REPORTÁŽ  (fm) Rok se sešel s rokem a už tu byl opět můj oblíbený závod ve Franském Švýcarsku. Už loni, před mojí první návštěvu, jsem přemýšlel, proč se oblast v severním Bavorsku jmenuje Švýcarsko, nota bene ještě k tomu Franské. V době internetu na sebe odpověď nedala čekat dlouho – stačilo jen několik správně volených klíčových slov (Franconian Switzerland) a už mě Wikipedia hlásila, jak se věci mají.

Franské Švýcarsko

K mému velkému zklamání nemá název nic společného ani s Franzem Josefem I., ani s Francií a kupodivu ani s francovkou. Oblast se nachází v Horních Frankách, což může být samo o sobě vodítkem. Horní Franky je pak ta oblast, kde se ve středověku rozkládala historická Franská říše obývaná germánskými kmeny Franků. Takže proto Franské.

Záhada přívlastku je tedy osvětlena, proč ale Švýcarsko? I tady se musíme podívat do historie. Na začátku 19. století, v období romantismu, se tato oblast stala vyhledávanou mezi umělci a básníky, kteří se tak stali prvními kolonisty, tedy pionýry, tohoto regionu. A protože takový romantický básník uvažuje jinak než třeba představitel socialistického realismu, netrvalo dlouho a krajina plná kopců, skal a jeskyní byla přirovnána k zemi, která ji propůjčila své jméno : ke Švýcarsku. Proto tedy Franské Švýcarsko.

Pivní velmoc

V dnešní době je Franské Švýcarsko vyhledánou oblastí zejména díky své pestré nabídce sportovních a turistických aktivit, kdy si vybere opravdu každý.

Není též bez zajímavosti, že Francké Švýcarsko je místem s velmi vysokou hustotou pivovarů – se svými 74 pivovary mu ve světovém žebříčku patří první místo, což nakonec potvrzuje i Guinessova kniha rekordů. A propo, v celém Horním Fransku, tedy na území o rozloze okolo 7 000 km2, můžeme najít více než 200 pivovarů vařících stovky piv, zhruba tedy jednou tolik pivovarů než je dohromady v celé České republice! V tomto směru tedy my, jako země pivu zaslíbená, rozhodně propadáme na celé čáře – a to není vše. Pokud vezmeme takový Plzeňském kraji, tedy území velikostí srovnatelné s Horním Franskem, nalezneme zde všeho všudy pouhé čtyři pivovary! A z toho se ještě takový Chodovar nedá vůbec pít ...

Takže, ještě si někdo myslí že jsme pivní pupek světa?

Příprava na závod

Mohl bych se zde rozepsat a jmenovat další zajímavosti severního Bavorska, například lehce úchylné „Osterbrunnen“ by si jistě našlo své příznivce, zejména mezi kovanými zastánci umění graffity, ale to už bych odbočil příliš. Je čas věnovat se samotnému závodu.

Takže Fränkische Schweiz Marathon. Jak jsem se již v úvodu zmínil, závod jsem jel již vloni, což mohla být moje výhoda. Bývala by byla, pokud bych na čtyři týdny nedal vale celému inline bruslení. Naposledy jsem se projel den po závodech v Praze, tedy skoro před  měsícem, a to jsem ještě v rámci tréninku v Běchovicích přemýšlel o blbostech a trefil čelem zídku. V tu chvíli jsem byl opět nucen položit si otázku, zda-li je inline bruslení ten správný sport pro mě – kdybych hrál šachy, nic podobného by se mě stát nemohlo, maximálně bych si tak prošoupal kalhoty.

Land der Bayern

Díky kvalitní dálniční síti spojující Čechy a Bavorsko je v dnešní době návštěva našich sousedů otázkou několika málo hodin, v našem případě se jednalo o hodiny tři. Hned po příjezdu jsme se ubytovali v malé vesničce Wannabach na půli cesty mezi Forchheimem a Ebermannstadtatem. Výhodná poloha znamenala, že jsem si mohl ráno přispat a na místo startu se mohl pohodlně dopravit po vlastní ose.

Do Forchheimu jsem totiž dojel na bruslích přímo po silnici č. 470, tedy po té samé, po které se jede závod. Mohl jsem využít služeb některého z pendlujících autobusů, ale není nad pořádné rozjetí před závodem. Cestou jsem, kromě těch autobusů a požárních hlídek zajišťujících bezpečnost závodníků, nikoho nepotkal a tak jediné, čemu jsem se musel vyhýbat, bylo několik louží na vozovce, následek noční dešťové přeháňky. Trochu mě to vyděsilo, ale do startu v tu chvíli zbývalo ještě dost času, takže pokud znovu nesprchne, žádná kola na vodu řešit nemusím.

Na místě, tedy na náměstí ve Forchheimu, jsem byl v 8:15 a mohl si tedy v poklidu vystát frontu na toaletu. Naštěstí to šlo rychle a již v 8:35 jsem byl přítomen startu handbikerů.

MEZI MLÝNSKÝMI KAMENY. Vlevo závodníci týmu Skate Club Allgäu, vpravo pak kompletní PS Racing Team. Uprostřed ve slušivé kombinéze Winjay ISC Praha, jako samotný voják v širém poli, František Míček . V osmé řadě pak můžeme najít matadora bruslařských závodů, pana Hanse Söllnera (je to ten v bílé přilbě).

Když vyrazili vstříc svému osudu, posunuly se na startovní čáru ženy. Ještě než došlo k jejich startu, zazněly libé zvuky bavorské hymny “Gott mit dir, du Land der Bayern”, na což reagovali všichni přítomní, vyjma mě, sundáním přilby. Nejprve jsem netušil, co se děje, a zcela mylně považoval vrcholné dílo Maxe Kunze za smuteční pochod z cyklu “Na českém pohřbu 4”, hledajíc po kapsách kapesník. Můj fatální omyl mě vysvětlil až opodál stojící Wjatcheslaw Solomon, takže ve chvíli, kdy jsme se posunuli na startovní čáru my a tóny hymny zazněly podruhé, o kapesníku jsem již ani neuvažoval.

Před samotným startem jsem si ještě letmo prohlédl startovní pole a zjistil, že letos bude konkurence ještě o něco větší než loni. Na startu se totiž objevil kompletní tým PS Tax Racing Team s takovými jmény jako Adlt, Hecht či Grotz. Když k tomu přidám ještě Stefana Rumpuse či Christiana Kromosera, bylo jasné, že dostat se do první desítky, tedy mezi ty, co se vyhlašují, bude dnes tvrdý oříšek.

Tři minuty po ženách pak zazněl startovní výstřel – a masa necelé stovky mužů se dala do pohybu.

První kilometry

Poučen z loňska, nikam jsem se nehrnul a čekal, co se bude dít. Vloni se několik prvních kilometrů vůbec nejelo a letos to, překvapivě, nebylo jiné. Vytvořil se mega balík velikostí srovnatelný s migrujícím stádem buvolů a pokud na startu někdo vyloženě nezazmatkoval a nezačal bruslit pozadu, neměl sebemenší problém být jeho součástí.

KLOß MIT SOß. Milovníci tradičních těstovin (pasta) si tentokrát museli nechat zajít chuť - místo tradičního, ve světě dobře zavedeného "maratonského jídla" jak jej všichni dobře známe i z pražského PIM maratonu, jim byla k jejich překvapení nabídnuta místní delikatesa nazvaná "Kloß mit Soß". Oč jde? Jedná se v podstatě o velký bramborový knedlík podávaný s omáčkou. Dle subjektivního vyjádření autora článku, které se však nemusí shodovat s názorem redakce, se jedná, cituji "... o bramborovou kaši z pytlíku splácanou do jakési obří koule, podávané s přesolenou maggi omáčkou". Inu, Maggi nápady - spolu a chutně!

Ano, na čele se vytvořilo několik skupinek vzorně spolupracujících členů týmů PS Tax Racing Team či Skate Club Allgäu, kteří mezi sebe nepustili nikoho jiného, ale to bylo asi tak vše. Pokračovalo se tedy dál tempem, za které by se styděl i nejeden hobík. Elitním závodníkům to však příliš nevadilo a hlídali si především sami sebe.

Kritický 10. km

Pomalu se blížil 10. km, tedy místo, kde mě vloni doslova “ujel vlak”. Od 10. km totiž začíná táhlé stoupání, které přímo vybízí k pokusu o únik. Letos jsem tedy byl ostražitější a čekal, co se bude dít. Pro jistotu jsem si vlezl někam do první poloviny balíku, v tu chvíli čítajícího něco okolo třiceti bruslařů.

Přišel 10. km a – nestalo se nic. Pravda, jednou to cuklo, čímž asi pět lidí odpadlo a dva si rozlili kelímek s vodou, ale jinak nic. Pokračovalo se dál tempem 30 km/h, tedy tempem, při kterém jsem si mohl nejen pohodlně vzít nápoj na občerstvovací stanici, ale klidně si i přečíst noviny. V této klidnejší pasáži celého závodu jsem zahlédl Filipa Adlta, kterého jsem pozdravil a sdělil mu své pocity ohledně pomalé jízdy. Filip se na mě jen udiveně podíval, jako bych na něj promluvil jazykem kmene Pitjantjatjara, a nerušeně pokračoval v německé konverzaci se svými stájovými kolegy ... to v repre taky dostává pokyny v němčině??

Koneckonců o tom, jak se jel celý závod rychle, si může udělat obrázek každý sám – nikdo z mužů nedojel vedoucí ženy, které startovaly pouhé tři minuty před muži …

Blížili jsme se do Ebermannstadtu a stále se nic nedělo. Kousek za metou 16. km došlo k určitému pokusu o roztrhání skupiny, ale v tu chvíli odpadli vyloženě jen ti, co si na občerstvovačce dali guláš s chlebem a nestačili se včas zařadit zpátky do balíku. Nicméně balík se mírně zredukoval, takže dál pokračovala dvacítka bruslařů.

SPAGHETTIEIS. Země, která obohatila lidskou civilizaci o takové skvosty jako lederhosen (kožené kalhoty), Osterbrunnen (zdobení studen velikonočními vejci) či medvídky Haribo, nezůstala pozadu ani v tak specifické oblasti, jakou je výroba zmrzliny. Na rozdíl od pravého italského "gelata", které nejenže jako zmrzlina vypadá, ale též chutná, jde německý "spaghetties" zcela jinou, revoluční cestou: zmrzlina vypadající jako špagety s kečupem chutná jako špagety s kečupem! Reakce Apeninského poloostrova na tuto převratnou gastronomickou novinku na sebe nedala dlouho čekat. Proslýchá se, že vyhlášená římská cukrárna San Crispino začne již brzy se zkušebním prodejem nového druhu zmrzliny, který bude svoji chutí a tvarem připomínat norimberský bratwurst.

Když jsme vyjeli z města a pokračovali dál údolím, došlo k nepatrné změně. Až do Ebermannstadtu byla celá šířka silnice otevřená bruslařům, ovšem dál za městem už byla silnice rozdělena kužely na dva směry – po stejné trati se totiž běží i maraton a je nezbytné oddělit běžce od inline bruslařů. Informace je to dost podstatná, jelikož díky omezení se předjíždění stává o něco složitějším.

Otočka

Někde okolo 25. km se v tu chvíli vedoucí závodník Tobias Hecht, kterého již nebavilo fádní pojetí závodu, rozhodl, že napumpuje všem trochu adrenalinu do žil. Začal vodit balík mezi kužely sem a tam a myslel si, že je to snad známka punku! Já osobně jsem ho několikrát proklel, protože co je legrace pro někoho na čele, rozhodně není pro někoho na desáté pozici, kde prakticky nevidí kam jede. Takže - nedělejme z punka tupce, punk je jinde!

Když se Tobias dostatečně vyblbnul, přišel rozhodující okamžik celého závodu – otočka na 29. km. Už nějakých 500m před otočkou se každý snažil urvat co nejlepší pozici. Začínal jsem tušit, že letos se bude rozhodovat právě tady. Mávnul jsem nad tím rukou s tím, že Hecht a Rumpus jsou stejně úplně jinde a nemá tedy cenu s nima závodit (v tu chvíli jsem samozřejmě nevěděl, že oba dva den předtím jeli maraton v rámci MS v inline bruslení – a to byl patrně ten hlavní důvod, proč se dnes jelo jako s hnojem).

Blížili jsme se k otočce a boj o pozice začal gradovat. Paradoxně v tu chvíli jsme možná jeli nejrychleji v celém závodě, což 100m před kuželovou otočkou vybízelo k otázce, jestli náhodou někomu nepřeskočilo.

Přiznávám, že já osobně jsem to nervově nevydržel a přibrzdil jsem si – prostě jsem to nechtěl prohučet někam dál do lesa. Bohužel v ten okamžik došlo k tomu, co každý čekal, a to k nástupu po otočce a následnému rozpojení balíku.

Mezi svými

Já jsem zůstal v té druhé, konzervativní, půlce a ač jsem se nějakou dobu snažil dojet první skupinu (kterou jsem měl stále na dohled), moje snaha nebyla odměněna úspěchem. Brzy se okolo mě vytvořila skupinka asi pěti bruslařů a postupně jsme několik dalších sebrali po cestě. Poznával jsem Wjatcheslawa Solomona, dlouhou dobu jsem se také domníval, že s námi jede i Christian Kraus z ISC Regensburg – tu kombinézu jsem tam totiž zahlédl a protože nikoho jiného z Regensburgu neznám, říkal jsem si, že to musí být Christian Kraus! Hmm, tak Christian je tady, tak to je celkem slušněj balík, pomyslel jsem si, aniž bych tušil že to není Christian Kraus nýbrž jakýsi Jürgen Kleinschmidt! To jsem ale zjistil až po závodě.

Do cíle zbývalo něco okolo 12 km a já věděl, že vedoucí balík už nedojedeme. Mohli jsme tedy přeřadit na pomalejší rychlostní stupeň a trochu zvolnit. Já jsem v tu chvíli začal přemýšlet, co udělám na konci závodu. Poslední kilometr se totiž jede z kopce rychlostí okolo 55 km/h a upřímně řečeno po pádu v Běchovicích byl sprint šedesátkou to poslední, na co jsem měl chuť. A to už vůbec nemluvím o mých sprinterských schopnostech, to je kapitola sama pro sebe ... Vymyslel jsem tedy jiný plán a to takový, že na 40. km, kdy se jede do kopce, ujedu a v pohodě si to dojedu do cíle, žádný stres.

Cíl

Jak jsem řekl, tak jsem také udělal. Nebylo to ale tak, jak jsem si to představoval, zrovna na mě totiž přišlo střídání. I tak jsem na čele balíku zrychlil a vyvezl celý balík na kopec, ale ne a ne jim ujet. Na kopci jsem měl tak akorát dost a s němým úžasem jsem sledoval, jak mě osm borců, které jsem vyvezl nahoru jako na laně, ladným krokem předjíždí a vzápětí mizí v dáli.

Nakonec to tedy dopadlo tak, jak jsem si přál, poslední kilometr jsem si dal na pohodu, protože nebylo s kým závodit vyjma dvou handbikerů, kteří se mě pletli do cesty takovým způsobem, že jsem ještě musel zpomalit.

Cílem jsem projel v čase (01:17:43), čímž jsem obhájil své loňské 20. místo, z čehož jsem radost věru neměl. Budiž mě slabou útěchou skutečnost, že jsem v kategorii M40 obsadil celkové 3. místo, což byla útěcha opravdu velmi slabá, jelikož se žádné kategorie nevyhlašovaly.

Přestože se mě nepodařilo vylepšit si své umístění z loňského roku a přestože jsem nebyl se svým výkonem spokojen, závod se mě moc líbil a rád se zúčastním i příští rok. Jen doufám, že dojedu lépe než na 20. místě!

Stránky závodu: http://www.fs-marathon.de/_rubric/index.php?rubric=Startseite&PHPSESSID=bb15b5b55324914dc219728be5a7a2ac
Výsledky: http://forchheim.r.mikatiming.de/2013/?pid=start

Trať: nádherná trať v údolí mezi městy Forchheim a Ebermannstadt se startem ve Forchheimu s cílem v Ebermandstadtu. Prvních 15 km je do mírného kopce (chléb se láme na 10. km), po průjezdu Ebermanndstadtem se pokračuje až k otočce na 29. km, následuje cesta zpět do Ebermanndstadtu. Profilově se jede nejprve do mírného, ale táhlého kopce, pak následuje několik mírných sjezdů a zpět do cíle je to víceméně podobné.Velmi kvalitní povrch.
Počasí: oblačno až polojasno, teplota okolo 16C
  

František Míček