REPORTÁŽ  Existují závody které se dobře pamatují (Stožecká brusle), které se dobře vyslovují (Brno Inline Marathon), případně závody které se nejen dobře pamatují a vyslovují, ale také výborně jezdí (Račice). Na druhou stranu pak existují ale i závody, které se nejen špatně pamatují, které je prakticky nemožné vyslovit a které se díky své trati rozhodně nestanou mekkou bruslení. Mezi takové závody patří i Schneeglöckchen, jehož druhého ročníku jsem se o minulém víkendu zúčastnil.

Pochopitelně pro německy mluvící bruslaře nebude problém název Schneeglöckchen vyslovit (na rozdíl od výše zmiňovaných Račic!) , pro mě ne-německy mluvícího je to utrpení. Naštěstí závod se jel v městečku Ortrand, což ale hravě zvládnu vyslovit i já.

Vzhledem k tomu že jsem neměl k dispozici auto, dohodl jsem se s klukama s Liberce že pojedu do Německa s nima. Ráno jsem tedy vstal někdy okolo páté a již v 7:00 jsem seděl v autobuse Student Agency směr Liberec. Dálkovými autobusy v Čechách moc často nejezdím, naposledy snad někam ještě s ČSAD a tak mě mile překvapil servis a komfort, který autobus nabízel. Hned je prostě vidět, že pokud je něco soukromého tak to funguje úplně jinak a nabízí se zde kvalita která je konečně srovnatelná se zeměmi jako Maroko, Peru nebo Kuba, kde si u dálkových cest si člověk připadá jako v letadle (vím co píšu).

V Liberci jsem byl za hodinku a při pohledu na zasněžený Ještěd jsem si říkal, jestli je to rozumné jet dnes závod na bruslích, zvláště když většinu louží pokrývala souvislá vrstva čerstvého ledu. Ještě včera jsem přemýšlel proč se to sakra jede až od 13:00 a teď jsem si naopak čas startu nemohl vynachválit. Prostě rána v březnu bývají zatraceně studená. Abych to shrnul, byla docela kosa.

Okolo 8:40 mě po menších peritetiích kluci našli (no prostě jsem se šel ohřát na vlakové nádraží a jim jsem řekl že jsem na autobusovém) a nastoupil jsem do auta kde již byli Jarda Hanzlíček (řidič), Petr Choc a Petr Vašek. Na mou otázku jestli bude potřeba vytištěná mapa z Google se Péťa (Choc) jen zasmál a rukou ukázal na GPS navigaci, kterou Jarda neustále kontroloval. To mě rozesmálo a hned jsem Petrovi připomenul naší cestu do Poznaně, kdy taky přišel s navigací, připevnil jí na přední sklo a říkal abych se o nic nestaral, že teď už to pojede samo. Jo jelo, jelo to samo, až ke značce oznamující konec Liberce, pak to dvakrát bliklo a bylo to. Pak už jsme až do Poznaně jen lovili různé satelity jako v nějaké počítačové hře.

Nicméně tentokrát jsem byl ujištěn, že problémy nebudou a tak jsme vyjeli. Jarda sice na navigaci koukal ale pak ji začal ignorovat a jen mávnul rukou, že stejně pojede jinudy. To mě uklidnilo a na chvíli jsem si zdřímnul. Když jsem se probudil, projížděli jsme nějakou obytnou zónou v Drážďanech rychlostí asi 20km/h. Když jsem se zeptal kde to sakra jsme, Jarda jen smutně ukázal na navigaci a řekl něco v tom smyslu jako že se nakonec rozhodl přeci jet jen podle GPS. A přitom na tý mapě od Googlu to vypadalo že pojedeme pouze po dálnici! A navigace pořád mlela svou „Nyní jeďte 300m po silnici, jeďte po silnici ...“. Výborně jsem se bavil a vybavil si scénu ze seriálu Okresní přebor, jak přijeli někam do Konojed nebo kam.

GPS nás sice trochu přibrzdila ale nemohla nás zastavit a tak jsme v 11:30 dorazili do Ortrandu. Počasí bylo příjemné, svítilo sluníčko a my jsem zaparkovali na parkovišti pro závodníky a šli se registrovat. Tady jsem po menším jazykovém nedorozumění (nemluví anglicky a já nemluvím německy) zaplatil startovné (25 EUR) a půjčovné chipu (5 EUR) a počkal na ostatní, až se také registrují. Petr Choc a Jarda to měli bez problémů, jen druhý Petr, který se počátkem roku registroval snad na všechny inline závody v celé galaxii, se musel rozhodnout, jestli pojede desítku nebo půlmaraton – start byl totiž ve stený čas! Desítka se vzhledem k obsazení (přihlášeni byli 60-letá němka na fitness bruslích a asi 3 12-leté děti) zdála snadným soustem, ale Petr se zachoval jako opravdový muž činu a rozhodl se pro půlmaraton. Tím byla registrace vyřešena a my se mohli projít kousek po trase.

Mimochodem na registraci jsem se pozdravil s několika němci které znám již z minulých závodů v Německu, zejména s Heiko Klipsteinem, kterého mám rád jelikož jako jediný mluví anglicky a tak se s ním dá povídat. To se bohužel nedá říct o dalších jako jsou Jens Lange, Bodo Dau nebo Willi Kruthoff, kteří na mě vytrvale mluví stále jen německy a doufají, že příště už jim snad budu rozumět. Mimochodem, kdo by náhodou neznal Bodo Daua tak je to ten bruslař s koňským ohonem místo vlasů (a to je starší než já!) a Willi Kruthoff, tak to je ten profesor Brown z populární trilogie Návrat do budoucnosti. Tedy, vypadá přesně jako on.

Teď zpátky k trase. Když jsem si pročítal loňské výsledky kdy vítěz měl čas okolo 40 minut, říkal jsem si že asi pršelo. Teď jsem viděl že asi ne, prostě okruh byl technicky náročnější než obvykle bývá. Z 2km okruhu se jelo asi 1km do mírného kopce, pak následoval úsek 50m po kostkách (fakt hnusnej drncák), pak prudký kopeček a následný asi 400m sjezd (ovšem proti větru) a vrcholem všeho byla otočka okolo kuželu na běžné silnici o šířce 3m, takže se muselo brzdit již někdy 50m před kuželem. A tohle celé čekalo závodníky 10x.

Šli jsme se převléci a já si vyměnil kolečka, Stormy dnes potřebovat nebudu a tak si dám svůj první závod na 110mm kolečkách. Nevím jak se na tom pojede, protože jsem si loni v Berlíně koupil růžový Mattery s tím, že mi budou pěkně ladit k šátku (taky růžovej) a až doma jsem se dočetl že jsmed koupil kolečka na dráhu :-) Ale v garážích sedí výborně.¨

Na startu jsme byli asi v 12:45 a již pomalu nebylo kam si stoupnout, první tři řady zabrala mládež z Gery a okolí a bylo poměrně složité se procpat až do první řady. Složité, ale ne nemožné :-) Nevím proč neodhadnou své možnosti a prostě si nestoupnou dál do pole, ale s tím nic neudělám. Samozřejmě když se odstartovalo, tak než to většině dětí došlo, že už se jede, první vláček byl fuč. Se starty nemám poslední dobou moc velké problémy, ale tady to bylo vzhledem k úzké vozovce (navíc rozdělené kužely) trošku náročnější, musel jsem chvíli jet v protisměru což mělo za následek několik nakopnutých kuželů (tím se Petrovi Chocovi omlouvám, protože ho jeden trefil), ale jinak to nešlo. Podařilo se, dohonil jsem těch 10 nejlepších a vezl se s nimi.

Opět, vzhledem k tomu že se prakticky nedalo moc předjíždět, vlál jsem na konci jako hadr na holi a čekal, kdy mě to setřese, protože nebylo moc vidět co se děje v čele a jelo se celkem svižně. Kupodivu jsem vydržel 3 kola a pak jsem neodpadl tím že by byl nějaký únik, ale prostě a jednoduše tím že to tempo bylo velmi rychlé a já nejsem ve fázi (a možná nikdy nebudu) abych mohl soupeřit s takovým Adamem Frankem, který udával tempo. Takže po chvíli jsem jel sám a to asi dvě kola, kdy mě dojeli dva němci (mj. Jen Lange) a poté jsme my zase dojeli další dva odpadlíky, takže jsme od 6. kola jeli v pětičlenné skupině, což celkem šlo.

Zhruba 50m před námi jel osamocený Heiko Klipstein, kterému jsem to moc nezáviděl, na první skupinu neměl a k nám taky nechtěl, takže jel až do cíle sám a to musel být docela záhul. Ale dojel nakonec 8. celkove, 2. v kategorii AK40.

Já už jsem celé poslední kolo přemýšlel, co mám vlastně udělat, s taktikou jsem na tom docela na „štíru“. Vědel jsem že do kopce mi to jede lépe než ostatním, ale o nic jsem se nepokusil, naopak z kopce vždycky trochu ztrácím a to bylo vidět i v tom posledním kole, kdy mě bohužel všichni 4 z vláčku předjeli a v pořadí v jakém jsme dojeli k poslední otočce ke kuželu jsme bohužel dojeli i do cíle. To pro mě znamenalo celkové 13. místo, 5. v kategorii AK40 a výsledný čas (0:41:46), zhruba minutu a půl za vítězem, a asi půl minuty před ostatními. Jens Lange dojel bohužel přede mnou, škoda, na toho jsem si trochu věřil.

Péta Choc dojel zhruba o 2 minuty za mnou, v cíli přespurtoval Williho Kruthoffa, kterému je sice skoro již 60, ale je to velmi cenný skalp, protože Willi jezdí na svůj věk zatraceně dobře. Petr Vašek dojel ještě trochu později a nevypadal moc nadšeně, Jarda Hanzlíček si naopak závod užíval a dle jeho slov chtěl být na trase co nejdéle aby si mohl patřičně vychutnat krásné slunečné odpoledne :-)

Po závodě jsme si zašli pro diplomy a nealkoholické pivo Erdinger, které se rozdávalo zadarmo. Péťa Choc jak není na něco takového jako je nealkoholické pivo z Loiberce zvyklý tak to pil i nosem, což mělo podobné následky jako výbuch sopky někde na Islandu – prostě to vyprsknul všechno na stůl, až se němci otáčeli a koukali kterej dobytek jim tam zaprasil kantýnu. No já málem umřel smíchy. Pivo jsem si ale dal taky, navíc k tomu ještě jeden karbanátek (1.60 EUR) – na ten jsem se těšil již od Frýdlantu!

Zhruba okolo 15:00 jsme vyjeli zpátky směr Liberec, tentokrát již pod taktovkou GPS navigátora Petra Choce (přístroj GPS zůstal vypnutý), takže to jelo celkem rychle, žádná obytná zóna v Drážďanech se nekonala.

V Liberci jsem byl v 17:30, zašel jsem si na jednoho Burger Kinga (to je ale prasárna, já vím) a pak už jsem jel se Student Agency zpátky do Prahy, kde jsem byl asi krátce po osmé večerní.

Stránky závodu: http://www.schneeglocke.de/
Výsledky: http://www.lausitz-timing.de/index2011.php

Trať: 2km profilově zajímavý okruh který se jel 10x, 1km do kopce, zpátky z kopce a otočka okolo kuželu
Počasí: příjemné skoro jarní počasí okolo 12C, v úseku tratě směrem z kopce mírný protivítr

František Míček