. Michal si vzal vodu, Bohunka elegantní brýle, já  si nezapomněl vzít přilbu a jelo se na start.

 Start

Letmým výčtem na startu jsem provedl odhad s tím, jestli je reálné obhájit loňské 4. (ano, čtvrté, pro Pavla Zajpta čtvrté celkově) místo. Adam Frank na startu nebyl, Tilo Bocka jsem taky neviděl, že by to mohlo být ještě lepší? Na startu byla snad kompletní výprava koster (prostě mě ta kombinéza připomíná kostry, sorry Petře) z O.B.F.S.T, to je konkurence, pak Jens Lange, Bodo Dau, Chris Wunderlich, tedy všichni ti co jezdí stejně (pomalu) jako já, tak uvidíme. V 9:00 jsme se seřadili v prostoru startu a v 9:05 se vyrazilo na trať.

Úvod závodu, kdy se jelo zhruba 5 km do kopce, byl docela svižný a tak se celkem rychle vytvořila skupinka asi 10 závodníků, kde jsem byl, ke svojí velké radosti, i já. Nechyběli O.B.F.S.T., kdo tam ale chyběl byli např. Jens Lange, Bodo Dau nebo Chris Wunderlich. Takže je nás deset, z toho 3 vypadají už na začátku že jsou na pokraji svých fyzických i psychických sil, takže jsem zvědavý co se bude dít po otočce.

Otočka přišla na 7,5km na polské straně, která se kromě již zmíněné otočky vyznačovala zejména tím, že kvalita asfaltu byla oproti té německé výrazně horší – řekl bych viditelně polská (i když na víděňský Prátr to nemá to je fakt prasárna). Takže otočka a jedeme zpátky z kopečka a už tady máme další odpadlíky a najednou koukám, jedeme v osmi lidech. Nikomu se vyloženě nechtělo jet nějak extra rychle. Nikomu, kromě Heiko Klipsteina. Na jednu stranu to bylo dobře, jinak bychom asi v tom vedru usnuli ale takhle nám vždycky dal Heiko asi 50m fóra, aby najednou vyrazil a vzápětí byl 50m před námi. Naštěstí ho to vždycky přestalo bavit a tempo se uklidnilo.

Hra na židle

Poté co Heiko zopakoval svůj úniku asi potřetí, naše skupinka se smrskla na sedm lidí. Vzhledem k tomu že při slavnostním ceremoniálu vyhlašují prvních 6 mužů a 6 žen, nebylo číslo 7 právě to ideální. Bylo to jako v té dětské hře, kde děti chodí okolo židlí, kterých je o jednu méně než dětí a když se zastaví hudba, tak si děti sednou a na koho se nedostane židle, tak má smůlu. Takže jsme jeli, na 15. km to cuklo a najednou koukám a bez židle byl v tu chvíli Michael Boese z O.B.F.S.T. V rámci týmové spolupráce se na něho snažil počkat Heiko Klipstein, ale když to vyloženě nikam nevedlo, tak milý Micheal byl ponechán svému osudu a pokračovali jsme v šesti, což znamenalo že pokud se nic neočekávaného nestane, jistotu bedny.

Po dobu dalších několika kilometrů se kromě několika Heikových nástupů nestalo nic zajímavého, tedy pokud nepočítám to, že další ze závodníků nenašel svojí židli a tak jsme někde nechali Andrease Rodiuse, i když nalejme si čistého vína, ten stejně vypadal že dlouho nevydrží.

Pokračovali jsme tedy v pěti, což me celkem vyhovovalo. Zrovna když jsem tuto čerstvou novinu ohlašoval Heikovi a myslel jsem si, že přestane blbnout, ale Heiko jen pokýval hlavou že rozumí a nasadil ke svému dalšímu nástupu. Bylo to ve chvíli, kdy jsem to nějak vůbec nečekal a tak než jsem se (Rafael) nadál, byl přede mnou nejen Heiko, ale i další dva a mezi námi narůstala mezera. Navíc v tu chvíli za mnou jezdící Kazimierz Posadowski mě předjel ladností bruslaře na štaflích (viz. Cottbus) a já koukám a přede mnou je asi 50m vzduchoprázdno! V tu chvíli jsem si vzpomněl jak jsem v zimě běhal schody a přemýšlel právě o kopcovitém Görlitzu. Teď jsem v Görlitzu a schody mě probleskly hlavou a říkal jsem si, no přeci to teď někde na 20. km nezapíchnu a nenechám si je ujet! TAK TO NE. Začalo tedy máchání rukama, což není problém do chvíle, kdy člověk začíná cítit, že už to není moc příjemné a z komfortní zóny se dostane do té nekomfortní. Pak jsou dvě možnosti – buď to zapíchnout, nebo se kousnout. No, bolelo to ale já jsem se kousnul a vydržel jsem jet naplno dalších asi 500m, až jsem je dojel. Tím se jen potvrdilo známé pravidlo běžců „pokud nemůžeš, znamená to že ještě 10x můžeš“. Je to tak – někdy je to prostě jenom v hlavě.

Od 21. km následovalo stoupání až na nějaký 34. kilometr, Heiko s balíkem (resp. balíčkem) cukal, ale celkem neúspěšně. Na 35. km se tempo velmi zklidnilo, až jsem se rozhodl jet na chvíli vpředu (do této chvíle jsme střídali spíše sporadicky, ale nestalo se že by nikdo dopředu nechtěl). V tu chvíli vystřelil dopředu opět Heiko a navíc mu pomohlo, že v tu samou chvíli následoval sjezd z kopce. A my jsme tady najednou měli další oblíbenou dětskou hru, hru na kuře.

Hra na kuře

Hra na kuře spočívá v tom, že děti plní nějaký úkol a ten kdo se nejvíc bojí, stane se kuřetem. Před námi byl 4 km sjezd dolů a bylo jasné, že ten kdo zaváhá, má smolíka. Prvním kuřetem se celkem rychle stal Kazimierz, který si, vzhledem ke svému věku, jistě uvědomil že má ženu, děti, vnuky, vnučky a nejisté vyhlídky důchodu a mírně zpomalil. V tu chvíli to znamenalo že ten kdo chvíli stál, již stojí opodál a Kazi najednou nebyl. Heiko byl v nedohlednu a já se chytil Jense Bodena a Phillipa Tempela (pro mě nové jméno). Vydržel jsem to s nimi asi 1 km a pak jsem se, bohužel, stal kuřetem i já. Prostě 60 km/h je príma, ale jet to 4 km a ještě se snažit zrychlovat nějak nebylo pro mě – v jedné zatáčce jsem to mírně přibrzdil (to když jsem zahlédl sanitku a znejistěl jsem co že tam sakra dělá!) a už jsem stál opodál.

Takže skupinka se nám roztrhala, naštěstí do cíle byly jen 3 km, trochu jsem zpomalil, ale očkem jsem stále sledoval Kaziho za mnou. Následoval jeden z posledních kopců, pak sjezd a poslední kopec do cíle a mě už bylo jasné že nejenže obhájím 4. místo z loňska, ale nebudu se muset trápit se žádným spurtem. No, možná bych se klidně i rád trápil, kdyby šlo o medaili ... Do cíle jsem tedy přijel v čase (01:21:24), tedy o 4 minuty rychleji než loni. Zase brambora, ale vzhledem k tomu profilu, jsem rád.

Postupně do cíle dojížděli i další, mezitím i účastníci půlmaratonu a tak přesně nebylo jasné, kdo jel kdo. Ani jsem si nestačil zalepit všechny puchýře a už tady byl Michal Polan, který jen stačil říct „Tak to byla síla!“ a zmizel se občerstvit. Pak přišla Bohunka, aby mě ukázala, jak po jediném závodě je možné sjet kolečko až na kost, resp. na střed, čímž patrně vstoupí do Guinnesovy knihy rekordů. Zdeněk Sauer dojel o 10 gelů chudčí, ale s viditelným pocit štěstí ve tváři. Jediný kdo se tvářil jako kakabus byl Honza Pecka, zřejmě proto že s přehledem vyhrál půlmaraton a to ho patrně moc netěšilo.

Jde se na stupně vítězů

Po závodě jsme se šli převléci k autu a pak rychle k registraci pro diplomy. Já jsem tam měl najednou 5. místo i když bylo jasné že jsem skončil 4. a tak jsem proklínal organizátory závodu a snažil se jim vysvětlil, že v takovém Londýně by se to stát nemohlo, protože tam nikdo ještě měsíc po závodě nic neví! Bohunka se pochlubila svým časem na půlmaraton, který byl jen o chlup pomalejší než v Berlíně (tam je to placka, to se nedá vůbec srovnat, takže je to úspěch) a říká hele, podívej, jsem šestá. A já na to, Bohunko, to se jdi rychle učesat, protože to půjdeš na bednu! Takže je vidět jak všestraným sportovcem Bohunka je, není problém 200m v Otrokovicích stejně jako 21 km v Görlitzu, prostě pokaždé je to bedna. Tady si myslím že je potřeba vyzvednout mravenčí práci trenéra Jardy Hroudy a úsilí, s jakým, krůček po krůčku, společne došli k takovým výsledkům. Gratulujeme!

Zbývalo tedy jediné a to slavnostní vyhlášení. Kupodivu organizátoři si patrně vzali k srdci moje kritická slova a vyhlásili mě na 4. místě (kde jsem koneckonců stejně dojel), vítězem se stal Jens Boden, tedy ten z naší pětice který se, jak už to bývá, držel až do posledního kilometru pěkně vzadu. Zato Heiko Klipstein dojel až na místě třetím.

V kategoii půlmaraton žen šla na stupně vítězů i Bohunka, která z toho očividně měla velikou radost, jak by ne, druhý zahraniční závod a hned stupně vítězů!

Jediným vítězem který se tvářil tak jako by snad ani nedojel, byl Honza Pecka v kategoii půlmaraton mužů. Zvítězil celkem s přehledem před druhým Benjaminem Bräuerem, místním odchovancem a miláčkem publika, který jistojistě směřoval k obhajobě svého loňského triumfu (čemuž všichni přítomní diváci i věřili), nebýt nějakého Pecky z Liberce. Na stupních vítězů byla na Benjaminovi vidět patrná známka zklamání, zato Honza se tvářil jako když si kousnul do citrónu.

Honza se v několika větách pokusil shrnout svůj (předpokládaný) úspěch a zde je jeho vyjádření:

„Začátek byl z mé strany trochu opatrný, zato jeden němec (Bräuer, pozn. autora) vystřelil dopředu jakoby jsme jeli závod na 400m. Hned v první zatáčce jsem ho dojel, on se pak držel natěsno za mnou a když jsem se otočil, viděl jsem v jeho očích smrt. Trochu jsem do toho šlápnul a němec (Bräuer, pozn. autora) zmizel. Pak už jsem si to jen kontroloval. Sjezd z kopců jsem si doslova užil a kdyby mě to nepřipadalo k místní policii neúctivé, určitě bych předjel i toho policistu na motorce. V posledním stoupání jsem si už trochu odpočinul a kopec jsem v podstatě jen vylezl jako turista.“

Tolik tedy Honza Pecka, my musíme dodat že ve svém závodě opravdu neměl konkurenci, takže kdo chce příště přijet na vyžírku, ať si zkusí půlmaraton. Zde musím ale zmínit skutečnost, že oproti loňsku se ani v jedné kategorii nerozdávaly poukázky v eurech na nákup sportovního vybavení a i medeile byli letos jedni z těch obyčejnějších (alá LifeInLine), takže kdoví co bude příští rok.

Cesta domů

Postupně jsme se začali trousit zpět k autu, dali jsme si ještě sprchu a pomalu se připravovali na odjezd zpátky do Čech. Bohunka, která byla stále ještě jako v Jiříkově vidění ze svého 6. místa se rozhodla pro návštěvu Jiříkova, já jsem naopak zvolil cestu zpět přes vrch Hvozd, kam jsem si udělal menší trek.

Tím by mohla reportáž definitivně skončit, tedy nebýt mého kufrování po severních Čechách. Rozhodl jsem se že nepojedu po dálnici, ale směrem na Mimoň a na dálnici se napojím až u Mnichova Hradiště. Bohužel se vyskytl menší problém, kdy křižovatka v Mimoni byla uzavřena, čímž ze mě byl najednou naprostý Mimoň a já bloudil po vesnicích s takovými jmény jako Noviny pod Troskami a podobně až jsem nakonec skončil někde u Turnova. Nebo Trutnova? To je jedno, prostě nejen že mě cesta trvala o hodinu déle, ale ještě jsem si zajel jednou tolik kilometrů!

Stránky závodu: http://www.europamarathon.de/
Výsledky: http://www.europamarathon.de/index.php?option=com_content&task=view&id=14&Itemid=28

Trať: velmi náročný okruh v okolí Görlitzu s menší zajížďkou na polskou stranu. V podstatě se jede až do 35. km do mírného kopce, pak následuje asi 4 km sjezd, další kopec nahoru, menší sjezd a poslední kopeček do cíle – profil trati není jednoduchý.
Počasí: jasno, teplota okolo 25C, velmi krásný letní den
 

František Míček