ISC Praha - Speed Skating Team

Adidas 24 hodin okolo Olešné (22-23.6.2013, přehrada Olešná)

Ještě nikdy žádný náš závod nevzbudil tolik rozruchu a nezvedl takovou vlnu emocí, jako právě Adidas 24 hodin okolo Olešné. Přestože se závod konal již v roce 2013, nikdo vlastně dodnes pořádně neví, co se v Olešné odehrálo. Na vině je zejména moje prokrastinace, tedy chorobné odkládání povinností (generace babiček by řekla lenost), díky které jsem nebyl schopen během tří let dopsat rozepsanout reportáž. Nicméně právě blížící se tříleté výročí našeho slavného vítězství bylo jedním z důvodů, proč jsem se nakonec rozhodl jednou pro vždy s touto moderní chorobou zatočit a po letech reportáž dopsat.

 

Z Le Mans do Olešné

Prokrastinace

Prokrastinace je výrazná a chronická tendence odkládat plnění (většinou administrativních či psychicky náročných) povinností a úkolů (zejména těch nepříjemných) na pozdější dobu. Může představovat rizikový fenomén pro duševní zdraví. Psychologové často popisují takové chování jako mechanismus pomáhající jedinci vyrovnat se s úzkostí spojenou s výkonem dané činnosti.

zdroj: Wikipedia
 

Adidas 24 hodin okolo Olešné  je závod, o kterém jsem se poprvé dozvěděl od Martina Jirsy někdy v roce 2012. Martin dokázal o závodě poutavě vyprávět celé hodiny a tak netrvalo dlouho a přesvědčil mě, Jardu Zíku a Michala Nepovíma, abychom šli do toho s ním, byť původně zamýšlel jen kategorii dvojic. Tu s ním ale rozhodně nikdo jet nechtěl a tak Martin musel vzít zavděk naší účastí v kategorii čtyřčlenných týmů.

Do Olešné jsme odjížděli s veškerou parádou jako čerství vítězové legendárního závodu 24 hodin Le Mans v kategorii Masters, což však v Olešné očividně nikoho nezajímalo – proč asi taky, když drtivá většina účastníků o podobném závodě ani neslyšela. Není se čemu divit, v Olešné si dávají dostaveníčko především hobby závodníci, kteří si závod chtějí především užít a samotné závodění pro ně není až tak důležité. My jsme samozřejmě závodit chtěli a netajili jsme se tím, že v Olešné chceme vyhrát – což byla s odstupem času asi chyba. A tak když Jarda při prvním živém vstupu vyslepičil, že jsme vyhráli letos Le Mans a že tady chceme vyhrát a hlavně, že jsme sem, do podhůří Beskyd, přijeli až z PRAHY, bylo jasné že tady diváckou cenu o Nejsympatičtější tým rozhodně nezískáme.

Televizní interview
TELEVIZNÍ INTERVIEW. Rozhovor s kapitánem našeho týmu Jaroslavem Zíkou, který vyvolal bouřlivé emoce. Jarda nejen přiznal, že jsme přijeli až z Prahy a chceme v Olešné vyhrát, ale ještě se pochlubil tím, že jsme nedávno zvítězili i na prestižním závodě 24 Roller Le Mans. Když pak nevěděl ani to, že kromě Frýdku existuje i Místek a na otázku kde se mu líbilo ve Slezku nejvíce odpověděl že v Katowicích, bylo i laikovi hned jasné, že v Olešné na růžích ustláno mít rozhodně nebudeme.

A aby toho nebylo málo, po vzoru bruslařského týmu Poweslide jsme do Olešné přijeli s vlastním masérem (Honza z Palestry), týmovou kordinátorkou (Danča Veverová) a hlavně s obytným vozem, kterým jsme vzbudili nevídaný rozruch, protože jsme jej zaparkovali hned vedle startu. Tím jsme se stali trnem v oku partičky místních svazáků ve vedlejším stanu, kteří si jako místo svých víkendových oslav vybrali podle mě zcela nepochopitelně bruslařský závod na 24 hodin a divili se, že to někdo bere tak vážně jako my. Jakmile se rozkřiklo že „přijeli ti Pražácí s nějakým karavanem“, přišla si nás vyfotit většina obyvatel Frýdku a byli i tací, co dorazili i z nedalekého Místku.

Závod začíná

Samotný závod začínal v sobotu v poledne. Jarda, Nepáč a Daniela Veverová v roli týmového koordinátora (prostě nám chodila pro jídlo a pití) byli na místě již od pátečního večera, já s Martinem Jirsou (a také s Pavlem Zajptem, členem konkurenčního týmu Black Ice Brno) jsme vyrazili do Olešné z Prahy až v sobotu ráno. Díky pozdnímu odjezdu a koloně na silnici D1 jsme dorazili na místo v 11:30 právě ve chvíli, kdy si Danča Veverová již sháněla brusle s tím, že to celé odjede místo nás. Do startu závodu totiž zbývala necelá půlhodinka, což mělo za následek i jednu nepříjemnou skutečnost – nebyl čas projet si trať. Já jsem jen mávnul rukou – proč bych si jí projížděl, když tady budu jezdit 24 hodin! Nazul jsem si brusle a čekal, až na mě přijde řada.

Nejenže místo předávky nebylo označeno, ale hlavně se tam mohl pohybovat každý kdo přišel toho dne k vodě, tedy cyklisté, maminky s kočárky a nakonec i pan Vomáčka se psem.

Závod odstartoval podle plánu ve 12:00 a jako první vyrazil na trať ostřílený Michal Nepovím, který svižně objel kolečko a už se chystal předat kolík Martinovi Jirsovi. V ten okamžik se ale ukázala trhlina v jinak dobré organizaci, kdy pořadatelé hrubě podcenili předávku a bezpečnost závodníků v prostoru startu a cíle. Nejenže místo předávky nebylo označeno, ale hlavně se tam mohl pohybovat každý kdo přišel toho dne k vodě, tedy cyklisté, maminky s kočárky a nakonec i pan Vomáčka se psem. Brzy po příjezdu prvních závodníků to tedy vypadalo v prostoru startu a cíle jako v té slavné bitvě u Lipan. Když nám pak v karavanu přistál již druhý bruslař s odpadkovým košem v náručí, bylo nutné jednat. Zašli jsme za pořadateli s tím, že by bylo vhodné předávkové území posunout za start a také vyznačit páskou. Pořadatelé uznali, že je třeba situaci řešit a provedli změny dle našeho návrhu. Tím se situace s předávkami uklidnila.

Švihák lázeňský
ŠVIHÁK LÁZEŇSKÝ. Ne všichni členové týmu č. 75 si ve volných chvílích mohli dopřávat luxusu osobního kadeřníka a lázeňského fyzioterapeuta v jedné osobě jako Michal Nepovím. Na snímku je Michal zachycen krátce po uvolňující lázeňské proceduře zvané "Dračí dech", kdy sleduje napínavý televizní seriál ze školského prostředí "Létající Čestmír".

My jsme pokračovali ve střídání a jako druhý vyrazil na trať Martin Jirsa. I on, stejně jako Nepáč, jel ve skupince s týmy KSB Liberec a Tempish Inline, tedy našimi hlavními soupeři, o kterých jsme však věděli již před závodem. Od začátku jsme si oba týmy hlídali (stejně jako oni nás) a jezdili společně v balíku. Pro kluky z Liberce byl začátek závodu obzvláště náročný, jelikož ho absolovovali jen třech (Honza Pecka, Vašek Pulda a Petr Janda), než k večeru dorazil opozdivší se Lukáš Trnavský.

Martin se pomalu blížil do cíle a už tu byla moje závodní premiéra. Vyrazil jsem jako by to byl první a poslední okruh, prostě jako janek.Trať jsem neznal, ale slyšel jsem „že je to v pohodě“. V pohodě to bylo až do chvíle, než jsem přistál hubou přímo na chodníku. Stačila chvíle nepozornosti, jeden přehléhnutý obrubník a dílo zkázy bylo dokonáno. Sedřít se a roztrhat kombinézu na 24-hodinovém závodě hned v prvním kole, to je už obdivuhodný výkon a já bych za něj mohl směle aspirovat přinejmenším na Darwinovu cenu. Zrovna jsem si v duchu říkal, že jsem tady vlastně nejvýše nasazený bruslař (alespoň dle výsledků z Ostravy z minulého týdne) a plác, už jsem ležel. Inu, namyšlenej Pražák, jak by řekl o něco později ředitel závodu pan Uher.

Kam to jedete, občane?

Závod pomalu plynul a přišel čas podívat se, jak na tom vlastně jsme. Bylo jasné, že budeme v čele společně s Libercem a Tempishem. Začali jsme tedy přemýšlet, co kdybychom jim odjeli. Slovo dalo slovo a než se kdo nadál, měli jsme necelé kolo náskok. Samozřejmě že jsme chtěli oba týmy dojet o celé kolo a vozit se s nimi dál v jednom balíku, k tomu nám však chybělo ještě nějakých pár stovek metrů.

Šance na dojetí se naskytla při jednom z mých střídání. Balík byl přede mnou nějakých 30m a tak jsem za ním vyrazil s tím, že kluky při nájezdu na hráz dostihnu. Hlavu jsem měl dole a jel jsem, co to dalo. Najednou koukám, jak přede mne na trať vbíhá příslušnice Městské policie a divoce gestikuluje rukama. Co to sakra je? Kontrola občanských průkazů, blesklo mě hlavou. Zastavila se uprostřed silnice, kde před ní seděla na zemi jedna ze závodnic. Ta při odbočovacím manévru upadla, jak se tak říká přímo na zadek. Nepříjemné, leč to není důvod, aby kdokoliv vbíhal na trať ve chvíli, kdy se řítí závodníci rychlostí téměř 40 km/h. Na poslední chvíli jsem se srážce vyhnul ale pouze a jen za cenu toho, že jsem se omotal jako JO-JO okolo zábradlí oddělujícího silnici od strmého strázu přehrady. Nebýt trubky, za kterou jsem se zachytil, skutálel bych se dolů jako sud od piva. Ani jsem si nestihl pořádně zanadávat a rychle jsem vstal a jel dál. Dokončil jsem kolo, dojel jsem až k policistce a snažil se jí vysvětlit, že vstup na trať, byť pro člověka s policejním výcvikem, je mimořádně riskantní akt. Brusle nejsou kolo a jsou chvíle, kdy se to fakt nedá zastavit. Policistka jen pokývala hlavou, onluvila se a dala mě za pravdu. Tímto pro mě celá záležitost skončila, byť jsem byl zase o něco sedřenější. V té chvíle jsem ještě nevěděl, že na celý indicent bude existovat i jiný pohled, ale i k tomu se ještě dostaneme.

Během další hodinky se nám pak podařilo vedoucí skupinku konečně dojet o celé kolo a tak jsme s nimi mohli jezdit pohodlně v jednom balíku. Blížil se pomalu večer a nic nenasvědčovalo tomu, že by měl přijít nějaký dramatický zvrat v závodě. Ten ale záhy přišel.

Bez čelovky, bez světla, však nás pánbůh potrestá

Někdy okolo osmé hodiny večerní (a taky možná že okolo sedmé, po těch letech si to již nepamatuju přesně) zaveleli pořadatelé a všichni závodníci museli od této chvíle jezdit s noční výbavou, tedy s čelovkou a blikačkou. Na posledni chvíli pak pořadatelé ještě rozhodli, že blikačka musí být na přilbě, což přineslo většině týmů jisté komplikace, protože si jí vetšina týmu dávala na ruku, za pas či na nohu. V ten moment vjel na trať Michal Nepovím a nikdo z nás ani ve snu netušil, co bude následovat. Bohužel ani po třech letech nelze se 100% jistotou říct, co se vlastně stalo.

Když dorazil Michal do cíle a předal kolík Martinovi Jirsovi, vše bylo ještě v pořádku. Hned poté jsem ale zaslechl hlášení pořadatelů, ve kterém vyzývali tým č. 75 (což jsme byli my) aby na 30 minut přerušil závod. Co je to sakra za nesmysl, říkali jsme si a rozhodli se jezdit dál, než se situace vysvětlí. Ta se vysvětlila záhy – dle vyjádření pořadatelů jsme se dopustili porušení pravidel a odjeli jedno kolo bez povinné výbavy! Jinými slovy Nepáč, který se celý týden chlubil svojí 200 lumenovou čelovkou co by hravě osvítila celé Koněpruské jeskyně již od Berouna, odjel kolo aniž by si čelovku zapnul, na což byl prý několikrát upozorněn během jízdy. Nejenže si čelovku nezapnul, ale navíc prý nevybíravě napadl přítomné rozhodčí ... co je na tom pravdy, to se již nikdo nedozví, každopádně my jsme dostali trest 30 minut v depu.

Tímto tedy začaly veškeré potíže a problémy s pořadateli, kteří na nás od této chvíle nenechali nit suchou. My jsme samozřejmě argumentovali tím, že penalizaci v podobě 30 minut vytáhli odněkud z klobouku, jelikož v pravidlech o ní není žádná zminka a pak také tím, že čelovku měl, což byla pravda. Po dlouhém dohadování se nám podařilo dohodnout zmírnění trestu na dvě trestná kola, čímž jsme však rázem měli z jednokolového náskoku jednokolovou ztrátu. Před námi byla noc a v noci se toho moc najezdit nedá a proto jsme se věrni přísloví „ráno moudřejší večera“ rozhodli, že  s další strategií počkáme až na ráno.

Což takhle dát si bingo

Velice zábavnou formou pojmul jízdu v noci Vojta Pospíšilík, který si zapínal a vypínal čelovku v pravidelných intervalech a víc než závodníka na bruslích připomínal vlakové návěstidlo.

Jízda v noci byla jedním slovem náročná, dvěmi pak náročná a únavná a třemi náročná, únavná a nekončící. Ona samotná jízda přes den ve čtyřech, kdy jsme střídali po jednom kole, nebyla jednoduchá, ale v noci na všechny padla ještě větší únava. Jiné je jet závod v deseti lidech s odpočinkem padesát minut v depu a jinak ve čtveřici s odpočinkem dvacet minut vhodným maximálně tak na zavázání tkaniček. A propo, když jsme u těch dvaceti minut. Aby toho nebylo málo, pořadatelé zakázali vstup na občerstvovací stanici v bruslích, což byl podle mého názoru naprostý nesmysl. Vyzout si brusle, nasadit boty, vyčkat frontu na pití, vrátit se zpátky a opět si nazout brusle opravdu nejde stihnout. Situaci jsme tedy řešili tím, že jsme posílali Danču aby brala občerstvení pro všechny, což se později obrátilo proti nám.

Noční jízda přinesla ale i řadu vtipných momentů. Zrovna ve chvíli když jsem seděl v karavanu a odpočíval, slyšel jsem z venku něco jako „56, 56!! 110, 110, 45, 56, 67 ... 34, 34!!“ Nejprve jsem si myslel že pořadatelé oživili noční část závodů populární hrou Bingo, ale skutečnost byla o něco prozaičtější: to si jen předávající týmy hlásily svá čísla, protože venku nebylo nic vidět! A když už bylo, přijíždějící jezdec měl zapnutou čelovku, takže nakonec stejně nikdo nic neviděl.
 
Velice zábavnou formou pojmul jízdu v noci Vojta Pospíšilík, který si zapínal a vypínal čelovku v pravidelných intervalech a víc než závodníka na bruslích připomínal vlakové návěstidlo. Oproti tomu Lukáš Trnavský, kterému při jednom střídání upadla čelovka, šel ještě dál a celé kolo odjel bez ní, čímž se vyhnul veškerým problémům s povinným vybavením ze stran rozhodčích, poněvadž ho v té tmě prostě nikdo neviděl. Takže doporučení pro Nepáče zní – pokud bez čelovky tak jedině v noci, to není nic vidět.

Svatý Ivan
SVATÝ IVAN. Doslova husarský kousek se podařil organizátorům závodu, kteří po dlouhých a složitých jednání se slavnou londýnskou galerií voskových firugín Madame Tussauds získali po dobu konání závodu cenný kousek: figurínu Svatého Ivana, patrona všech bruslařů. Figurína  byla celý víkend umístěna nedaleko startovní brány tak, aby byla všem na očích. Účastníci závodu pak ocenili, že se každý mohl vyfotit s Ivanem zcela zdarma.

Mě osobně se noc líbila, přestože jsem se po každém střídání svalil do karavanu jako by to bylo moje poslední střídání. Také jsem měl mírnou obavu z opilců motajících se podél trati s lahváči v ruce. Trnul jsem, aby někoho z nich nenapadlo odhodit prázdnout láhev na trať, ale mohl jsem být v klidu: tři kačky jsou tři kačky a navíc, tolik upito zase neměli. To vedle nás ve stanu za bujarého veselí vrcholila noční párty a marihuanový oblak dýmu byl tak hustý, že by se dal téměř krájet. Inu ne všichni účastníci vytrvalosního závodu sem přijeli soutěžit o titul Mistra ČR v extrémním maratonu, jak zněl oficiální podtitulek celého závodu.

Během noci jsme se střídali po dvou kolech, což znamenalo dobrou půlhodinku odpočinku navíc. Tu jsme zpočítku využívali především k vášnivé debatě ohledně penalizace, která vyústila až v nápad zavolat Martinovi Kuchařovi, který se s ředitelem závodu Liborem Uherem „prý zná“. Už už jsme mu chtěli zavolat, ale pak někoho napadlo že v 2:45 to možná není ten nejlepší nápad ... Naštěstí po pár hodinách Martin Jirsa už dvě kola za sebou nedával a tak jsme začali jezdit každý zase jen jedno kolo, čímž nám už nezbýval čas na podobné blbiny. Nicméně nám neustále rezonovala v hlavě píseň od skupiny The Tap Tap „Ředitel autobusu“ o řidiči autobusu, který musí mít za každých okolností pravdu.

Stíhací jízda

S blížícím se úsvitem začala největší stíhací jízda v dějinách Olešné a potažmo i klubu ISC Praha. Během necelých čtyř hodin jsme jednokolový náskok kluků z Liberce stáhli na minimum a okolo osmé jsme již jezdili s nimi. Takže jsme po nějakých 12 hodinách byli tam, kde včera. S jídlem roste chuť a jak nám to v té euforii jelo krásně, za další dvě hodiny jsme měli opět kolo náskok! A to do konce závodu zbývaly už jen dvě hodiny ...

Když jsme již podruhé v závodě dojeli KSB Liberec o kolo bylo jasné, že tentokrát si to již pohlídáme a pokud se nestane nic zvláštního, závod vyhrajeme. Vypadalo to dokonce na rekordní počet kol. Nikam jsme se ale už nehnali a v poklidu dojížděli ve společném balíku s kluky z Liberce, Tempishe a týmem Black Ice Brno pod vedením Pavla Zajpta. A právě při jednom z posledních kol, kdy s námi jela Tereza Janoušová z Black Ice padl rekord kola v ženské kategorii – Tereza se chytila toho správného vláčku a odměnou jí pak byl při vyhlašování MP3 přehrávač iPod. V mužské kategorii zajel nejrychlejší kolo Vojta Pospíšilík. Celý koncept nejrychlejšího kola byla však tak trochu sázka do loterie, jelikož těsně na konci kola čekal závodníky můstek, na kterém se dle regulí nesmělo předjíždět. Kdo chtěl tedy dát nejrychlejší kolo a chytil na můstku bruslaře, měl prostě smolíka ...

Závěrečné vyhlášení

Samotný závod skončil v neděli úderem dvanácté, ale protože nebylo jasné, zdali se jedná opravdu o poslední kolo, vyrazil jsme společně s kluky z Black Ice a Tempishe do bonusového kola, kdy jsme už jen tak vyjeli – pro jistotu. Počasí nám přálo, odřediny jsem měl zaschlé, tak co si neužít kolo navíc, že.

Vítězný tým Winjay ISC Praha
VÍTĚZNÝ TÝM WINJAY ISC PRAHA. Přestože jsme zvítězili a výkonem 163 kol stanovili i nový rekord závodu, gratulace od ředitele závodu pana Uhra jsme se nedočkali. Příznivců jsme na severu Moravy příliš nezískali, ba i to logo společnosti Adidas se raději vyfouklo, než aby vzdalo hold vítězům. Člen vítězného týmu M. Nepovím ukazuje, jak bylo původní nafukovací logo vysoké.

Necelou hodinu po konci závodu přišlo na řadu vyhlášení vítězů. Bohužel dozvuky noční aféry s čelovkou, přestože jsme na ní již dočista zapomněli, na sebe nenechaly dlouho čekat. Nejen že nám hlavní organizátor závodů pan Libor Uher při vyhlašování nepodal ruku, ale shodou okolností při vyhlášení kategorie týmů došlo k záhadnému vyfouknutí nafukovacího loga hlavního partnera závodu firmy Adidas, takže jsme tam stáli jak banda dřevorubců někde v lese na palouku ... snad to byla jen shoda náhod, ale já na to moc nevěřím. Také jsme naivně čekali, že pan Uher vyzdvihne náš výkon podtržený novým rekordem trati v podobě 163 kol (+ dvě které nám sebrali), ten ale místo toho vyhlásil nejlepšího bruslaře závodu, okresu, kraje, státu a celé galaxie pana Pavola Šimáčka. Nic proti jeho úctihodnému výkonu – i vzhledem k jeho věku - ve dvojici s panem Antonem Králíkem, nicméně nevím jestli je na místě dělat z pana Šimáčka živoucí legendu inlajnového bruslení.

Tímto závěrečným vyhlášením pro nás závod skončil a my mohli nasednout do auta a jet zpátky do Prahy dopřát si zaslouženého odpočinku.

Dodatek: Impérium vrací úder

Kdo je Libor Uher?

Libor Uher (* 27. ledna 1971) je český horolezec, horský běžec a automechanik žijící v Palkovicích. Dne 20. července 2007 v 13:45 SELČ jako druhý Čech v historii, při expedici na osmitisícovky K2 a Broad Peak vedené Leopoldem Sulovským, vystoupil na K2, druhou nejvyšší horu světa. Od roku 2010 pořádá extrémní závod v Moravskoslezských Beskydech nazvaný Beskydská sedmička.

zdroj: Wikipedia
 

Druhý den se však začaly dít věci. Pan Uher, od včerejšího večera pečlivě sbírající „důkazy“ o našem „nabubřelém“ chování, napsal na svůj web velice emotivné článek, ve kterém odsoudil veškeré naše jednání a nazval nás „bandou namyšlených Pražáků“. A události z minulého dne se najednou začaly objevovat v naprosto jiném světle. Pan Uher se podivoval, jak jsme mohli mít tu drzost prezentovat se jako vítězové z Le Mans a chtít po něm slevu (inu Martin je prostě obchodník), jak to že jsme si mohli dovolit chodit na občerstvovací stanici a brát jídlo doslova po hrstích, jak jsme sprostě nadávali rozhodčím po naší dikvalifikaci a v neposlední řadě jak jsem si vůbec mohl dovolit vytknout policistce její první pomoc, aniž bych sám zastavil a pomoc poskytl sám ... proště pořadatelé na nás začaly házet špínu ze všech stran. Po několika dnech kdy jsme se nenechali vyprovokovat k neuváženým výrokům a nechali emoce řádně vychladnout, jsme zareagovali následujícím prohlášením:

 

http://www.isc.estranky.cz/clanky/nas-klub/zajimavosti/vyjadreni-oddilu-isc-praha-k-udalostem-v-olesne--22-23.6.2013-.html

Přistižena při činu
PŘISTIŽENA PŘI ČINU. Záběry z průmyslové kamery č. 1 hovoří jasnou řečí: členka realizačního týmu pražského týmu Winjay ISC Praha byla zachycena při činu, kdy bez dovolení organizačního výboru odnáší celkem 4 (slovy ČTYŘI) kusy melounu vodního alias lubenice obecné (Citrullus lanatus), čímž porušila článek 4, hlava III, odstavec 2a pravidel, kde se říká, že každý ze závodníků  musí přijít na občerstvovací stanici osobně, závodníci mladší 15 let pak v doprovodu zákonného zástupce.

A jak se na akci Olešná 2013 dívám dnes, s odstupem tří let? Byl to pěkný závod, dramatický a nebýt naší klukoviny, určitě by nevzbudil takové emoce. Vzpomínkou ale zůstane naše vůle po vítězství, kdy jsme se nevzdali a heroickém výkonu otočili pro nás nepříznivě se vyvíjející průběh závodu. Naše motto „Never give up“ bude zlatým písmem zapsáno do klubové kroniky pod titulkem „Tým č. 75 - Zázrak v Olešné“. Tedy pokud někdo takovou kroniku vůbec někdy začne psát ...


Stránky závodu: Olešná 24

 

(v závěru pak ukázka toho, jak jsme byli v Olešné oblíbení)

 

Trať: 4,5 dlouhý okruh okolo přehrady Olešná nedaleko Frýdku-Místku. Velmi členitý okruh který se jede po pravé ruce s množstvím zatáček, stoupání, klesání, s přejezdem dvou můstků. V noci je trať neosvětlená, závodníci proto musejí mít svojí čelovku. Zajímavý okruh, naprosto však nevhodný z důvodu nedostatečného zabezpečení trati po celou dobu závodu.
Počasí: polojasno až jasno, v sobotu odpoledne větrno, teplota okolo 20C, v noci pak okolo 15C