REPORTÁŽ  (fm) Jestliže jsem se někdy v minulém roce podivoval, proč se v létě, kdy je počasí ideální, nejezdí žádné závody, tak v letošním roce nemám důvod se divit – dva se závodů seriálu LifeInLine se konají právě o letních prázdninách! Riziko že se bude opakovat loňské Brno, kdy se v říjnu jelo za nepřetržitého deště a nechybělo málo aby se bruslařský závod změnil v plavecký, bylo tedy minimalizováno. Letošní Brno navíc kromě výrazně lepšího počasí nabízelo i bonus v podobě návratu na původní okruh!

Legenda se vrací

Co se okruhu na brněnském Výstavišti týče, závodníci by se dali rozdělit do tří skupin: na ty, kterým okruh na brněnském Výstavišti vyloženě vadí (a ti již většinou nejezdí, protože nemají na čem, jelikož v Brně „nechali“ kolečka - viz. Igor Zeman), dále na ty, kterým je to víceméně jedno a jezdí na všem (k nim patřím např. já) a v neposlední řadě i na ty, kteří Brno prostě milují a nedají na něj dopustit. Zástupců poslední skupiny není mnoho, protože zamilovat si okruh ne nepodobný tankodromu s prošlou expirační dobou vyžaduje určitou dávku drzosti a mírné sklony k masochismu, ale musíme se smířit s tím, že i takoví jedinci prostě existují.

Jedním z nich je například Pavel Zajpt, který na Brno se slzou v oku vždy rád vzpomíná. Pavel sice v červnu oficiálně ukončil na veteránském ME svoji bohatou kariéru, ale jen co se vrátil do závodního kolotoče (prostě se nechal ukecat), sbírá jeden vavřín za druhým – namátkou např. vítězství v závodě „Adidas 24 hodin okolo Olešné“. Když bylo tedy rozhodnuto, že se v Brně pojede na staré, legendární trati, kde v roce 2006 on ještě jako bruslařský elév obroušoval svá nová 84mm pětikolečka, propukl v nadšení a ihned prostřednictvím sociálních a částěčně i verbálních sítí pustil do světa zprávu, že „to Brno jede vyhrát“. Tímto svým jasně řečeným výrokem trochu vystrašil favority závodu v čele s Richardem Kuděláskem kteří jeli do Brna také vyhrát, ovšem tréninkovou partičku z Běchovic svým velkohubým prohlášením překvapit nemohl – kdo Pavla zná tak ví, že on jezdí vyhrát každý závod. I Evropu, i Brno.

Solidní účast

Bleskovým průzkumem v týmu ISC Praha bylo zjištěno, že většina závodníků patří do prostřední skupiny s tím, že pokud by se jel závod někde jinde, nikomu by to nevadilo. Našli se ale i zarytí odpůrci okruhu, kteří pod záminkou drobných domácích prací (chátrající zahrádka) do Brna raději vůbec nepřijeli (Jarda, Martin a Daniela).

I tak se nás v Brně sešlo poměrně dost – já, Marek Handl, Tereza Klimešová, Michal Nepovím, Jana Hroudová a dokonce mezi nás z dálného severu zavítal i Honza Chejn, startující utajeně pod hlavičkou týmu hudebníků z Harfy. Všechny čekalo opravdu letní počasí, což oproti loňskému Bangladéši byl doslova balzám na duši. Malé mínus si jinak pozorní pořadatelé u mě připsali díky jediné otevřené bráně v celém areálu Výstaviště, navíc umístěné přesně na opačné straně od startu, čímž jsem si prakticky dal celý okruh s plnou polní ještě před samotným závodem. Procházka to byla velmi výživná a já se celou dobu modlil, jestli jsem nezapomněl něco v autě – jít zpátky dva kilometry se mě vůbec, ale vůbec nechtělo!

OPEN desítka

Odpolední blok byl zahájen jako již tradičně závodem na 10 kilometrů, tedy OPEN 10. Na start se postavil téměř kompletní tým Inlinetalentu ... ne tak ne, zpět, jinak to bylo. Na start se postavil nekompletní tým Inlinetalentu, avšak s kompletním plánem jak převálcovat všechny své soupeře (tzn. Marka Handla a Petera Ambruse). Jejich okoukaný plán „vše na Štěpánka“ však byl již tak profláklý, že bylo potřeba přijít s něčím novým. A tak co čert nechtěl, když se ukázalo že zrovna ten den má narozeniny Míra Pražma, rozhodl se celý tým jet právě na Mirka, aby mu dal k jeho narozeninám ten nejlepší možný dárek v podobě vítězství na desetikilometrové trati. Samozřejmě že před závodem nikdo nic nevěděl a kluci z Inlinetalentu mlžili jak jen mohli.

Brzy po startu se vpředu vytvořila menší skupinka právě s Mirkem Pražmou, Martinem Kuchařem a Davidem Štěpánkem, kterou infiltrovali pouze staří známí Marek Handl a Peteru Ambrus. Ostatní brzy nakoupili takovou ztrátu, že nebylo pochyb o tom, kdo dnes bude tahat za nitky závodu.

Ve třetím kole našlápl do úniku Mirek Pražma, což byl signál pro jeho domestika Davida Štěpánka aby brzdil zbytek skupiny. Davidovi role ale nesedla stejně jako včerejší večeře, která, nebýt Davidovi duchapřítomnosti kdy po dvou kolech odstoupil, mohla klidně skončit někde mezi závodníky na trati. Davidovu roli tedy převzal jeho týmový kolega, parťák a trenér, do té doby nevýrazný Martin Kuchař, a odvedl svoji práci znamenitě - navíc v závěrečném spurtu ještě přespurtoval Marka Handla a vybojoval tak celkové 2. místo! Na 3. místě dojel tedy Marek, na 4. místě skončil s bramborou na krku frustrovaný Peter Ambrus, který ať dělá co dělá, je pokaždé vyšachován ze hry právě smluvenou taktikou ze strany modrobílých, resp. jak by Peter dozajista napísal, belasých.

Mlžný opar nad Brnem

Následovala krátká přestávka, během které byli chlapci z Inlinetalentu tajemnější než pověstný hrad v Karpatech – bylo jasné, že se něco chystá. A muselo to být něco hodně velkého, protože každý z nich na pokus o běžnou konverzaci reagoval jen nevlídným zavrčením a ještě větším mlžením, které bylo jednu chvíli tak husté, že by se dalo krájet. A tak se tedy stalo, že Pavel si mě všiml až na startu, Mirek snad vůbec nevěděl že tam jsem a Martin na mě poprvé promluvil až někdy v 10. kole půlmaratonu, kdy mě elegantně poslal „do piči“.

Jinak i přes lehce indisponovaného Davida Štěpánka tým nebyl oslaben, jelikož na hlavní závod dne se očekával start „superzázračného dítěte“ v podobě Adama Adlta. Bylo prostě vidět, že celý tým si byl vědom jedinečné šance dojet někde v popředí – z favoritů byl na startu pouze Richard Kudělásek, ostatní esa v podobě Ondry Suchého či Matějů Pravdy/Krupky byli v té době na ME v Nizozemí.

OPEN půlmaraton

Na start půlmaratonu se postavilo bezmála 70 závodníků, i když z pohledu bruslaře na startovní čáře to vypadalo že nás není víc než do mariáše. Mě osobně to nevadilo, alespoň jsem stál hned ve druhé řadě.

V 14:30 odstartovaly nejprve ženy, my jsme vyrazili na trať o dvě minuty později. Úvod to byl ostrý, tedy v tom smyslu, že bylo potřeba dávat pozor aby člověk neupadl. Jinak ostrý ve smyslu super pekelného tempa to rozhodně nebyl, což dokazuje i skutečnost, že hned po startu se do čela dostalo zcela neznámé jméno v podobě Erika Koritka. Síla a chuť po vítězství však Erikovi vydržely pouze do první zatáčky, pak ho balík dojel a bylo po prvním úniku dne. 

Do toho druhého jsem se pro změnu pustil já, jelikož mě nebavilo fádní tempo, co se v tu chvíli jelo. Trochu jsem tedy vybruslil z balíku a už jsem měl nějakých 20m náskok. Bylo jasné že můj „únik“, pokud se to tak dá nazvat, nikoho nevzrušuje jelikož vedoucí balík si dál „jel to svoje“.

V úniku

Já osobně jsem si svoji vedoucí úlohu velmi užíval. Jel jsem v tu chvíli za vozem České televize s místopředsedou ČSKB Martinem Máčelem mna palubě (čti v kufru), který když viděl kdo to jede jako první se smál, až se za břicho popadal a málem vypadl z auta. Já jsem se taky smál a smích mě vydržel až do chvíle, kdy mě dojel Michal Nepovím, se kterým jsme pak ruku v ruce dojeli do konce prvního kola. Jak někdo v hledišti trefně poznamenal, „Rychlíci z Olešné“ jsou zpět.

Do druhého kola jsem již vjížděl sám, jelikož Michal zapalal po dechu a zmizel kdesi v hloubi hlavního balíku. Já jsem se několikrát ohlížel za sebe co se děje, ale nedělo se nic. Přestalo mě to tedy bavit a pokorně jsem se zařadil zpět mezi ostatní.

Hlavní balík v té chvíli čítal zhruba 20 závodníků, tedy poměrně velkou část startovního pole. Vzhledem k tempu, které se nadále jelo, akutně hrozilo, že přesně v téhle velikosti balík dojede až do cíle. Kdyby si pak ve výsledcích takový Martin Kuchař přečetl s kým dojel v balíku, asi by ze dne na den skončil s bruslením!

Redukce

Ve 4. kole se konečně začalo trochu závodit a výsledkem bylo doposud nejrychlejší kolo a rozdělení balíku, který se mávnutím proutku zredukoval na 14 závodníků. V dalším kole pak odpadl i Vašek Pulda a bylo nás 13. Martin Kuchař by sice uvítal aby po vzoru románu Karla Poláčka „Bylo nás pět“ došlo k ještě větší redukci, ale jeho zbožné přání s ohledem na kvapík, který se jel, nemělo šanci na úspěch.

V 6. kole začal vystrkovat růžky hlavní favorit závodu Richard Kudělásek, který si čas od času poodjel z balíku, ale byl smečkou chrtů v čele s Davidem Novákem vždy brzy dojet. A tak když to nevyšlo Richardovi, pokusil jsem se o něco podobného já, za což jsem zklidil jen posměch a významné ťukání na čelo. I tak jsem si svoje další kolo slávy užil a poté se zařadil zpátky do balíku. Samotnému se mě fakt jet nechtělo.

V 7. kole něco podobného předvedl Pavel Zajpt, když v něm „bouchly saze“ a vyrazil po vzoru Koritka a Míčka do svého sóla. V tu chvíli za ním jel stylem „jen tak aby se neřeklo“ Marek Handl, který na mojí otázku proč za ním nevyrazil trochu svižně řekl „jen ať se kluk vyblbne“. Nechali jsme tedy Pavla ať se vyblbne a hned poté jsme ho sjeli.

Mezitím, a možná že ještě dříve, zmizel z balíku Adam Adlt, kterého bych tam rozhodně čekal. Jak jsme se po závodě dozvěděli, upadlo mu kolečko či šroubek a než ho našel, byl konec závodu. Smůla o to větší, že podobný „husarský kousek“ předvedl již na závodech v Hradci Králové. Zde je tedy moje dobře mířená rada směřující do Žďáru nad Sázavou, rodiště našeho juniorského vicemistra Evropy: před závodem je nutné zajistit kolečka šrouby! Je to taková banalita, drobnost, ale pomůže.

Kde je Richard?

Až do 8. kola panoval v balíku relativní klid, občas narušený nesmyslnými výpady jednotlivců (Koritko, Míček, Zajpt). Tým Inlinetalentu, kterého se Richard Kudělásek před závodem obával a čekal „co vymyslí“, nevymyslel zhola nic a tak se najednou v polovině závodu milý Richard sebral a ujel. Nikdo na jeho únik nereagoval (svědomí by měli zpytovat především pánové Ščepka a Novák) patrně s vědomím, že tohle tady dnes již bylo, a tak Richard měl brzy 100m náskok. Stále to nevypadalo že by to bral někdo vážně, ale najednou jsme se podívali kde je Richard a on již nebyl! Tak rychle se to odehrálo.

V 9. kole tedy bylo jasné, že o vítězi je rozhodnuto a na 12 lidí v balíku zbývají pouze dvě místa na stupních vítězů. Co se kategorií týče, já jsem měl v M4, tedy em-čtyřce, minimálně 2. místo jisté, kromě Martina Kuchaře nikdo jiný v balíku totiž nebyl. Jelikož však byla zrušena kategorie M3, měli ostatní „mladíci“ úkol podstatně těžší – buď zabojují nebo odjedou domů s prázdnou.

HOP! a je tu lidoop

Při průjezdu do 10. kola došlo k jednomu z nástupů Davida Nováka, který bleskově „protočil špic“ s Mirkem Pražmou a Martinem Kuchařem, kterému vzápětí řekl Pavel „HOP!“, což Martina rozpálilo doběla a mě poslal „do piči“. Je zajímavé že to byla vůbec první slova která jsem od kluků z Inlinetalentu v závodě slyšel – pokud se nekomunikuje, nelze pomýšlet na nějaký úspěch. Martin byl tedy vytočen Pavlovým „HOP!“ kdy čekal že ho Pavel vystřídá na špici, na druhou stranu byl však neméně frustrován tím, že Pavel a spol. (spol. rozuměj zbývající závodníci) jsou stále s ním v balíku. Jelikož ale Martin balíku neujel, nemohl se divit že dojel tam kde dojel! No a proto mě poslal tam kam mě poslal.

Desáté kolo bylo paradoxně nejpomalejší kolo závodu a vše směřovalo k tomu, že o pořadí se rozhodne až v závěrečném spurtu.

Závěrečný únik

O menší rozruch jsem se po průjezdu do posledního kola opět postaral já, když jsem zabral a vytvořil si nepatrný náskok. Nikdo opět nereagoval. Tentokrát jsem si ale řekl proč to nezkusit a neplánoval jsem zapadnout zpátky do balíku tak lehce jako své dva předešlé úniky. Jen ať asi mě pěkně dojedou! Věděl jsem, že k tomu stejně dojde, ale také jsem věděl, že ve spurtu nemám šanci a tak jsem to prostě znovu zkusil. Až k pavilónu Z jsem měl stále menší náskok. Bohužel jak jsem najel na zrádný povrch linoucí se právě kolem Z-etka, zaslechl jsem za sebou jen „Jedu!“, lekl jsem se a udělal menší krok do strany. V tu chvíli jsem ztratil nejen rychlost, ale i Davida s Martinem, kteří se kolem mě prohnali jak uragán, následováni všemi ostatními. Než jsem se tedy nadál, tak ze slibné první pozice před spurtem se rázem stala pozice poslední, nad čímž i sportovní laik nevěřícně zakroutí hlavou. 

Do cíle zbývalo posledních 500m a mě se podařilo předjet jen Michala Štrunce. Na Michala Krále jsem ztrácel asi 20m, ale protože se mě to docela solidně rozjelo (Garmin mě ukazoval něco okolo 41 km/h), dokázal jsem před cílem přespurtovat nakonec i jeho. Pokud by se jelo ještě 50m, asi bych dal i Petra Amrbuse, ale to je kdyby a na kdyby se nehraje. Takhle z toho bylo pouze 11. místo, ale jinak jsem byl se závodem spokojený.

Super Mirek

Spokojený byl i Mirek Pražma, kterému se v den narozenin podařilo vybojovat celkové 3. místo a zářil tedy jako sluníčko. A pokud by mu ještě někdo poradil že mohl též přihlásit Inlinetalent do soutěže týmů a také se zůčastnit rodinné štafety, jistě by odjížděl domů do Prahy, do Podolí, do lékárny, s ještě větší medailovou sbírkou než jen jednou zlatou a jednou bronzovou medailí. 

Slavnostnímu vyhlašování pak přihlíželi už jen pravověrní příznivci kolečkového bruslení a jejich rodinní přátelé, pro normálního smrtelníka (rozuměj návštěvníka Výstaviště či fitness bruslaře) se jednalo o naprosto zbytečný akt, který rozhodně nemusí sledovat, nota bene s vidinou dvoukilometrové procházky ven z areálu.

Já osobně jsem si vyhlašování užil a možná to bylo i tím, že jsem se po kratší odmlce mohl opět postavit na stupně vítězů (nutno dodat že ty předešlé výstupy byly v rámci týmových závodů) a odčinit tak hrůzné vystoupení z polské Osiecznice. Jinak jsem byl ale se svým výkonem spokojen a i když mě žádný z úniků nevyšel, nezoufal jsem. Však jednou, až budu v důchodu a budu mít čas na pořádný trénink, tak to prostě vyjde!

Winjay ISC Praha v číslech

V závodě OPEN 10 si nejlépe vedl Marek Handl, který dojel na celkovém 3. místě v čase (00:17:26.947). Druhý náš zástupce Michal Nepovím si také nevedl špatně a obsadil celkové 8. místo (2. místo v kategorii M4) za čas (00:17:58.023).

V hlavním závodě dne OPEN půlmaratonu si opět nejlépe vedl Marek Handl, který dojel na pěkném 4. místě v čase (00:39:13.590). Také František Míček poměrně lehce udržel krok s vedoucí skupinou a v cíli mu patřilo 11. místo (2. místo v kategorii M4) za čas (00:39:16.233). Michal Nepovím po slibném začátku ve druhé polovině závodu mírně polevil a bylo z toho nakonec 16. místo (4. místo v kategorii M4) za čas (00:41:26.953). Na celkovém 53. místě (5. místo v kategorii M5) pak dojel v čase (00:48:01.540) Jan Chejn.

V závodě žen jsme měli na trati trumf v podobě Terezy Klimešové. Tereza začala velmi dobře a držela se vedoucí dvojice. Bohužel brzy následoval útlum, který znamenal že na lepší než 5. místo a čas (00:45:12.950) to dnes prostě nestačilo. Ponaučení z krizového vývoje pak velí zapomenout na jakoukoliv sportovní aktivitu den před závodem a pokud už nějaká bude, rozhodně to nesmí být 80 km na kole v těžkém terénu!

Výborný závod však zajela druhá naše zástupkyně Jana Hroudová, která vybojovala celkové 7. místo (1. místo v kategorii W4) v solidním čas (00:45:53.950).

Stránky závodu: http://www.lifeinline.cz/zav/brno
Výsledky: http://www.lifeinline.cz/zacl-brno-ovladli-bakosova-a-kudelasek-vysledky.htm

František Míček