REPORTÁŽ  (fm) Duben, za kamny budem. Jak jsem se jen vloni této pranostice vysmíval, ležíce na břehu jablonecké přehrady Mšeno kdy teploty překračovaly tropickou třicítku! Letos jsem se již nevysmíval. Letos jsem drkotal zubama. Letos jsem dokonce tak drkotal zubama, že jsem se na svůj první letošní maraton musel vybavit kulichem, rukavicemi a šálou, abych na startu nezmrznul. A ještě štěstí, že jsem si vybral maraton v Paříži, protože pokud bych běžel závod někde ve Finsku, musel bych si rovnou přibalit i sněžnice.

Paříž

Takže Paříž, město na Seinou, jak romanticky to jen zní! Rozhodně romantičtěji než třeba takový Ojmjakon. Byl jsem v Paříži již několikrát, takže jsem si žádné velké objevitelské cíle nedával. Chtěl jsem si jen projít Quai de Ofrevres neboli Nábřeží zlatníků (povinnost pro nás co sledujeme Komisaře Moulina), Av. des Champs Elysées a podívat se na Eiffelovku. No, když tak o tom přemýšlím, určitě jsem chtěl vidět i Arc de Triomphe, Place de la Concorde a Montmartre. A snad ještě, kdyby zbyla trocha času, i Moulin Rouge, Stade de France a Place de Bastile. Ale to je všechno. I když ... kdy jsem vlastně naposledy viděl Monu Lisu? A už to tady zase bylo. Místo poklidného odpočívání a přípravy na maraton bylo jasné, že během pátku a soboty minimálně jeden maraton nachodím pěšky.

Den první, pátek

Hned po příletu jsem se zastavil v hotelu Hotel des Olympiades ve čtvrti Montmartre, abych tam nechal nechat kufr před cestou do Expa. Pan recepční byl milý, čerstvě oholený a navíc mluvil anglicky. Dostal jsem pokoj kouzelníka Žita, tedy č. 44 – že by snad nějaké znamení? Poděkoval jsem, dal kufr na pokoj a už jsem byl zpět v ulicích Montmartru.

Pravda, dlouho jsem v Paříži nebyl a tak bych asi nevěřil, že si v pařížské, kdysi bohémské čtvrti, budu připadat jako někde na dovolené v Maroku snad jen s tím rozdílem, že tady je, zatím, podstatně méně velbloudů, resp. žádný. Inu, co není, může do příští mé návštěvy být.

Cesta do Expa pak byla rychlá a pohodlná, vyzvedl jsem si startovní balíček (95 EUR, pozor vyžadují potvrzení od lékaře!), dal si v rámci pasta party jednu porci rýže strýčka Bena, shltnul dva banány (pravé francouzské, z Martinique!) a už jsem byl na cestě po pamětihodnostech Paříže. První den jsem stihl Nábřeží zlatníku (policejní prefektura), Notre Dame, Place de la Concorde a to by pro začátek stačilo, i tak to dalo pěkných 15 km.

Den druhý, sobota

Druhý den jsem to vzal pěkně zostra a po trase Sacre-Coeur, Pigale a Moulin Rouge (měli zavřeno, polední přestávka) jsem se přesunul na rozlehlou Av. des Champs Elysées, kde je možno, pokud zrak dovolí, na jednom konci vidět obelisk na Place de la Concorde a na druhém pak Arc de Triomphe, tedy Vítězný oblouk. Náměstí Place de la Concorde jsem si prošel již včera, tak jsem pro dnešek zvolil horní část ulice, tedy návštěvu Vítězného oblouku. Poměrně svěže jsem vyhopsal nahoru 300 schodů, abych si při tom samém hopsání dolů uvědomil, že pokud tohle udělám ještě jednou, můžu si zítra místo maratonu leda tak dát kávičku s croissantem a přečíst si nejnovější Le Figaro! Výška 50m sice z ulice vypadá jako nic, ale těch schodů! Po této vtipné epizodce jsem se definitivně rozhodl, že na Eiffelovku, kde jen první patro je ve výšce 100m, rozhodně nepůjdu.

Den jsem zakončil procházkou náměstí Place Vendome, které by bylo krásné, kdyby tam zrovna nestálo lešení lešení a míchačky s betonem. I tak jsem neodolal a nakoukl do několika obchodů, kde se snad platí už jen za pohled – no koupí si snad někdo hodinky za 40 000 EUR?

Na hotelu jsem byl okolo osmé. Ač jsem měl v nohách 17 km, došel jsem si pro smaženou rýži a začal připravovat věci na zítřejší závod. 

Den třetí, neděle

A je tady ráno. Budíček 5:50, tedy pro jistotu hned dva budíčky. Lehká rozcvička. Snídaně. Toaleta. Balení věcí. Toaleta. Úklid pokoje. Toaleta. Kdepak, nervozní jsem nebyl, to ani náhodou! To je jen takový můj rituál. Venku již zpívali ptáci a ozývali se první ranní modlitby. Někde v dáli si startér čistil svoji startovní pistol a elitní keňští běžci právě snídali své oblíbené fufu s vodou. Ano, nastal čas maratonu.

Na místě jsem byl poměrně brzy, okolo 7:30. Do startu závodu zbývalo 75 minut, tedy pohoda. Menší mrzutost nastala když jsem si chtěl dát věci do šatny – musel jsem jít asi kilometr dlouhou ulicí (Avenou Foch), abych se vzápětí vracel tou samou ulicí na zpátky. Místo rozcvičky tedy 2-3 km v ostrém chodeckém tempu. Převlékl jsem se do své chlouby, tedy předzávodního vybavení které jsem nakoupil na poslední chvíli u nás na růžku. Posuďte sami: rukavice 20,- Kč, tepláky 91,- Kč, triko 110,- Kč, rukávky alá ustřižené podkolenky 69,- Kč. Bylo jasné, že s touto výbavou z vietnamské tržnice aspiruji přinejmenším na titul „Muž roku“.

Převlečen, pozoroval jsem ostatní běžce. Je až neuvěřitelné kolik se najde lidí, kteří si na poslední chvíli vyndají nerozlepenou obálku se startovním číslem, kterou teprve před startem rozlepí, jako by si chtěli nechat pocit úžasu z toho co objeví na poslední možnou chvíli. Ne, výherní Jackpot rozhodně očekávat nemohou, ale rozčarování, to ano. Jé mámo podívej, oni mě tam nedali číslo, a ani čip tam nemám! Běž domů, Jean-Paule, vem si bačkory a namaž si foie de canard na chleba, resp. bagetu a mrkni se na závod na TF1 ... inu štěstí přeje připraveným!

Ano a tak to je, štěstí opravdu přeje připraveným a já byl na tento závod připraven poměrně dobře. Číslo jsem si připevnil na tričko již v předvečer, připravil jsem si iontový nápoj s dávkou soli, seřadil gely v pořadí ve kterém je budu brát a rozmyslel, v jakém pořadí budu odhazovat mojí výbavu – na startu bude zima, během závodu se oteplí. Své věci jsem odevzdal do úschovy a opět nevěřícně pozoroval ostatní, jak ráno v 8:00 při teplotě 0C jdou na start oblečení jak na lekci bikram jógy a klepou se jak osika!

Mě čekal ještě kilometrový pochod do startovního koridoru, který jsem však zvládl poměrně rychle. Startoval jsem z červeného sektoru pro běžce s časem okolo 3:00. V sektoru nás mohlo být tak tisíc, to však bylo úplné nic proti tomu, co stálo za námi – letošní ročník pařížského maratonu bylo prodáno více než 38 000 startovních čísel, čímž se Marathon de Paris zařadil na 4. místo pomyslného žebříčku největších maratonů světa (na prvních třech místech byl New York). Za námi tedy stála taková masa lidí, že se nedalo dohlédnout konce. Prostě sen každého prodejce Herbalife. 

Do startu zbývalo asi 30 minut a já byl v klidu, teple a pohodě. Dal jsem si svůj oblíbený Crazy Wolf (levnější verze Red Bullu pro sociálně slabší vrstvy), vypil osolený iontový nápoj a čekal na start. Vedle mě byla spousta lidí oblečených jen v elegantních tílkách,  ovšem též s elegantní husí kůží na těle. Všichni tito lidé pálili svoje zásoby glykogenu už ve chvíli, kdy si startér teprve natahoval trenky a přemýšlel, čím bude dnes střílet. Já jsem nepálil nic, mě bylo příjemné teplo.

Start závodu

Předzávodní napětí gradovalo, v 8:40 odstartovali vozíčkáři a v 8:45 elitní skupina společně se závodníky různých charitativních organizací. Byl jsem kousek od startu a tak jsem si naivně myslel, že nás, tedy skupinu čítající zhruba tisíc bežců, pustí hned za nimi, ale to jsem se mýlil. Když odběhla elita, posunuli jsme se na startovní čáru a to bylo vše! Tak to byla čára přes rozpočet, měl jsem zapnuté hodinky ale musel jsem je opět vynulovat – bylo jasné že se startuje po vlnách a my budeme muset čekat. Bylo to nepříjemné i z toho důvodu, že jsem chtěl běžet na reálný čas pod 3:00, ale tajně jsem doufal že bych mohl zkusit dát pod 3:00 i ten hrubý. V tuto chvíli by to ale znamenalo že to musím celé dát okolo 2:58, jelikož nás pustili na trať asi až někdy po dvou minutách. V mých úvahách jsem skončil přesně ve chvíli, kdy se náš sektor dal do pohybu (jen to údernické Hurááááá chybělo). Odhodil jsem triko a tepláky a vyrazil vstříc dalšímu maratonskému dobrodružství.

Úvodní kilometry byly doslova bojem o pozice. Obrovská masa lidí se hrnula kupředu, já jsem si hlídal vodiče na 3:00 - ti v Paříží nesli vlajku kterou měli zastrčenou někde (hluboko) v trenýrkách. Vodičů bylo několik, takže nebyl problém najít si toho bližního svého. Tento systém se mě líbil víc než loni v Římě, kde vodiči měli balónky, tedy přesně do té chvíle než proběhli pod prvním křovím a to netrvalo zas tak dlouho. Pak se z nich stali řadoví běžci, což spousta běžců včetně mě nesla s velkou nelibostí. Tady to bylo trochu jiné a já jen mohl doufat že jim ta tyč s červenou vlajkou v zadku vydrží alespoň do 35. km..

Poprvé jsem se na hodinky podíval na konci prvního kilometru, který jsme dali za 4:08. Tak to je paráda, pomyslel jsem si, to přesně potřebuju. Byl jsem pevně rozhodnutý běžet rychleji než 4:15, což je sice čas přesně na hranici 2:59:40, ale také nejlepší cesta do pekel. Po zkušenostech z několika posledních maratonů jsem dospěl k závěru, že je potřeba určitá rezerva, takže ideální se mě jevilo běžet tak okolo 4:10. Bylo jasné, a to je další věc proč mám rád místní vodiče, že vodič tady už běžel, je rychlý (s osobákem okolo 2:22) a hlavně ví, kdy zpomalit a kdy zrychlit, což někdo jako já, kdo tady běží poprvé, jen ztěží odhadne.

První pětka

Až do pátého kilometru jsme běželi v tempu 4:08 na kilometr a já byl maximálně spokojen. Běželo se mě skvěle a navíc při pozorování našeho vodiče jsem dospěl k závěru, že se vlastně vůbec neběží, že se jen tak vyklusává! Je to velký rozdíl běžet v tempu 4:08 nebo 3:45, tedy v tempu ve kterém jsem běžel poslední rychlou desítku! 

Nastal také čas podívat se jak jsem na tom s tepy. Přepnul jsem údaj na Garminu a koukám, 162. Tak to je naprostá pohoda! Jaký je to rozdíl oproti Podgorici kde jsem měl po kilometru 170 nebo Římu, kde jsem najednou v půlce závodu přešel skokově z 165 na 175 a stal se tím skokanem roku. Opatrnost je však na místě, uvidíme v půlce závodu.

Na konci pátého kilometru jsem si vybojoval vodu a byl překvapen, že nedávají iontový nápoj! Byl jsem z toho tak rozladěn, že jsem prošvihl další občerstvovací stanici na 10. km! Nevadí, bude nutné se ochladit jinak a odhodil jsem první část svého oděvu – luxusní rukávky vyrobené z podkolenek. Hned to bylo příjemnější, teplota totiž mezitím trochu stoupla na 5C.

Jinak co se trasy týče, z první části závodu si toho zase tolik napamatuji, stejně asi tolik jako z druhé – vím že jsme běželi okolo pomníku Bastily a to je tak asi vše. Celou dobu jsem sledoval hlavně běžce s červenou vlajkou, hodinky a občerstvovací stanice. Občas jsem se podíval na zem, kdyby tam leželo něco zajímavého, jinak jsem hleděl nepřítomně směrem kupředu. Snažil jsem se hlavně moc nepřemýšlet, to mě zbytečně vysiluje. Důležité bylo soustředit se jen na závod.

Polovina za mnou ... nebo před mnou?

Na 14. km jsem odhodil čepici, na 15. km jsem si dal gel a občerstvil se. Blížila se meta půlmaratonu a bylo jasné, že tam budeme v hodně slušném čase – nakonec to bylo 1:28, což bylo naprosto skvělé! Měl jsem v podstatě k dobru dvě minuty. Z mé euforie mě trochu vyvedl japonský běžec kterého si pamatuji i z New Yorku, běžící v kostýmu Červené karkulky. Elegantně se mě vyhnul obloukem a zmizel někde v davu běžců před námi. Hmm, pomyslel jsem si, to že mě v tempu 4:08 předběhne nějaký divadelní ochotník, tak s tím jsem rozhodně napočítal.

Půlmaraton byl zároveň i mezníkem, kdy jsem začal brát závod vážně. První polovina závodu to je jen takové rozklusávání. Pokud bych to hodně přehnal, mohl bych celý maratonský závod přirovnat k velmi tvrdému intervalovému tréninku 2x21 km s odpočinkem 0 minut!

První interval jsem měl tedy za sebou, čekal mě druhý. Podvědomě jsem obával poklesu rychlosti, ale nic se nedělo. Vodič držel konstantní rychlost, v tuto chvíli 4:15 a já s ním. Od startu jsem se držel od toho chlapíka s červenou vlajkou na dohled, chvílemi jsem byl vedle něj, někdy trochu dál, ale víc než 20m jsem si ho od těla nepustil. Bylo zajímavé že druhý vodič na ten samý čas běžel někde 300m před námi - sám.

Na 22. km jsem ukořistil Gatorade (jediné místo závodu kde podávali iontové nápoje), na 25. km pak kostku (patrně české výroby) cukru, 2ks rozinek a kelímek s vodou. I když jsem poslední kilometr začal pociťovat únavu a menší obavu z toho abych vydržel, cukr mě doslova vlil glukózu (resp. sacharózu) do žil a já najednou vystartoval, jako když vystřelí. Ve chvíli kdy jsem si uvědomil že jsem utekl překvapenému vodiči, přestal jsem si hrát na hrdinu a pokorně se vrátil za muže s červenou vlajkou.

Francouzština, lekce první

Na 30. km přišla moje velká chvíle, předběhl jsem japonskou karkulku, které docházely síly. Škoda, mohl to dát s vodičem. Možná by jen stačilo kdyby odhodil ten košík s vínem a tu sukni, pak by se mu běželo lépe.

Na 35. kilometru začali odpadat běžci z naší skupinky na čas 3:00. Na startu nás mohlo být tak 50, na 35. km nás byla už jen hrstka a spíš jsme sbírali odpadlíky kteří to přepálili. Zajímavé také bylo, že náš vůdce s červeným prapor(k)em, Jean-Francois, od samého začátku nezavřel pusu a pořád si s někým povídal. Pravda, neběžel jsem tak že bych musel lapat po dechu a nemohl mluvit, ale že bych nezavřel klapačku celých 35 kilometrů? Tak na to jsem se opravdu necítil.

Na 36. kilometru došlo k vtipnému momentu, kdy jsme předbíhali jednoho běžce a ten začal pokřikovat na našeho vodiče. Dovolil bych si zde menší rekonstrukci rozhovoru a zároveň bych také rád podotknul, že francouzsky mluvím asi stejně dobře jako svahilsky :

Běžec: „Jean-Francois, nemůžu, dostal jsem křeč!“
Jean-Francois: „To nevadí Jean-Micheli, poběž, to rozchodíš!“
Běžec: „Rád bych, rád, ale bolí to už od chvíle co odpadl Pierre-Yves!“
Jean-Francois: „Jen poběž, je to jen kousek, co na to říkáš ty, Jean-Marcu?“
Jean-Marc, lapajíce po dechu: „Jasně Jean-Micheli, když to dám já, Jean-Marc, tak to dáš i ty, Jean-Micheli!“

Jean-Marc nás nakonec doběhl a připojil se k nám, čímž se však rozhořela plamenná diskuze mezi většinou přítomných která měla za následek nejen pokles koncentrace ale hlavně průměrného času na kilometr, což se mě vůbec nelíbilo. Cítil jsem se velmi dobře a jak se blížil konec, přemýšlel jsem že trochu zrychlím. Rozhodnutí padlo právě v momentě kdy jsme dali druhý kilometr po sobě v celkem pomalém tempu 4:22. Uzrál tedy čas abych dal skupince sbohem a jak jsem si usmyslel, tak jsem i provedl.

Samotný voják v poli

Letos byla situace naprosto odlišná od té vloni v Římě, kde mě na 35. km začaly tuhnout nohy a já musel zpomalit (navíc se přidaly i střevní potíže). Tady se mě běželo dobře a tak nebyl důvod nezkusit v závěru trochu přidat. Netrvalo dlouho a na skupinku s červeným vlajkonošem jsem měl zhruba 300m náskok. 

Kilometry stále ubíhaly poměrně rychle, nenastávala tedy situace kdy se posledních pět, šest kilometrů nekonečně vleče. 38, 39, 40, už jen dva kilometry a jsem v cíli!

Od poloviny závodu jsem přemýšlel, jaké to bude až dám poprvé závod pod 3 hodiny. Představoval jsem si to tak že v cíli ze mě vytrysknou všechny emoce a já budu na vrcholu blaha. Bylo to ale v ranné fázi závodu a já jsem podobné myšlenky odsouval jelikož jsem měl stále na paměti spoustu těch závodů kde jsem se první půlku cítil dobře abych vzápětí druhou polovinu „vykysnul“.

Dva kilometry, to je ale jiné, to už snad i dojdu! Já to tedy nakonec i dám, prolétlo mě hlavou. V tu chvíli jsem dostal nějaký zkrat a špatně jsem si vypočítal cílový čas. Měl jsem dojem že to dám okolo 2:56, což byla blbost. To mě natolik uchlácholilo, že jsem zapomněl že by bylo dobré to dát za 2:58 abych měl i hrubý čas pod 3 hodiny. Žil jsem ale v domění, že běžím na 2:56 ... já hlupák.

41. km jsem proběhl celkem svižně, nohy nebolely a já cítil že můžu ještě zrychlit. Posledních pár kilometrů jsem už jen všechny předbíhal, nenašel se nikdo kdo by předběhl mě. To bylo velmi pozitivní. Jen částečne jsem si uvědomoval kde to vlastně momentálně běžíme - byl to Bois de Boulogne tedy nechvalně známý Boloňský lesík, který však vypadal spíš jako Šumava po ataku kůrovce. Nevěnoval jsem okolí až takovou pozornost a soustředil se jen na svůj běh – už je to jen kousek.

Poslední kilometr ... zrychlil jsem na tempo 4:00 na kilometr a už jsem i rozpoznával v dálce cílovou bránu. Podíval jsem se na hodinky, 2:57, paráda, do cíle zbývá něco okolo 300m! Trochu jsem ještě zrychlil a již jsem zřetelně viděl bránu a na ní i hrubý čas ... 2:59:54 ... 2:59:55 ... a sakra, já ten hrubý čas nedám! Došlo mě že jsem si to špatně spočítal a taky že jo.

Maraton pod 3 hodiny

I tak jsem do cíle doslova vlétl v čase (02:58:07), tedy hrubém čase 03:00:05, což mě ale zase tolik nemrzelo jelikož se startovalo po vlnách, navíc jsem rozdíl mezi hrubým a čistým časem uviděl až v cíli. Takže super, konečně čas pod 3 hodiny, ale kde jsou sakra ty emoce? 

Vzal jsem si vodu, igelit, vyfotil se s vodičem a japonskou karkulkou, dal si několik pomerančů ... ale kde jsou sakra ty emoce? Možná jsem, celkem nesmyslně, přemýšlel o tom hrubém času (5s, sakra!), možná jsem to celé běžel tak v pohodě že jsem neměl chuť něco oslavovat jelikož mě to připadalo jako normální výklus někde v Malešicích. On to ale nebyl výklus, byl to maraton který jsem dal konečně pod 3 hodiny! Hurá!

Konečně mě to tedy došlo, zrovna ve chvíli kdy na mě padla únava. Začal jsem i pomalu vnímat diváky, kteří jinak celý závod neúnavně fandili a povzbudovali (Allez, Allez!) a já je nevnímal, tolik jsem se soustředil na svůj výkon. Štěstí přeje připraveným. Ano tak to je, to není náhoda že jsem to konečně dal. Kolikrát jsem se jen připravoval a byl odhodlaný to zaběhnout a kolikrát mě to nevyšlo? Nevyšlo to ne proto, že bylo horko, že byla kopcovitá trať, nebo že bylo málo lidí na startu. Nevyšlo to proto že jsem nebyl připravený.

Teď jsem připravený konečně byl.

A nebo ... že by přeci jen ten pokoj č. 44?

Tak nebo tak – Viva Paris!

Stránky závodu: http://www.parismarathon.com/index_us.html
Výsledky: http://www.parismarathon.com/marathon/2013/us/r3_results.html

Trať: klasický městský, silniční maraton se startem v bodě A a cíli v bodě B. Start na Av. des Champs Elysées a cíl poblíž Arc de Triomphe. Celkové převíšení závodu je okolo 50m s tím že do na 16. km je nejvyšší bod (60m) a na 30. km bod nejvyšší. Trasa vede po širokých bulvárech. Závod je odstartován ve vlnách časově oddělených. Všude jsou spousty diváků, pokud má člověk čas je vnímat!
Počasí: chladno, teplota okolo 0C, v průběhu závodu pak oteplování, slunečno, teplota okolo 6C, vynikající podmínky pro běh
 

František Míček