REPORTÁŽ  (fm) Nerad to říkám, ale nepříjemné události v Olešné, kterých jsme byli hlavními, byť nechtěnými aktéry, měly neblahý dopad na naší další závodní přípravu. Některé z nás přešla veškerá chuť na plodovou zeleninu z čeledi tykvovitých (tzn. na melouny), zatímco ostatní se rozhodli léčit svoji aroganci a sportovní nabubřelost meditací a četbou literatury s motivy kladných hrdinů (Rychlé Šípy). Objevil se dokonce i velmi odvážný nápad založit Konto Mirka Dušína jako symbol boje proti všem těmto nešvarům, ale vzhledem k prázdné klubové pokladně z celého nápadu poměrně záhy sešlo.

Není Slezsko jako Slezsko

Kolotoč závodů se ale točí “na plné kule” a nás tak v poměrně krátké době čekal další výlet na území Slezska. Jestliže nám však před týdnem v Horním Slezsku (Frýdek-Místek) do nenažraných a nabubřelých Pražáků nadávali, v Dolním Slezku (Osiecznica), tedy na polském území které je jen o pár kilometrů dále, si naší účasti jinak považovali – důkazem může být osobní a vřelé přijetí ředitelem závodu panem Grzegorzem Szocinskim. A to jsme ani nezmínili že jsme vyhráli Le Mans, to by nás možná vozili po celém městečku a vystavovali jako cvičené medvědy!

Cesta na hranice

Teď ale zpět k závodům. V Osiecznici jsem byl již v roce 2008 kdy jsem se zúčastnil prvních závodů, které se v tomto městečku pořádaly. Od té doby jsem se vrátil několikrát, naposledy minulý rok, kdy jsem ale pro zranění startoval jen na kratší, 16 km dlouhé trati. Letos jsem byl již připraven na maraton, na který se mnou vyrazili i Martin Kuchař a Jarda Zíka.

Právě s Jardou jsme měli sraz u na Žižkově, odkud jsme pokračovali do kultovní Nýdecké ulice, kde jsme naložili Martina Kuchaře. Pak jsme v družné zábavě pokračovali až k hranici s Polskem, kde jsme zjistili, že místo na Frýdlant jedeme na Bogatyniu. Nebyl to zas až takový problém, prohlídka pusté krajiny v okolí tohoto polského městečka jistě patří k těm bobříkům, které musí každý správný skaut za svůj život získat, nicméně nikdo z nás skautem neprošel a místo na nás působilo spíš depresivně. Byli jsme proto rádi, že jsme se přes Zgorzelec dostali na polskou dálnici, o které jsme do poslední chvíle neměli potuchy. Navíc nikdo z nás netušil, zda-li je potřeba dálniční známka (není), ale protože nejbližší sjezd byl ten náš za 30 km, nebylo stejně co řešit.

Kufrování po Polsku

Co se ubytování týče, jeli jsme najisto. Věděl jsem o výborném kempu v Boleslawieci, kde jsem byl již několikrát. I tentokrát se nám dostalo vřelého přijetí, ovšem s jednou podstatnou vadou na kráse – bylo plno. Ten zájezd německých důchodců za krásami jihozápadního Polska se prý nedal odmítnout ... 

Nastal čas na improvizaci. Nezůstali jsme mimo civilizaci a tak nebyl problém najít jiné ubytování. Martin oprášil svojí školní polštinu a se slovy „Sukamy noclegów“ se vrhl na obsluhu menšího motelu na okraji městečka. Pokoje měli, ale za draho. Mě osobně se motel stejně moc nelíbil, připadal mě jako ten ve fimu Psycho a jen jsem trnul, kdy se objeví pan Norman Bates. Raději jsme na něho nečekali a přemístili se dál.

Ideální ubytování jsme našli o pár kilometrů dále blízko viaduktu, v penziónu „Zielony Dom“ (pro neznalé polského jazyka je to „Zelený dům“). Paní domu nás mile přivítala a vůně linoucí se z její kuchyně dávala tušit, že se právě chystá večeře. Ještě že jsme měli Martina - toho si paní domu díky jeho hornoslezskému dialektu doslova zamilovala. Bylo domluveno, že také dostaneme večeři v podobě kousku „pizzy“, ale prý až později. Nám to nevadilo, ubytovali jsme se vyrazili do Osecznice na prohlídku trati.

Cesta do Osiezcnice byla velmi zajímavá. Já jsem věděl, že to není daleko, něco okolo 7 km. Martin, s podporou své navigace, mě však přesvědčoval, že je to 19 km! To se mě zdálo docela dost, ale třeba si to zase tak dobře nepamatuju ... Jardovi, který řídil, tomu to bylo zprvu úplně jedno, ale nakonec sáhl pro svojí navigaci a došlo k tzv. souboji navigací (Clash of the Titans), Martinova vs. Jardova. Martinova vyhrála drtivě na body, jelikož ta Jardova, s aktualizovanou mapou Polska, neukazovala zhola nic – mě osobně to připomínalo populární hru Pacman, kde se příšerka prožírá bludištěm a kreslí cestu. Přesně tak se chovala Jardova navigace, kreslila cestu kudy jsme projeli. Je to zajímavé, leč z pohledu využití navigace naprosto nepoužitelné!

To Martinova navigace na tom byla daleko lépe, tedy do chvíle, než jsme najeli na dálnici. V tu chvíli navigace dvakrát blikla a zhasla. Martin to jen komentoval slovy „Tak tohle se mě v ŽIVOTĚ nestalo, v ŽIVOTĚ ne! To jsme v prdeli!“ Měl naprostou pravdu, přesně tam jsme byli a uháněli dálnicí směrem na Varšavu. Zachoval jsem duchapřítomnost a z Jardovi „slepé“ mapy jsem vyčetl, že musíme odbočit na prvním sjezdu. Zde menší odbočka: sjezdy v Polsku jsou asi taková rarita jako čerpací stanice na dálnici D11 směr Hradec Králové. Když jsme tedy po 30 km odbočili z dálnice, byli jsme blíže té Varšavě než Osiezcnici. Nezbývalo než se začít vracet – tentokrát po silnicích třetí a vyšší třídy.

Nakonec jsme do Osiecznice dojeli, obhlédli si start a cíl závodu a pokračovali zpátky do Boleslawiece. Po silnici 357, kterou jsme nějak přehlédli, to bylo necelých 10 km ...

V penziónu nás již čekala paní s „pizzou“, která se ukázala být nějakým kouskem domácího koláče, který měl blíže k třešňové bublanině než k „pizze“. Myslím že pokud by něco takového uviděl Antonio, jen by se zašklebil a řekl „Che cosé?“ My jsme ale byli hladoví a tak jsme všechno snědli, jako předkrm to bylo výborné. Když se pak dlouho nic nedělo, došlo nám, že to asi nebyl předkrm, ale hlavní jídlo a my nic víc nedostaneme. Rozloučili jsme se tedy s paní (Dobra noc!) a šli na pokoj.

Před spaním si Martin na uklidnění ještě roztočil svá závodní kola a když se i po pěti minutách všechna točila, mohl jít spokojeně spát.

Před závodem

Ráno jsem vstal v 7:00, Martin hned po mě. Čekalo se jen na Jardu. Jarda nejenže šel večer jako první spát, ale zároveň jako poslední i vstal. V 8:00 jsme měli připravenou snídani – za ty peníze to byla docela drzost, jediné co se dalo jíst (tady mluvím tak ňák za sebe) byl čaj a ten nebyl k jídlu, nýbrž k pití. Snídani za 5 EUR si představuji trochu jinak než jen plátek chleba s marmeládou a prapodivným margarínem.

Hned po snídani jsme vyrazili do Osiecznice, tentokrát již správně po silnici 357. Na místě jsme byli v 8:20 a mohli se jít registrovat (12 EUR). Do startu závodů zbývalo relativně dost času a tak jsme se mohli v klidu přivítat se samotným ředitelem závodu panem Grzegorzem Szocinskim. Grzegorz měl radost že jsme přijeli, patrně se k němu ještě nedonesly události z Olešné. Chvíli jsme si povídali, rozloučili se a šli se připravit na závod. 

Když jsme byli oblečeni do závodního, Martin nás seznámil se svoji představou ideálního rozbruslení. Prostě 5 km pojedeme kaši, pak si chvíli odpočineme a zpátky to samý. Šlo to podle plánu, jen nohy jsem měl jak dvě konve – před týdnem závod na 24 hodin, to je prostě znát. Ale ono se to v závodě nějak podá.

Vrátili jsme se k autu, oblékli se (byla zima) a čekali až bude 10:45 – v tu chvíli mělo dojít k přesunu jezdců na start závodu, který byl zhruba dva kilometry daleko.

Když nastala kýžená hodina (a minuta), nikomu se nechtělo z auta. Venku byla totiž zima – ne že by hrozilo zamrznutí koleček, ale 12C na konci června je fakt málo.

Po přesunu na start (to už s námi byl i Marek Handl dorazivší z Liberce) jsme si hned stoupli do první řady, ze které jsme však byli vytlačeni jak elitními (Baran, Chojnacki), tak ambiciózními (Konefal, Arabas) Poláky. Nevadí, start ze třetí řady také ujde. Mě osobně pak překvapilo, kolik Poláků se sešlo na startu! Tolik jsem jich nikde ještě neviděl. Jak mě však Jarda vzápětí správně upozornil, v Polsku to není zas tak nic neobvyklého, tam je Poláku poměrně dost.

Na startu jsem uviděl i starého známého z Ostravy Mateusze Solgu, tedy polského Tarzana. Tak na toho si budu muset dávat pozor.

Ještě jsem stačil kluky varovat, že se pojede na začátku peklo, když v tom zazněl startovní výstřel a bylo odstartováno.

Peklo na startu

Hned po startu přišlo to, čeho jsem se trochu bál – nastalo peklo. Baran s Chojnackim hned od začátku jeli těch svých 40 km/h  „Rychlíci z Olešné“, jsme vláli na konci zhruba 25-členného balíku. Když jsem se poprvé mohl pořádně nadechnout, byli jsme někde na druhém kilometru. Další vyhlídky nebyly příliš potěšující, před námi bylo sedm kilometrů rovně lesem! 

Při průjezdu cílem (start byl někde jinde) tempo trochu zpomalilo a já najednou koukám, že nás dojel Heiko Klipstein! Jak nás sakra někdo vůbec mohl v téhle rychlosti dojet? Otočil jsem se a za námi nikdo nebyl! Stále jsem vlál na konci balíku, za mnou byl jen Jarda (nerad jezdí v balíku). Inu vítězství v Olešné holt nebylo zadarmo, což se začíná ukazovat ve své plné nahotě právě teď. Jelo se fakt rychle a mě začaly bolet nohy. Na 5. km to bylo dost alarmující, protože před námi bylo ještě víc než 37 kilometrů!

Ztracen v lese

Ujeli jsme další kilometr systémem brzda, plyn a já věděl, že je hotovo. Při dalším plynu už jsem nezabral a i když následovala hned brzda, nebyl jsem schopný balík jedoucí nějakých 50m přede mnou dojet. Jardovi se to podařilo, za což jsem mu pomyslně smeknul, mě se to prostě nepodařilo. Podíval jsem na na hodinky a zjistil, že jsme někde mezi 7-8. kilometrem. Tak to je fakt výborný, my jsme ujeli OSM kiláků a já jsem už odpadl ... to teď jako pojedu sám až do cíle nebo co? Co to asi bude do prdele za čas? Už teď jsem měl nohy jako z olova a to se to teprve rozjelo. Když jsem se otočil, stále jsem neviděl nikoho. No to snad není možný! Jede ještě vůbec někdo za námi? Kolikátej tak tady můžu dojet, když mě ujelo snad třicet lidí? Tyto a podobné otázky se mě honily hlavou, zatímco jsem se velmi umírněným tempem posouval kupředu.

Motivaci jsem v tu chvíli nehýřil, ale že bych snad závod nedojel to ne. Cítil jsem že to není ono (týden po závodu na 24 hodin se není čemu divit), ale co nadělám. Martin Kuchař s Markem Handlem samozřejmě zůstali v tom prvním balíku, Jarda taky, jen já vykysnul někde v lese.

Pokračoval jsem dál a dumal, co budu dělat. Najednou mě napadlo se otočit a hned jsem s hrůzou zjistil, že se blíží mega vláček, kde snad museli být všichni zbylí účastníci závodu. Bylo jasné, že není kam se hnát a tak jsem si počkal až mě vlak míjel a rychle jsem se zařadil. Letmo jsem zjišťoval, kdo tam jede – Kazimierz Posadowski, Frank Heuser, Elžbieta Seelieb, tak tyhle tváře jsem rozpoznal, stejně jako Kazimierz s Frankem rozpoznali mě. Já jsem byl v tu chvíli poměrně odpočatý, takže jsem se hned zapojil do práce na tempu.

Ve dvou se to lépe táhne

Jak si takhle jedeme a nic se neděje, koukám a vidím na dohled povědomou postavu. No není to snad Jarda? Byl to Jarda. Jarda mohl být od nás asi 200m a bylo jasné, že nám už neujede. Křiknul jsem tedy na něj aby se zapojil, což Jarda také udělal.

Ještě jsme nebyli ani na metě půlmaratonu, a my, „Rychlíci z Olešné“, kteří měli již být o mnoho kilometrů dále, jsme udávali tempo partičce nadšenců, která se rozhodla zpříjemnit si nedělní dopoledne výletem na bruslích. Jediné, o čem jsem v tu chvíli přemýšlel bylo, že musím nějak ujet, protože jestli si dovezu do cíle 50 lidí, tak zaručeně skončím v lepším případě někde na 49. místě. 

Dalších deset kilometrů se nedělo vůbec, ale vůbec nic. Někde na otočce okolo 25. kilometru jsme viděli kolik ztrácíme na tu hlavní skupinu, která se mezitím roztrhala na dvě dvojice a hlavní pole, ze kterého postupně odpadávali jednotlivci. Do cíle zbývalo něco okolo 17 kilometrů, tedy ještě byla šance, že bychom někoho z těch odpadlíků dojeli.

Na 32. km mě přestalo bavit tempo které udával klučina v bílém tričku a černých trenýrkách s proužky a trochu jsem se rozjel. Udělal jsem tři čtyři rychlé kroky a čekal, že se za mě Jarda chytí. Jarda se nechytil, ale já měl v tu chvíli již nepatrný náskok. Hmm, do cíle bylo deset kilometrů a mě se samotnému moc jet nechtělo. Udržoval jsem si svoje tempo a náskok kupodivu narůstal.

Pod velením Franka Heusera

Rychle jsem se blížil na otočku závodu na 16. km a to už jsem věděl, že do cíle je to ještě 7,5 km. Taková dálka! Otočím se a vidím, jak mě dojíždí jeden bruslař z O.B.F.S.T. Byl to Frank Heuser. Frank je padesátník, ale jezdí výborně (může to znít jako vtip, ale je to prostě tak – ať si každý vzpomene na Franka Heusera až mu bude 50 let!) Frank na mě hned začal volat „Frantisek, Frantisek, schnella, schnella!“ a já s jazykem na vestě jsem tedy jel „schnella, schnella“ přesně podle pokynů poručíka Heusera. 

Tak a teď pojedeme až do cíle ve dvou, pomyslel jsem si, za sebou si potáhneme balík padesáti lidí, který jen čeká na to, až zpomalíme. Naštěstí přišla pomoc v podobě Jardy Zíky, kterého za námi doslova vyslal Kazimierz Posadowski. Byli jsme tedy tři a to už bylo docela nadějné. Stále nás ale čekalo ještě sedm kilometrů.

Jak Frank zahlédl Jardu, začal s německou precizností organizovat střídání na čele, intervaly a tempo, takže během dalších dvou kilometrů jsme se přiblížili na dohled dvou odpadlíků ze skupiny před námi. Pokud bychom je dojeli, tak by byla veliká šance, že se nám náš únik podaří.

A opravdu, během kilometru jsme uprchlíky dojeli. Frank je hned zapojil do své propracované strategie a i když hoši vypadali, že už mají dost, neposlechnutí rozkazu by znamenalo minimálně vojenský soud. Začali jsme tedy „protáčet špici“ v pěti lidech, stále pod velením Franka Heusera, který když viděl že někdo nemůže, hned tam za něj poslal čerstvou náhradu.

Cíl se pomalu blížil, mezera za námi se zvětšovala. Když byl do cíle kilometr, ohlédl jsem se a viděl, že balík už nás nedojede. Kluci co jsme je dojeli, se pomalu začali připravovat na závěrečný finiš. Frank s Jardou se jich chytili, já jsem vydržel asi 50m a pak, přiznávám, jsem se na to vybodnul. Měl jsem toho dost. Po peklu na začátku jsem si dal i desetikilometrové peklo na konci a to mě stačilo. Už bylo jedno jestli budu na 20. místě nebo na 30. místě, byl jsem rád, že budu vůbec v cíli.

Na doraz

Když jsem dojel, vzal jsem si vodu a medaili, vyslechl si pochvalné reakce od lidí z našeho balíku „jak jsme prý jeli výborně“, sem tam se se mnou někdo vyfotil (mladík v černých trenýrkách s pružky) a já se pomalu vracel k autu. Tak jedna vosumnáct, takovej čas jsem nazajel snad pět let! To je ale paráda! Jak tak dumám, koukám a přede mnou stojí Martin Kuchař. Co to s ním sakra je, říkám si. Celý se klepal jako oslíček z filmu „Dařbuján a Pandrhola“ a já jen čekal, kdy z něj začnou padat zlaťáky. Zlaťáky nepadaly a Martin fakt nevypadal dobře. „Kde je sakra ten Jarda, je mě strašná zima“ procedil skrz zuby a pokračoval „V cíli jsem dal Borise Strebela a dojel jsem na 5. místě!“ Tak to byla jistě skvělá zpráva, ale já už přemýšlel, jak a čím Martina přikrýt. A tak já, který jsem se projevil minulý týden naprosto nesportovně a nelidsky, jsem vysypal igelitový pytel na odpadky (odpadků v něm bylo minimálně) a narval jsem ho Martinovi na hlavu. Skutečnost, že jsem do pytle nejprve udělal díru aby mohl Martin dýchat jednoznačně svědčí o tom, že nejsem zase takový nelida a zloduch jak mě vedení závodu v Olešné vykreslilo – v tom případě bych si totiž s nějakým otvorem jen těžko lámal hlavu!

Martin tedy stál navlečený v odpadkovém pytli a připomínal Franka Drebina z komedie Bláznivá střela ve své legendární prezervativové scéně. Stále ještě drkotal zubama, ale jinak vypadal poměrně spokojeně. V ten moment konečně dorazil Jarda, takže slušivý igelitový obleček brzy vystřídala neméně slušivá vestička Inlinetalentu.

Winjay ISC Praha v číslech

Výborně si vedl Marek Handl, který jen potvrdil, že letošní sezóna patří k jeho nejlepším. V závodě skončil na celkovém 14. místě (1. místo v kategorii M30) v čase (01:12:16.18). Naopak “Rychlíci z Olešné”, jak se části našeho týmu od jisté doby přezdívá, naprosto vyhořeli. Jaroslav Zíka obsadil celkové 22. místo (5. místo v kategorii M40) za čas (01:17:43.66). František Míček dojel na celkovém 26. místě (6. místo v kategorii M40) v čase (01:17:53.46).

Vyhlášení a tombola

Mezitím co se Martin probíral z hypoglykemického šoku, my s Jardou jsme si zašli na oběd. Polévka servírovaná polskou vojenskou kuchyní byla znamenitá a já osobně jsem si 2x přidal.

Vyhlašování výsledků začalo ve 15:00 a to byl již přítomen i Martin, který si pochopitelně nemohl nechat ujít příležitost vystoupat na stupně nejvyšší a převzít nějaké ty dary v podobě místní keramiky. Marek si také vyjel umístění na bedně, takže jediní, kdo vyšli na prázdno, jsme byli my s Jardou.

Závěrem celého programu pak byla tombola, kdy až poslední losované číslo rozhodlo, že někdo z nás něco vyhraje – byl to Marek, který dostal festovní čelenku na hlavu, nutno dodat že dětské velikosti. A když jeden z pořadatelů uviděl můj útrpný pohled směrem k Markovi, nelenil a věnoval mi stejnou čelenku. Prý ať si jí taky užiju! Kdepak, není nad polskou pohostinost!

Stránky závodu: http://www.skatemaraton-osiecznica.pl/
Výsledky: http://www.online.datasport.pl/results860/

Trať: krásná trať v okolí polského městečka Osiecznica. Jede se v podstatě stále rovně z mírného kopce až na otočku, odtud se pak pokračuje lesními cyklostezkami. Prvních 7,5 km se pak jede i cestou zpátky. Povrch dobrý, jen několik úseků je s hrubším asfaltem. Perfektní organizace závodu
Počasí: polojasno, chladno, teplota okolo 15C
 

František Míček