REPORTÁŽ  Určitě by bylo zajímavé, kdybych mohl napsat že Sedm statečných z Dampu se chystá na veteránské Mistrovství světa v maratonu (World Masters), bohužel skutečnost byla poněkud jiná. Statečných by se pár našlo, ale rozhodně ne sedm, maximálně tak tři, čímž by se dalo psát o tom že Tři veteráni jedou dobývat svět, což bych si dokázal představit i jako celkem vtipný titulek. Nakonec ale dal Jarda přednost lenošení, Martin vyrazit pilo(to)vat formu na jih Francie a tak jsem opět zbyl jen já sám, řekněme takový Poslední Mohykán.

Pro hořčici do Dijonu

Když už jsem měl tedy nominaci v kapse (nominoval jsem se sám),  přidal jsem k víkendu v Dijonu pár dní a vymyslel celkem pestrý rodinný výlet. Směr Francie jsme navíc vyrazili novým ojetým vozem Ford Focus Combi, tedy vozem o poznání větším než Peugeot 206, kterým jsme doposud jezdili. K mému úžasu se do kombíku vešlo přesně tolik věcí jako do Peugeota a kombík byl plný, takže vůbec nechápu jak jsme to tam ještě minule mohli všechno naskládat! Pravda, do toho Peugeota jsem to cpal dle přesného plánu jako bych hrál Tetris což teď nebylo potřeba a věci jsem tam mohl jen tak naházet, takže asi jo, Focus bude trochu větší.

Podle Googlu měla cesta trvat 9 hodin, my to v pohodě dali za 11 a ještě jsem se stačili zastavit ve Francii u benzínové pumpy pro žvýkačky. A pak věřte Googlu, že. Mám řízení rád, ale 12 hodin je 12 hodin a tak jsem celkem uvítal, když jsme konečně dorazili do městečka Mersault nedaleko Dijonu - strategicky jsem totiž vybral polohu kempu přímo uprostřed vinařské oblasti Côte de Beaune v Burgundsku. Ochotná paní recepční nám doporučila abychom si postavili stan s výhledem na vinice, ale když jsem ani po 45 minutách nebyl schopný zatlouci jediný kolík do země jelikož podkladem byla skála z dob paleolitu, proklel jsem paní recepční s tím, že burgundsko-neburgundsko, v Čejkovicích by se tohle rozhodně stát nemohlo.

Druhý den jsme vyrazili na menší procházku mezi vinicemi a i když nic nenasvědčovalo tomu, že bychom mohli zabloudit, zabloudili jsme. Tedy, stalo se to že paní říkala “jděte podle žlutých šipek, ty označují trasu”. To bylo fajn, sledovali jsme trasu podle žlutých šipek a nevšimli jsme si že šipky plynule přešly z jedné trasy na druhou, pro změnu opět značenou – žlutě. Tento systém značení považuji za velmi efektivní, nemusí se přitom plýtvat barvami a na označení celého Burgundska stačí kýbl žluté. Co na tom že turista jdoucí na procházku okolo Mersault skončí někde v Beaunne, což byl náš případ.

Šneci po burgundsku

Sobota byla ve znamení vyzvednutí startovního balíčku přímo uprostřed Dijonu a tak jsem vyrazili do víru 300-tisícového velkoměsta. Sobota byla naštěstí velmi klidná, vyzvedl jsem si balíček (40 EUR), popovídal s americkou dobrovolnicí (říkal jsem si jak to že ta francouzka mluví tak dobře anglicky? Ukázalo se že ta francouzka je z New Orleans a francouzky umí říct jen Bon jour, tedy přesně tolik co Terezka) a už jsme šli na prohlídku města. Prošli jsme okolo všech význačných budov a směřovali do letitého obchůdku s hořčicí firmy Maille. Bylo to tak akorát, paní se dívala přísně na hodinky a už chtěla zavírat, nechal jsem si tedy natočil z pípy čtyři dvanáctky, aha, ne tak to bylo jinde, nechal jsem si natočit 250ml Maille Chablis (místo octa je zde použito víno čímž je hořčice jemnější) a hurá zpátky do kempu, připravit se na zítřejší den. Čeká mě totiž mistrovství světa, na stará kolena jsem se tedy přeci jen dočkal!

Bohužel během noci se stalo několik událostí, které rozhodně musím zmínit. Takže jednak byla zima až jsem si musel zapnout spacák, pak se nám propíchla madrace kterou jsem musel po 4 hodinách dofukovat, ale hlavně v noci pršelo což mělo za následek že ráno jsme měli plný stan šneků! Veronika se vyděsila když viděla šneka na spacáku a hned mě řekla že je to moje chyba, protože jsem NEDOVŘEL stan, s čímž jsem ovšem nesouhlasil protože aby ten šnek prolezl celým stanem až na druhý konec tak by musel vyrazit někdy ve středu a to jsme tady ještě rozhodně nemohli být! Takže tady jsme si ještě chvíli ujasňovali situaci, nicméně jsme se shodli že mouchy nám nevadí, komáři taky ne, i žáby sneseme, ale mít ve stanu šneky, tak to tedy ne, protože pak je všechno prostě nechutně voslizlý. Já už osobně naprosto chápu, proč tady v každé restauraci servírují šneky po burgundsku – protože jsou všude a co potom s nimi, že, tak se dají na talíř a oni to lidi snědí.

Zatímco Terezka se učila jak se cvrnká do šneků tak aby odpadli ze stanu, já jsem si rychle zabalil brusle, hodil do sebe trochu vloček s mlékem a už jsme vyrazili směr Dijon, kde jsme byli okolo 9:00. Zaparkovali jsme kousek od startu a šli pomalu podél trati. Já jsem si v tu chlíli začal pomalu vybavovat populární reklamu na francouzskou vodu Volvic, kde se říká “Něco na té vodě je”, jen s tím rozdílem že jsem místo vody dosadil mléko a i když normálně s mlékem problémy nemám, musel jsem akutně na záchod, což se během hodiny opakovalo ještě několikrát. Prostě jak jsem do sebe to mléko dostal, tak šlo zase ven, i když v té chvíli již v poněkud jiném skupenství a konzistenci, nad kterou by zaplesal snad jen nějaký milovník místní dijonské hořčice.

Elita na startu

Když už jsem byl tedy definitivně vyprázdněn, mohl jsem se jít připravovat na závod. Mezitím jsem si přečetl startovní listinu a musím říct, že na startu se objevila opravdu zajímavá jména – Czech Sebastian startující za Francii, Peru Olivier taktéž z Francie, Harald Gopp z Lichtenštějnska a Andreas Lichtenstein z Německa. Upřímně řečeno nechápu jak člověk s takovým jménem může jezdit za Německo! Ale vlastně proč ne když Peru jezdí za Francii (kdo potom sakra jezdí za Peru?). Kromě zajímavých jmen se na startu objevila i řádka velmi zvučných jmen, namátkou budu jmenovat Ye-Su Long nebo Dong Van Tri, či jmen těžko vyslovitelných jako Vandenbroucke, Nuttinck či Plouy. Mě osobně potěšila účast neevropských bruslařů, nebylo jich sice mnoho ale dávali závodu punc světovosti – jinak by to byla tatáž partička jako v německém Dampu na Mistrovství Evropy. Rád bych zde zmínil závodníky z Chile (to byla celá výprava), Brazílie, Kanady, USA a reprezentanta Iráku, kterým nebyl nikdo jiný než Al Bargaawy. A samozřejmě nemohu opomenout starého známého Suttona Atkinse z Dánska startujícího za Velkou Británii, se kterým jsem před závodem stačil prohodit pát vět na téma Damp a počasí.

Představení závodníků tedy máme za sebou a může se jít na start. Mezitím co jsem si připravoval brusle, kousek od startu se nafoukl obří nafukovací hrad pro děti, takže Terezka měla o zábavu postaráno a musel jsem slíbil, že pojedu co nejdéle, protože na ní bylo vidět že nějaká hodina patnáct za kterou jsem to chtěl jet by jí neuspokojila. Terezka tedy vyrazila na hrad, Verča pro cukrovou vatu a já si jel projet trať. To jsem ale tvrdě narazil, protože stále ještě probíhal závod Masters kategorie nad 50 let a tudíž byl otevřený jen jeden kruhový objezd, okolo kterého jsme mohli kroužit stále dokola jako poníci někde v manéži. Zrovna když jsem si říkal že by nebylo od věci dát si ten maraton jen na tom kruháku, že by jsme jeli třeba vosumdesát kol než by někdo vylítnul odstředivou silou někam mezi publikum, pořadatelé oznámili že trať je volná! Volná byla, co ale nebylo byl čas, takže jsme akorát tak dojeli na místo startu. Jako první se seřadila kategorie muži 30, po ní kategorie muži 40, pak ženy 30 a nakonec ženy 40. Každá kategorie měla svojí tabuli s odjetými koly přesně podle barvy té které kategorie – muži 30 měli třeba modrou, my (muži 40) červenou. Stejné značení bylo provedeno i na startovních číslech která byla na zádech, což mě připadalo praktické, protože budu vědět kdo je před mnou a z jaké je kategorie (přesně jak jsme se o tom Pavle bavili v Dampu!). Suma sumárum to znamená že na 2,2km okruhu bude kroužit asi 200 lidí, mezi nimi 4 motorky, nějaký ten rozhodčí a zhruba stovka kuželů oddělující jezdce v opačném směru. Máme se tedy opravdu na co těšit!

Dijonský masakr (bez motorové pily)

Jako první odstartovali třicátnící a nám bylo oznámeno, že my budeme startovat 30s po nich. Stačil jsem se tedy letmo rozhlédnout, kdo se mnou vlastně jede. S určitostí jsem poznal dva závodníky, o kterých vím že jezdí lépe než já a že budou někde vpředu, takže je potřeba si je hlídat. Jedním byl švýcar Sergio Bonagura, statný to chlapík. Bohužel měl jednu menší vadu a to že měří jen 160cm, čili je veliká, řekl bych 100% pravděpodobnost, že jeho tedy rozhodně neuvidím. Druhým byl Sutton Atkins, který byl naopak o 50cm vyšší než Sergio a pokud tedy nebude někdo startovat na chůdách, nebude Sutton k přehlédnutí. Volba byla tedy jasná – musím si hlídat Suttona!

A než jsem to celé domyslel, ozval se startovní výstřel a vyrazilo se do prvního z 19 kol, celkem tedy na 41,8km dlouhý závod. První kolo bylo celkem ostré, ale tempo jsem v pohodě udržel, problém byl jen s počtem účastníků a letmo jsem si vzpomněl na berlínský maraton, kde je to podobné. Když jede 200 lidí v 5 vláčcích vedle sebe, je potřeba mít se na pozoru. Další 2 kola byla v podobném duchu, ale už tady byly první pády a co čert nechtěl, hned přede mnou. Naštěstí jsem se stačil vyhnout, ale není to ani o umění jako o štěstí, jede se stále 42 km/h a není moc čas na nějaké extra velké manévry.

4. kolo bylo nejrychlejší, 3:22 což byl fofr. Situace se trochu zklidnila a ze 4 vláčků tady byl jediný, krásně roztažený jelikož jsme ve stejnou chvíli dojeli skupinu třicátníků. Nechtěl jsem být zase někde moc vzadu a tak jsem se pomalu přesouval někam okolo 20. místa – Suttona jsem stále viděl na špici, takže to bylo v pohodě. Myslím si že toto kolo bylo zlomové, jelo se celé nadoraz, místy až 46 km/h a když jsme projížděli cílem říkal jsem si že ještě chvíli a odpadnu. Naštěstí tempo zvolnilo, bylo to dost i na ty vpředu  (přeci jen jsme dědci, že) a já si mohl odpočinout. Sice nevím přesně co se dělo mezi koly 5-10, to jsem pořád ještě vydýchával těch 190 tepů za minutu ze 4. kola, ale myslím že se kroužilo pořád dokola – kulaťák, rovinka z kopce s větrem v zádech, kulaťák a kaše až do cíle a znovu a znovu a znovu. Bylo to tak svižné, že jsem přestal vnímat i okolí, což se u mě často nestává a například do této chvíle nevím, kde byla občerstvovací stanice! Občas jsem zahlédl rozhodčího (většinou když se mě pletl do cesty), sem tam nějakou motorku (proč jich tam bylo hergot tolik, vypadalo to jako někde na Masarykově okruhu).

V desátém kole jsem se podíval na hodinky abych zjistil čas v polovině závodu a viděl jsem něco jako 37 minut a tak jsem si říkal hmm, to je nic moc. V jedenáctém kole jsem si uvědomil že jsem se spletl a polovina závodu nebyla v kole desátém, nýbrž v devétém, což znamená že jsme měli půlmaraton za nějakých 34 a něco, což je sakra rychlý! Pro jistotu jsem se přestal dívat na hodinky a opět jsem raději pozorně sledoval pohyb okolo mě, zejména poté co přede mnou opět upadl bruslař navíc tak nešikovně, že mě stačil kopnout do kolena ale naštěstí jsem to opět ustál.

Někdy v 15. kole jsem si uvědomil že i když jedu stejný okruh již po patnácté, stále jako doblba projíždím stejným úsekem na prvním kulaťáku kde je asfalt hodně rozbitý a já se pak divím co čeho jsem to vjel. Takže teď jsem se na to soustředil a jel jsem více po vnitřním obvodu a ejhle, tady byl asfalt jedna báseň. Škoda že jsem na to potřeboval skoro hodinu abych si to uvědomil. Po kulaťáku následovala rovinka dolů, kulaťák a sprint do cíle, naštěstí počet kol se zmenšoval a zmenšoval až najednou koukám a na tabuli je číslo 1 a rozhodčí zvoní do posledního kola! Čekal jsem  kdy někdo vypálí ale nic se nedělo,  kulaťák, rovinka, všechno jako doposud.

První zrychlení přišlo na druhém kulaťáku a bohužel ve chvíli kdy jsme dojeli skupinku o kolo (poprvé jedu závod kdy jsem v prvním balíku a dojedu někoho o KOLO). Následovalo několik pádů (další přímo přede mnou), výjezd z kulaťáku a už se jela kaše – do cíle zbývalo tak 800m. Situace v tu chvíli byla velice nepřehledná, kdesi v dálce byl sice Sutton, ale mezitím se přimíchalo spoustu závodníků předjetých o kolo jak z řad třicátníků (modrá), tak i čtyřicátníků (červená). Nevěděl jsem tedy kolik je přede mnou bruslařů ze stejné kategorie ale připadalo mi že by jich nemělo být víc než 20. Dosprintoval jsem tedy do cíle a hned za cílem padnul na zem a podíval se konečně na hodinky – čas (01:08:40)! Musel jsem si rychle kontrolovat počet kol, jestli jsem nejel míň, ale za mnou jedoucí švýcar Urs Waldvogel mě uklidnil, že kola byla správně. Pořád jsem tomu nemohl uvěřit, necítil jsem se ani unavený a to jsem si zlepšil osobák o téměř 4 minuty! Dobrá dobrá,  nebyl to celý maratán, jen 41,8 km, ale myslím že pod 1:10 bych to dal i kdyby se jelo plných 42,195 km.

Mistrovské výsledky

Po závodě ke mě přišel Petr Lochman a popovídali jsme si o tom jaký to byl masakr. Petr jel ve slušivé kombinéze české reprezentace a dojel někde na špici třicátníků,  ale vzhledem k tomu že jsme je dojeli hned ve 4. kole, nejel jsem tedy daleko od něj. Zhruba po 45 minutách (to by Honza Stodola asi nevydržel a všem by vynadal do ignorantů a debilů) se objevily první výsledky a já koukám, jsem na 27. místě. Je to trochu horší než jsem čekal, ale asi jsem se nějak přepočítal. Petr skončil v kategorii muži 30 na 9. místě v čase (01:08:52) a já si říkám, paráda, tak to jsem snad dojel rychleji než on! Dívám se tedy na svůj čas a je tam (01:09:10) … hmm, to je ale divný! A hned mě to došlo, oni neodečetli těch 30s o které jsme startovali později! Vedle stojící vítěz Sutton Atikins nad časem jen mávnul rukou a řekl že mu je to fuk, protože on stejně vyhrál, což přitakali i němec Lichtenstein a francouz Peru. Mě to nedalo a šel jsem se zeptat časoměřičů co to znamená a oni na to že to tak je, jede se na pořadí a ne na čas a že výsledky nemůžou přepsat ale ať si klidně odečtu 30s, když mě to tak zajímá – taky vykutálené řešení. Bohužel takhle z toho nebude už jasné že jsem to zajel pod 1:09 a navíc že jsem byl rychlejší než Petr (i když chápu že on jel v jiné kategorii). No co se dá dělat, tak až někdy příště. Třeba hned na příštím mistrovství světa!

Musím ještě dodat jednu perličku na závěr – v našem balíku bylo zhruba 30 lidí a na konci dojel ital Michele Cicognaci, tedy tentýž ital který dojel na chvostu prvního balíku v Dampu na European Masters a tentýž ital který European Masters loni vyhrál! A tak jestliže minule jsem psal že Martin a Jarda byli spokojeni že toho Cicognaciho dali, mohl jsem se k nim dnešním výkonem přidat – Cicognaci dojel až za mnou!

Stránky závodu: http://www.rollermarathondijon.com/
Výsledky:  http://www.weezevent.com/uploads/evenement_fichiers/file_5648_16052_1.pdf

Trať: 2,2km dlouhý okruh v centru Dijonu, jednalo se o dva kruhové objezdy (povrch ne příliš dobrý) a rovinku o délce asi 800m (tady to jelo lépe) která se jede v obou směrech (odděleno kužely, místy nebezpečné). Dle mého názoru okruh není ideální pro 200 a více bruslařů, docházelo ke kolizím a k mnoha pádům.
Počasí: jasno, slunečno, teplota okolo 25C
 

František Míček