REPORTÁŽ  (fm) Závody v Opavě, tak to je u mě vždycky sázka na jistotu. Do Opavy jezdím často, rád a hlavně dlouho – tentokrát jsem z Prahy vyrazil v sobotu ráno a na místě jsem byl v neděli před obědem. Dobře, dal jsem si přitom Pernštějnského Zubra, provinční závod v podhůří Vysočiny, ale i tak cesta patřila k těm úmornějším. Ale zpět do Slezska. Vloni jsem se opavských závodů neúčastnil a byl jsem tedy zvědavý, jaké novinky a změny si organizátoři v čele s Honzou Krejčířem pro závodníky letos připravili.

Moravská Tour 2013

První změnou, na první pohled nejvýraznější, byla změna názvu závodů – Českomoravský pohár vystřídala Moravská Tour 2013 - proč ne, když se všechny závody jedou na Moravě, nota bene v roce 2013. Druhou změnou bylo posunutí místa startu a cíle od sportovní haly za „vracečku“ na rovinku vedoucí zpět do parku. Já osobně jsem tuto změnu uvítal, závěrečná rovinka je tím delší, přehlednější a navíc s lepším povrchem.

Co se novinek týče, určitým zpestřením horkého víkendu bylo jednoznačně vystoupení skupiny „pole dance“, tedy přeloženo do češtiny vystoupení dívek tančících u tyče. Tady, zejména pánům, jistě vyvstane vzpomínka na poslední návštěvu baru nižší cenové skupiny, kdy se v mlžném oparu cigaretového dýmu protkaného záblesky stroboskopické výbojky obdivovali umění a vnadám spoře oděné dívky u tyče. Ano, i tak může, ve své pokleslé formě, vypadat tanec u tyče, ale s tím, co bylo k vidění v Opavě, to má asi tolik společného jako SK Bivoj Kostomlaty s FC Barcelonou.

Moje cesta z Vysočiny na Náměstí Svaté Trojice v Opavě netrvala zas až tak dlouho a s úderem poledne jsem byl na místě. První moje kroky vedli k registraci – tentokrát jsem vzal v úvahu poměr cena/cesta/výkon a logicky jsem usoudil, že když už jedu 400 km tak bude nejlepší, když pojedu vše, co se jet dát. Dětské závody jsem bohužel  zmeškal (a to nejen věkem), takže jsem se přihlásil na fitness desítku, půlmaraton a také jsem očkem pošilhával po štafetě, i když v tu chvíli jsem ještě nevěděl, s kým bych ji vlastně jel! Dostal jsem triko, čip a jak jsem tak ve slunečním žáru žmoulal v jedné ruce startovní číslo, někdo mi vrazil do druhé ruky plechovku Red Bulla, čímž se mě výrazně zhodnotila má investice do startovného (300,- Kč). I kdyby ne, stále jsou to dva závody + štafeta grátis (3 za cenu 2) za tři kila a tomu já říkám startovné za „lidovku“.

V OHROŽENÍ ŽIVOTA. Ve velkém nebezpečí se ocitl jeden z přítomných fotografů. Stačila jen chvilka nepozornosti a již čelil tváří v tvář smtící zbrani v rukou hlavního organizátora závodů Honzy Krejčíře. I přes výslovné nařízení organizačního týmu, že Honza Krejčíř nesmí být za žádných okolností focen bez slunečních brýlí, vydal se fotograf ulovit snímek aspirující na titul World Press Photo v kategorii Krajové celebrity. Na poslední chvíli byl však zadržen a jeho případ byl následně předán správnímu orgánu k dořešení.

Když k tomu všemu připočtu výborného DJ se svým skvělým hudebním mixem, několik odhodlaných fotografů dychtících po atraktivních záběrech a především vtipného a neúnavného moderátora v podobě Honzy Krejčíře, vychází mě z toho příjemně strávená neděle v ještě příjemnějším prostředí stejně naladěných lidí. Jediným kazem na kráse, za který však organizátoři rozhodně nemohou, byla viditelně slabší účast ze strany závodníků, což mě osobně připadalo jako velká škoda. Opavské závody by si jednoznačně zasluhovaly větší pozornost než jaká je jim ze strany bruslařské veřejnosti věnována ...

Fitness desítka

První ze závodů, na které jsem se přihlásil, tedy Fitness desítka, měl start v 13:30. Na startu se sešlo něco okolo tří desítek závodníků, z nichž drtivá většina uvedla „Muž“ v registrační kolonce Pohlaví. Začalo se prezentací, při níž velké ovace svých věrných fanoušků sklidil Vojta Drastich, který se vracel do závodního dění po pauze zaviněné zraněním. V ten moment jsem trochu zbystřil, protože Vojta je Vojta a navíc vítěz Českomoravského poháru z let minulých, takže kvalita tam je. Je třeba zabít Sekala a je třeba si hlídat Vojtu, koleno nekoleno. Největším favoritem byl ale samozřejmě Richard Kudělásek, který jako jediný z užší špičky elitních bruslařů neváhal a na závody do Opavy přijel.

Když byla prezentace závodníků ukončena, závod byl odstartován. Brzy se na čele vytvořila čtyřčlenná skupina, kde jsem k mé radosti nechyběl ani já. Bylo jasné, kdo bude tahat za nitky závodu – tím byl samozřejmě Richard. Dalo by se čekat že bude jen otázkou času, kdy nám slovy Vítězslava Nezvala řekne „Sbohem a šáteček“, leč mé nejčernější myšlenky se naštěstí nenaplnily. Dle vlastních slov se Richard chtěl především rozjet na hlavní půlmaraton a tak bral desítku jako příjemné zpestření dne.

V pátém z osmi kol došlo, dle terminologie exministra Kocourka, k „odklonění“ do té chvíle výborně jedoucího Vojty Drasticha a v kole následném i Romana Fajkuse. Tím jsme zbyli tedy pouze dva a mě se splnil, slovy klasika, sen „zahrát si se samotným Prácheňským“. Richard mě sice několikrát poodjel, ale ze slušnosti na mě vždy počkal - přeci jen jsem o něco starší. 

OPAVSKÉ KEJKLE. O Tereze Janoušové je všeobecně známé, že patří k předním českým bruslařkám. Co však většina netuší je skutečnost, že Tereza též patří k předním českým kejklistkám, což potvrdila svým 12. místem na Mistrovství světa v kejklování v nizozemském Kerkloopu. Na snímku je Tereza zachycena při pokusu o dvojitého přetočeného Petersona, kterému se mezi kejklíři též říká "lamloket".

Do cíle nakonec dojel jako první Richard Kudělásek, na 2. místě jsem dojel já v čase (00:17:00.9), tedy jen 0.4s za vítězem! Vypadá to sice moc hezky, ale co si budeme povídat, pokud by Richard opravdu chtěl, sfouknul by mě jako svíčku.

Unaven, leč spokojen s výsledkem, jsem se vrátil k autu, kde jsem potkal solidní slovenskou enklávu v podobě Báry Bakošové, Dušana Čičmance (to jméno jsem do té doby neznal), Petera Ambruse a Jaromíra Ščepky. Když se navíc v parku mihnul i Lukáš Trnavský, bylo mě jasné, že kvalita v půlmaratonském závodě tady bude. Rozhodně mě však nedošlo, že jsem v tu chvíli viděl téměř polovinu všech startujících ...

Na startu půlmaratonu

Hlavní závod dne půlmaraton byl naplánován na 14:45. Bohužel na jeho startu se objevilo jen 15 bruslařů a 5 bruslařek, což je velmi smutné. Bylo tak hezky, navíc organizace byla bezchybná ... tak kde všichni sakra byli? S přihlédnutím k počtu žen na startu pak hlavní rozhodčí, moderátor, závodník a zástupce společnosti Luigino.cz v jedné osobě Honza Krejčíř přihmouřil obě oči a rozhodl, že až ženy, startující dvě minuty po mužích, muže dojedou, mohou s nimi jet ve vláčku navzdory jinak přísným pravidlům oddělených startů mužů a žen.

Po tradiční prezentaci závodníků se šlo na věc.. Hned v prvním kole se na čele vytvořila osmičlenná skupina, kde jsem k mé radosti, opět byl i já. Výborně si též vedl i Honza Krejčíř a je jen škoda, že závod nebyl právě po 1. kole ukončen, protože v tu chvíli by Honza byl dokonce možná i na bedně.

Ve 2. kole se s námi rozloučil právě Honza společně s Romanem Fajkusem, v 5. kole nám pak zamávaly slovenské strely Peter Ambrus s Dušanem Čičmancem a ve chvíli, kdy jsem si říkal že to je super, že jsme tam jen čtyři, odpadl jsem i já a zbyla trojice Richard Kudělásek, Jaromír Ščepka a Lukáš Trnavský. Pokud by se jelo stabilní tempo asi bych (tak rychle) neodpadl, ale jelikož Richard během každého kola provedl několik nástupů, vydržel jsem sedm kol, tedy polovinu, a poroučel jsem se. Klobouk dolů před Jaromírem Ščepkou, který hravě, leč s jazykem na vestě, pochytal všechny Richardovy nástupy.

Další dvě kola jsem jel sám až mě došlo, že „ve třech se to lépe táhne“ a počkal jsem na dvojici Dušan Čičmanec – Peter Ambrus. Dušan vypadal velmi čerstvě a byl pevně rozhodnutý dojet na čele až do cíle, což v praxi znamenalo že vůbec nechtěl střídat. Mě to nevadilo a Peterovi nakonec také ne. 

SMĚRNICE 123/12A. Rozhodnutím výkonného výboru oddílu ISC Praha v návaznosti na události v Olešné byla s okamžitou platností zavedena směrnice č. 123/12A, která upravuje podmínky poskytování rozhovorů členy týmu. Jak se můžeme dočíst v odstavci 12, tyto rozhovory musí být nahrávány a zaznamenávány a budou předmětem následného schvalovacího procesu. Na snímku vidíme jednoho ze závodníků týmu Winjay ISC Praha, jehož kamera umístěná na přilbě bedlivě monitoruje veškeré dění (Upozornění: toto není reklama na Red Bull!) 

V průběhu následujících pěti, šesti, sedmi či kolika kol se nestalo nic, co by stálo za zmínku, snad jen to že i na Dušana došlo a přepustil velitelské místo jiným, starším a zkušenějším. V předposledním kole tempo zrychlilo a já přemýšlel, co budu dělat, až vjedeme do posledního kola. Upřímně řečeno byl jsem docela unavený, jednak ze závodů a také z horka, takže do nějakého úniku se mě nechtělo. Samozřejmě jsem chtěl dojet na 4. místě, ale to znamenalo buď ujet, což se mě nechtělo, nebo zvládnout spurt.

A já se rozhodl - já, který dojíždí spurty na samém chvostu - pro druhou možnost. Jednou to prostě musí vyjít. Do posledního kola jsem jel za Dušanem, kterému to jelo celkem svižně na rozdíl od Petera, který chvílemi dokonce pár metrů ztrácel. Navíc Dušan se svými 195 cm v kohoutku měl jisté vrozené dispozice pro ten správný spurt.

V polovině posledního kola jsem stále jel za Dušanem, když se kolem prohnal Peter Ambrus. Žádnou paniku, říkal jsem si, Dušan to vidí a dojede to. Dušan to viděl a nedojel to, takže Peter měl během chvíle asi 5m náskok. Nebyl čas na další nesmyslné úvahy, byl čas jednat. Vyrazil jsem tedy za Peterem a přes veškěrou snahu jsem ho již nedostihl. Moje váhání se ukázalo jako rozhodující a tak jsem skončil na celkovém 5. místě (1. místo v kategorii M49) v čase (00:37:31.7).

Vítězem závodu se stal Richard Kudělásek, který v posledních kolech setřásl i své dva zbývající soky a suverénně zvítězil. Jaromír Ščepka doplatil na svojí závodní aktivitu a v závěru nestačil na Lukáše Trnavského, který tím vybojoval celkové 2. místo.

Ztraceno v překladu

Posledním, a zárověň neobsazenějším, závodem dne byl štafetový závod dvojic na čtyři kola. Já jsem měl přes počáteční tápání jasno a oslovil jsem matadorku 24-hodinových závodů a zkušenou štafetovou závodnici Terku Janoušovou. Terka sice zprvu váhala, ale jelikož během dne sebrala pouze dvě bramborové medaile v podobě dvou čtvrtých míst, řekla si proč ne a nakonec souhlasila.

Štafetový závod, to měla být už jen taková třešníčka na dortu, kde o nic nepůjde. Přestože Honza Krejčíř několikrát upozorňoval, že je to sranda závod a mělo by se jet „v klidu a na pohodu“, byla jeho slova ztracena nejen ve větru, ale též i v překladu. Nevím, snad to mohlo být tím úmorným vedrem, nedostatkem tekutin či steskem po rodné zemi, ale jak jinak vysvětlit, že jindy tak pozorní závodníci z bratrského Slovenska mohli tyto zřetelné pokyny „pomalu a na pohodu“ chybně přeložit jako „velmi rýchlo a na krv“ (pro anglicky hovořící čtenáře jako „fast & furious“).

Výsledkem byl strhující finiš v podání Jaromíra Ščepky a Petera Ambruse, kdy se jelo absolutně nadoraz a nejeden z přihlížejících diváků-závodníků si byl jistý, že pokud se ti dva nerozšvihají ještě před cílem, rozšvihající se v cíli hned za občerstvovací stanicí. Úspěšnější byl nakonec Jaromír Ščepka, který se zároveň s Dušanem Čičmancem stal vítězný štafetovým párem, na Petra Ambruse s Bárou Bakošovou pak zbylo jen 2. místo.

My s Terkou jsme k naší velké radosti vybojovali časem (00:10:22.3) krásné 3. místo, což bylo za ta čtvrtá místa velkou satisfakcí zejména pro Terku.

Závěrečné dekorování vítězů se neslo v příjemném duchu a díky vyhlašování věkových kategorií půlmaratonského závodu si každý přišel na své. Cen bylo opravdu požehnaně. Richard Kudělásek byl nejprve zklamaný z čističe brzd a chtěl je vyměnit za čistič skel, který bych zase já rád vyměnil za láhev vína, kterou chtěla vyměnit Bára Bakošová za WD40, který by ale zase rád dostal Richard. Bylo to komplikované, nakonec ale byli všichni spokojeni – nejvíc zářil Richard, který nakonec svůj WD40 dostal za vítězství v půlmaratonu! 

O MELOUNY BOJ. V téměř neuvěřitelnou a strhující podívanou se změnil původně nevinný štafetový závod, kde prim hráli především závodníci z nedalekého Slovenska. Celý tento "boj o melouny", jak jej trefně nazval jeden z přítomných novinářů který si však nepřeje být jmenován, má však daleko prozaičtější důvod: na Slovensku prostě došly melouny.

Vyhlášení jsem si tentokrát užil i já a to hned třikrát, což se mě ještě nikdy předtím nestalo! Největší radost mám jednoznačně ze 3. místa ve štafetě, kdy se rozhodovalo až v posledním kole. Terka se ukázala jako velká bojovnice a udržela náskok až do cíle, čímž jsme mohli převzít jednu z nejzajímavějších cen dne – tříkilový meloun, který dodal již tak povedeným závodům punc originality.

Fotografie ze závodu poskytl Martin Kusyn, kterému touto cestou děkuji. Pokud se chcete o Martinovi a jeho tvorbě dozvědět více, podívejte se na jeho zajímavý blog.

Stránky závodu: http://www.sportovnikurzy.cz/inline-cup-opava.html
Výsledky:  http://www.sportovniservis.cz/moravska-inline-tour-opava-2013

Trať: pěkný okruh o délce 1,45 km vedený jak po silnici, tak i místním parkem. Okruh je velmi členitý, zejména jedna ostrá zatáčka bývá postrachem mnoha závodníků. Povrch velmi kvalitní, bez výraznějších trhlinek.
Počasí: jasno, slunečno, teplota okolo 29C

František Míček