ISC Praha - Speed Skating Team

Virgin London Marathon (21.4.2013, Londýn, Velká Británie)

p4210021.jpg REPORTÁŽ  (fm) Maratonský dvojboj, tedy dva maratony v průběhu 14 dní, se pomalu chýlil k zdárnému konci. Paříž jsem měl úspěsně za sebou, nyní mě čekal závod v Londýně. Původně jsem chtěl na jaře běžet jen jeden maraton, když se ale naskytla příležitost (která se jen tak nenaskytne) běžet závod v Londýně, neváhal jsem ani okamžik. A moje odhodlání se nezměnilo ani po nepříjemných událostech v Bostonu, které však svým způsobem změnily finální přípravu na závod. 

Dobrý den, tady Česká televize!

Do Londýna jsem zamířil již v pátek letecky s nizkorozpočtovou společností EasyJet. Nizkorozpočtovou zdůrazňuji proto, že jsem v letadle potkal pana Carla Capalba, šéfa organizačního výboru Pražského maratonu, jehož přítomnost na lince EasyJetu mě celkem překvapila – ve stejnou dobu odlétaly do Londýna i takové společnosti British Airways jako ČSA, které by muži, který doslova rozhýbal celé Česko, nabídly podstatně větší pohodlí (a jednu sušenku navíc zdarma). Pan Capalbo cestoval pouze s malým příručním kufříkem a tak tedy nepředpokládám, že by se zdržel až do nedělního závodu. Jednalo se tedy spíš o nějakou rychlou, operativní schůzku.

Hned z letiště jsem zamířil do svého hotelu ve čtvrti Crystal Palace, kde jsem jako v jediném sehnal přijatelnou cenu (jen pro srovnání: je to asi jako kdybych přilétl do Prahy a bydlel na Kladně). Cestou jsem obdržel SMS od Mirka Hasala z behej.com, který vyzvídal jestli bych měl něco proti tomu kdyby dal České televizi moje telefonní číslo – byl jsem totiž jediným Čechem o kterém věděl že poběží v Londýně maraton. Hned mě bylo jasné, o co se jedná – bude je určitě zajímat jak to tady vypadá týden po bombovém útoku v Bostonu! 

Samozřejmě že jsem proti tomu nic neměl a tak během 10 minut, někde cestou do maratonského Expa, slyším zvonit telefon a vzápětí se ozvalo “Dobrý den, tady Česká televize”. Celkem mě to pobavilo, Česká televize mě již dlouho nevolala, co se pamatuji tak snad vůbec. V rámci organizačního brífinku jsem se dozvěděl, že ideální dobou pro náš případný ŽIVÝ rozhovor na ČT4 by byla neděle 10:00. Řekl jsem že čas je naprosto ideální, ale bohužel ne pro mě, jelikož v tu chvíli budu mít za sebou první metry závodu. Na druhé straně se ozvalo ticho, které vzápětí vystřídal nový návrh. 7:50. Londýnského času, pochopitelně. Je vidět že Česká televize si vyloženě libuje v extrémech – opět mě nezbylo nic jiného než vysvětlit, že v 7:50 budu tak leda stát před zrdcadlem a čistit si zuby, takže jim moc informací z dějiště závodu neposkytnu. V rámci vysílacího schéma ČT24 není prý ale jiná možnost, jelikož mnou navrhovaný čas 9:00 je již vyhrazen volbě svačinářky v drožďárnách, po které následuje neméně zajímavá debata mladých konstruktérů v Nesvačilech. Nedá se nic dělat, budu si muset v neděli přivstat.

Maratonské EXPO

Rychle a bez fronty jsem si vyzvedl startovní balíček (32 GBP), když jsem si uvědomil že jsem doma zapomněl svůj pás, kam si při závodě dávám fotoaparát. Pokud tedy chci běžet s foťákem, a jako že chci, budu si muset koupit jiný. Měl jsem štěstí, ve slevě jsem našel neoprénový, luxusní pás za lidových 5 GBP – to mě opravdu potěšilo. Jinak v EXPu nebylo zase tolik zajímavého, ani ochutnávek nebylo tolik co v Paříži. Po hodině jsem měl dost, byl čas na večeři a přesun zpátky na hotel.

 

Relaxační sobota

Během 14 dní které uplynuly od mého podařeného závodu v Paříži jsem trénoval jen lehce. Bylo to dáno hlavně tím, že nejprve jsem dostal šílenou rýmu, která se mě natlačila do čela až zmizela, aby jí vzápětí vystřídala šílená únava, následována nepříjemným (až šíleným kašlem). Rozhodně jsem tedy nebyl připraven tak jak jsem si představoval, ale přesto jsem byl odhodlán zkusit opět běžet na čas pod 3 hodiny (jak někdo jednou ochutná, již nechce jinak!).

Ponaučen z Paříže, rozhodl jsem se že v Londýně budu více využívat městskou dopravu a méně chodit. Vyrazil jsem tedy z hotelu na londýnské metro a nechal se pohodlně dovézt až do stanice St. John’s Wood, která byla ideálním výchozím bodem pro návštěvu slavného přechodu na Abbey Road, kde se nafotila fotka skupiny Beatles na jejich albu nazvaném – Abbey Road.. Měl jsem štěstí, na místě jsem byl jen těsně před tím, než přijel autobus ze kterého se vyhrnulo dámské wrestlingové mužstvo ze Severní Dakoty. Neváhal jsem a rychle fotil.

Zbytek dopoledne jsem strávil příjemnou procházkou po Picadilly Circus, Covent Garden a Leicester Square, tedy po místech která jsem již v minulosti navštívil a která patří mezi má oblíbená. Nakonec jsem se davy turistů prodral přes Westminsterským most a zmizel v metru, kderým jsem se přesunul na stadión Loftus Road, kde sídlí místní klub QPR Londýn. Byl jsem bohužel svědkem jejich prohry 0:2 a víceméně i jejich sestupu do druhé ligy.

Večer jsem si nemohl nechat ujít jednu z kulturních příležitostí, kterých Londýn nabízí bezpočet – návštěva divadel West Endu je vždy zážitek. Tentokrát padla volba na představení „Singing in the rain“. Měl jsem štěstí že jsem měl vstupenku až do čtvrté řady a také kvalitní větrovku, protože ti v prvních třech řadách (a bez větrovek) při klíčových scénách na konci obou dějství měli jedinečnou příležitost ochutnat kvalitu místní vody z bájné řeky Temže. A že jí na jeviště nateklo!

Na hotelu jsem byl v půlnoci a krokoměr opět ukazoval něco málo přes 17 km. Vůbec nechápu, jak se to tam vzalo ... Nebyl ale čas na přemýšlení, čekalo mě ještě balení věcí na závod, něco k zakousnutí a hlavně, sestřih anglické ligy v televizi, takže nakonec jsem usnul něco okolo 1:00. Jelikož ráno musím vstávat, i díky České televizi, okolo 5:30, nezbývalo na spánek zas až tolik času. Musím tedy zítra běžet rychle, abych měl odpoledne víc času na spaní!

Ráno před závodem

Vstal jsem v 5:30, nasnídal, převlékl a už jsem seděl v autobusu směr Lewisham, odkud jsem měl v plánu přesunout se linkou DLR do Greenwiche, tedy do místa startu závodu.

Cestou jsem měl dostatek času mrknou se do novin a zjistit novinky o maratonu – je naprosto jasné, že se mě budou ptát na bezpečnostní opatření a tak podobně. Myslím že jsem se během 20-minutové jízdy připravil docela slušně, dokonce tak dobře, že bych mohl napsat seminární práci na téma „Nebezpečí terorismu v rámci masových běhů“. 

V Greenwichi jsem byl něco okolo 7:20, zbývalo mě tedy něco okolo 30 minut. Rychle jsem udělal pár jazykových cvičení, až jsem si uvědomil že pokud mě nenaolejovala Julie, nenaolejuji já jí, ale budu muset naolejovat sám sebe.

Čas rozhovoru se blížil a já začal být trochu nervózní – byl jsem sice na místě startu, ale nebylo tam nic, co by připomínalo vojenské mavévry, které senzace lačný reportér bude jistě očekávat jako nezbytné informační minimum. A tak jediné co by snad mohlo diváky zaujmout byl vrtulník, který mě již dobrou čtvrthodinku iritoval svým rámusem a partička mladíků, převlečených za kondomy.

V 7:45 slyším – telefon. A je to tady, pomyslel jsem si. Přijmu hovor a slyším, jak si ve studiu povídají o počasí. Pak se ozve hlas, který se mě omlouvá, že mám prý ještě 5 minut čas a zavěsí.

Hmm. Tak 5 minut. Sedl jsem si na zem a čekal. V 7:50 zazvonil opět telefon. Přijal jsem hovor a slyším moderátora ve studiu, jak říká „... a teď již tady máme Františka Míčka, který za mimořádných bezpečnostních opatření běží v Londýně maraton ... Dobrý den, slyšíme se?“ 

A už to tady bylo. Spojení navázáno. Polkl jsem a čekal první otázku. Jaká jsou prý ta bezpečnostní opatření. Tak to byla tutovka, tady jsem se připravil lépe než tiskový mluvčí policejního sboru. Během chvíle jsem tedy ze sebe vysypal všechna čísla o počtu policistů, policejních hlídek se psy a počtu účastníků, stejně jako jejich jména a adresy. Následovaly otázky ohledně registrace, zda-li si někdo na poslední chvíli účast rozmyslel, jak dlouho se připravuji, kolik maratonů jsem odběhl a jaký byl můj nejtěžší. Vše jsem více či méně úspěšně zodpověděl a když jsem se chystal ke své úvaze, že když prostě bouchne bomba na jednom maratonu, tak to neznamená to že bude bouchat na každém dalším, ozvalo se na druhé straně „Děkujeme a teď už tady máme dalšího hosta ... tů tů tů tů“. Tak a měl jsem to za sebou. Teď je ze mě televizní hvězda. Škoda jen že se jednalo o ČT24, navíc v 8:50 v neděli ráno!

Startovní koridor

Rozhovor jsem měl za sebou, následovala otázka co s načatým ránem. Nebylo ještě ani osm a já měl do startu dvě hodiny! Navíc se udělala celkem zima a já dostal třesavku. Nebyl důvod zůstávat někde opodál a tak jsem se pomalu přesunul do svého startovního koridoru.

Specifikem londýnského maratonu je start tří vln (modrá, zelená a červená) ze tří různých míst ve stejný čas. S podobným startem jsem se ještě nesetkal, vždy se startovalo z jednoho místa. Byl jsem zařazen do červené vlny, jelikož jsem byl do závodu přijat na základě tzv. „Good for age“, což je v podstatě na základě limitu veteránské katwgorie, do které patřím. Tuším že pro rok 2013 to bylo 3:15, takže jsem se svým časem z Říma neměl problém a byl rovnou zařazen do koridoru „Fast good for age“, tedy hned na začátek červené vlny! Navíc, tento koridor měl své zázemí, kam se nikdo jiný nemohl dostat, takže paráda.

Oproti maratonu v Paříži jsem pak udělal několik nepatrných, dá se říci kosmetických změn. Tak předně, červeného kulicha vystřídal modrý, modré triko šedivé, šedivé tepláky černé a rukávy jsem nahradil podkolenkami za 15,- Kč. To bylo, co se týče předstartovního oblečení vše. 

Na závod samotný jsem si tentokrát připravil modré triko, které nahradilo mé oranžové z Paříže a místo svých oblíbených Saucony Type2 jsem nasadil legendární Mizuno Idaten. Jsou sice o 5g těžší, ale co toho už zažily!

Vyměnil jsem tedy skoro všechno. Řídil jsem se myšlenkou, že buď to dám opět pod 3 hodiny a je jedno v čem, nebo to nedám a můžu se vymluvit na to že jsem to běžel v něčem úplně jiném!

Start

Čas rychle utíkal. Najednou bylo po deváté a já si uvědomil, že se poněkud oteplilo. Na nebi nebyl v tu chvíli ani mráček (pouze rachotící vrtulník), což mohlo být ideální pro chvíli kdy jsem se připravoval na závod, rozhodně to nebyla dobrá vyhlídka na závod samotný. Hmm, Londýn, a ono snad bude teplo. Moje domněnka byla vzápětí potvrzena hlasatelem, který oznámil že dnes bude pravděpodobně nejteplejší den od loňské olympiády – je mi opravdu ctí, že budu při tom! A já jsem na ten Londýn tak spoléhal! Průměrná teplota okolo 12C, oblačno až zataženo, drobný déšť ... inu není nad starý, dobrý Londýn.

Dnes jsem na něj mohl zapomenout, což se ukazoval více a více jasněji ve chvíli, kdy jsme se přesunovali na start. Kulicha jsem zahodil ještě před startem, v 15C by si ho na hlavu nasadil snad jen blázen nebo obyvatel Jamajky. Namazal jsem se opalovacím krémem a nasadil kšiltovku.

Do startu zbývalo něco okolo 5 minut, když hlasatel oznámil že před samotným startem se bude držet 30s ticha za oběti bostonského neštěstí. Půlminita ticha byla zakončena bouřlivým potkeskem, po kterém již následoval výstřel ze startovací pistole, což znamenalo jediné – závod byl odstartován.

První pětka

Tenrokrát jsem byl nedaleko od startovní čáry, kterou jsem překročil za nějakých 20s od startu. Kéž by něco podobného bylo v Paříži, kde jsem musel čekat nekonečné dvě minuty!

Hned od úvodních metrů jsem měl jasno, že dnes nebudu mačkat na hodinkách kilometry, ale míle. Měl jsem spočítaný čas na jednu míli (6:43-6:52 min./km) tak abych se vešel do 3 hodin. Nevýhodou maratonů na britských ostrovech totiž je, že chybí značení v kilometrech a na trase jsou vyznačeny pouze míle. Abych byl přesnější, kilometrové existuje a je označen každý pátý kilometr.

První míli jsem měl podle plánu, stejně jako druhou. Na začátku jsem musel běžet pouze podle hodinek, jelikož vodič na 3 hodiny startoval ze druhé vlny. Ke spojeni červené a zelené vlny pak došlo okolo 5. km (modrá vlna s elitními atlety byla již dávno pryč). V tu chvíli se s námi spojili tedy závodníci ze zelené vlny a s nimi i mnou očekávaný vodič. Vše bylo perfektně načasované – ve chvíli průniku obou táborů jsem měl vodiče přímo vedle sebe!
 
Půlka

Další míle jsem se držel vodiče a moc nepřemýšlel o čase. Uvidíme, jak to půjde. Rozeběhnu to na 2:59 a když to udržím, tak to bude jenom dobré. Zatím se mě běželo dobře, i když již na 2. míli jsem musel odhodit rukávy, protože bylo horko. Vzápětí jsem odhodil rukavice a zkontroloval tepovku. 168 tepů a to jsme teprve vyběhli! To rozhodně nebylo ideální – oproti Paříži jsem si pohoršil o 5 tepů. Uvidíme, co se bude dít dál.

Stejně jako před 14 dny jsem víceméně nevnímal okolí. Až do spojení obou vln bylo podél tratě minimálně diváků až jsem si připadal jako někde na půlmaratonu v Bakově nad Jizerou s tím rozdílem, že tady podstatně víc lidí a značení v mílích.

První diváky jsem začal vnímat někdy okolo 4. míle, ovšem kde jsme v tu chvíli běželi, to netuším. Měl jsem to sice načtené z mapy, ale v reálu nic mě to neříkalo. Vědel jsem že brzy budeme někde na Isle od Dogs (čtvrť Millwall) a to bylo tak všechno.

Držel jsem se stále tempa 4:11 na kilometr, což se mě zdálo ideální. Nevím jak to ten sportester počítá, ale k velkému prozření došlo na metě půlmaratonu, kde jsem byl v čase 1:29:40, ale dle hodinek jsem běžel v tempu 4:11 min./km, což byla naprostá blbost! Čas odpovídal tempu 4:16. Nebyl důvod nevěřit přesně změřenému půlmaratonu, chyba byla v hodinkách. V tu chvíli mě bylo jasné, že tempu nemůžu důvěřovat a že se prostě musím držet vodiče.

Jinak meta půlmaratonu byla hned za Tower Bridge, kde jsem vzápětí zaregistroval zatím nevyšší počet diváků – to opravdu nešlo přehlédnout natož přeslechnout.

Třicítka

Bylo horko a já se pravidelně občerstvoval a poléval. Nebylo to tak kritické jako v Bostonu minulý rok, ale bylo na mě prostě horko. Nevím přesně kolik bylo, na sluníčku bych to tipoval na takových 20C. Ideální pro diváky, nepříjemné pro mě.

Metu 30. km (byla označena, násobek pěti) jsem proběhl dle časového rozpisu a necítil jsem se nějak výrazně unaven. Opět jsem zaregistroval diváky, mohlo jich tady být ještě víc než na 21. km. Vodiče jsem měl v tu chvíli za sebou. Podíval jsem se na hodinky a zjistil, že poslední míli jsem dal za nějakých 7:30. To nebylo dobré, byl čas zrychlit.

Ač nerad, musel jsem přidat. Vydrželo mě to necelé tři kilometry, kdy mě doběhl vodič na 3 hodiny a zařadil se přede mne. Podíval jsem se na hodinky, 175 tepů. A sakra, to bude za chvíli kritické.

A taky že jo. Během chvíle jsem naprosto vytuhl, že jsem nebyl schopný kroku. Zpomalil jsem na nějakých 6:00 min./km a belhal se směrem k cíli. To je tedy konec, zbývá 12 kilometrů a já lezu jako šnek, panikařil jsem. Tepovka se brzy uklidnila na přijatelných 160. Aby ne, to co jsem v tu chvíli převáděl by se dalo nazvat leda tak parodií na běh.

Nějaké 3-4 kilometry jsem vyklusával a přemýšlel, co budu dělat. Vodič mě již dávno zmizel a mě bylo jasné, že hranice tří hodin dnes nepadne. I tak jsem to chtěl zaběhnout v nějakém solidním čase, k tomu ale bylo zapotřebí, abych trochu zrychlil. Nohy se trochu rozhýbaly, takže nebyl důvod to nezkusit.

Někde na 36. km jsem zkusil zrychlit a ono to kupodivu šlo. Je vidět že jsem během těch snečích čtyř kilometrů odboural nějaký ten laktát a byl schopný důstojně závod dokončit. Jednu chvíli jsem běžel dokonce okolo 4:15 na kilometr, tedy svojí počáteční rychlostí. Nevydrželo mě to dlouho, ale stále jsem se pohyboval někde v relaci 4:20-4:40, což nebylo zas tak špatné.

Cíl

Posledních pár kilometrů jsem již rozpoznával, kudy běžím. Bylo to po nábřeží Victoria Enbankment podél řeky Temže, na druhém břehu bylo pak obří kolo London Eye. Do cíle mohly zbývat tak dva, tři kilometry a já jsem opět po delší době začal předbíhat okolní běžce (mezi kritickým 32. až 36. km jsem byl předbíhán jak na běžícím páse). Letmo jsem se podíval na hodinky a zkusil odhadnout cílový čas. Mohlo by vyjít okolo 3:02, což by nebylo, vzhledem k průběhu závodu, zas tak špatné.

Brzy jsem minul Westminsterský palác a Big Ben a již jsem zabočoval směrem k Buckinghamskému paláci. Objevil se první ukazatel se zbývajícím počtem metrů do cíle – 800m. Mrknul jsem na hodinky, kde jsem v tu chvíli měl 2:57. No ty kráso, já to snad nakonec nedám jen o chlup! Zapomněl jsem na nějaké ty vteřiny za těmi minutami, takže ono to tak dramatické zase nebylo. 

400m. To už je jen kousek, necelé dvě minuty. Zrychlil jsem. Rychlé mrknutí na hodinky, 2:59 a něco. 200m, to už jsem viděl cílovou bránu. Proč je sakra tak úzká, blesklo mě hlavou? Byly to v podstatě tři brány vedle sebe, něco jako v New Yorku. Nevím proč mě to tak vrtalo hlavou, když nás v tu chvíli běželo do cíle tak maxilmálně pět, šest běžců. Na hodinky jsem se již nedíval, viděl jsem obří cílový čas. 3:01:52. 3:01:53. Tak to už dám a bude to okolo 3:02. Nasadil jsem zarputilý výraz sprintera a doslova vletěl do cíle v čase (03:02:18). Nebylo to sice pod 3 hodiny, ale i tak se jednalo o můj 3. nejrychlejší maraton v historii!

Hodnocení

V cíli jsem si vzal aluminiovou fólii, vodu a šel se převléknout. Přemýšlel jsem jestli mám být spokojený nebo ne. Díky tomu že jsem v závodě naprosto vytuhnul tak bylo jasné, že to dneska prostě nedám. Čím to bylo, je otázka. Měl jsem kašel, bylo teplo (20C) a měl jsem jen 14 dní po maratonu. Těžko říct, co z toho byl největší problém, snad kombinace všeho. Pokud na pařížský maraton vyšlo vše, tady byla spousta toho co bylo naprosto špatně.

Regenerace. Měl jsem ozkoušené, že dva maratony v rozmezí 14 dnů zvládnu. Běžel jsem podobnou kombinaci již 3x, ovšem v čase okolo 3:10. Momentálně mám naběháno na čas max. 2:55, což ale v tak krátké době patrně nezopakuji.

Počasí. Nerad běhám v horku, což byl další problém. 20C je dost, navíc slunce doslova pražilo celý závod. Každý stupeň nad 13C mám o jeden tep vyšší tepovku. Do půlmaratonu je to legrace, od 30. km už to taková legrace není.

Nachlazení. Měl jsem kašel a to takový, že pokud bych se držel rad pořadatelů, rozhodně bych neměl ani ve snu pomýšlet běžet maraton. Kupodivu kašel mě vadil při závodu ze všeho nejvíce.

Je možné že pokud by platila pouze jedna z výše uvedených skutečností, dal jsem si opět nějaký ten osobák. Je ale také možné, že bych doběhl úplně stejně.

Rada pro příště? Běžet maraton v březnu nebo říjnu, s dostatečnou regenerací. Jo a to bych ještě zapomněl. Víc trénovat. To vždycky pomůže!

 

P.S. Prosíme pány běžce, aby zásadně nemočili lidem v zahradách!

dsc_6873.jpg


Stránky závodu: http://www.virginlondonmarathon.com/
Výsledky: http://results-2013.virginlondonmarathon.com/2013/


Trať: městský maraton se startem v Grenwichi a cílem před Buckinghemským palácem. Rovina s minimálním převýšením. Celá trasa je lemována diváky s největší koncentrací na 15., 30. a 40. km.
Počasí: slunečno, na startu chladno, po několika kilometrech oteplení na 20C

 

 

František Míček

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář