ISC Praha - Speed Skating Team

Fünfter Lausitz Marathon (19.5.2013, Německo)

 REPORTÁŽ  (fm) Na závod do německého Klettwitzu jsem se vyloženě těšil. Nikdy jsem tam sice nestartoval, ale slyšel jsem toho tolik, až jsem se divil, jak jsem jen mohl tento legendární závod v minulosti ignorovat. Vloni se tam dokonce jel maraton bez větších problémů za 1:09 čímž Kamila Nováková ustanovila  nový český rekord v ženské kategorii (a vzápětí ukončila svoji květnatou kariéru). Navíc, pouhý týden před závodem v Le Mans, je rozhodně lepší projet se na osvědčeném testovacím okruhu pro závodní automobily nota bene s vynikajícím povrchem, než se pouštět do experimentů a riskovat neprověřenou, leč pravděpodobně divácky velmi atraktivní, trať kdesi ve východních Čechách.

Rekordní účast

Byl jsem rád, že jsem nebyl jediný, kdo se rozhodl do Klettwitzu odjet. Pochopitelně nemohl absentovat Martin Jirsa, pro něhož je to jeden z několika málo závodů které tento zkušený borec každoročně objíždí (tím dalším je např. Lipenský půlmaraton, kde již několikrát zvítězil). Ani Jarda Zíka, leč do poslední chvíle váhající, nemohl Klettwitz vynechat. Už jen kvůli tomu že měl tu čest vést též Danielu Veverovou s Lukášem a Honzu Chejna. Když se k nám pak přidal i Rosťa Šticha, který tímto závodem otevřel svojí letošní závodní sezónu, a účast potvrdili i Petr a Karolína Novákovi, vypadalo to na rekordní účast Winjay ISC týmu. Navíc, jako určitý bonus, schylovalo se i k účasti našeho hlavního sponzora, samotného Antonia Cristiani!

A skutečně, Antonio opravdu dorazil. V sobotu jsem ho vyzvedl v Ruzyni na letišti, odvezl do hotelu a večer pohostil pravými slovenskými haluškami. Zprvu se Antonio sice netvářil, že by tento tradiční kulinářský produkt východoevropské kuchyně dopsal na seznam svých gurmánských lahůdek kam patří mimo jiné čokoláda Studentská pečeť, po druhém přídavku ale změnil názor a vzal halušky na milost. Nasycen a zjevně v dobré náladě, Antonio předvedl svá nová MPC Turbo 8 kola o kterých se nám, zákazníkům německého Der Rollenshop, může zatím jen zdát ...

Cesta do Klettwitzu

V neděli jsem Antonia vyzvedl v hotelu a jelo se přes celou Prahu ze Žižkova až do kanceláře ISC Praha na Jižním Městě, tedy k Jirsům domů. Martin s Rosťou už na nás netrpělivě čekali. Rychle jsem tedy zaparkoval, přenesl věci do Martinova auta a už jsme jeli zpátky - směr Žižkov. Ranní výlet na pražské předměstí byl tedy naprosto zbytečný, ale vysvětlujte to někomu kdo má v autě tři navigace a není schopen s jistotou určit, kde leží Žižkov, že ...

Zbytek cesty již proběhl bez problémů a i když jsem chtěl být na místě okolo 12:00 a Martin jel po většinu cesty okolo 180 km/h, dorazili jsme na místo až ve 12:20. Předstírajíc, že vezeme osobní dar pro Claudii Pechstein od Martiny Sáblíkové, chtěli jsme se lstivým způsobem vloudit na VIP parkoviště a zaparkovat naší Škodu Octavia vedle luxusního Mercedesu Claudie Pechstein. Bohémský, leč jinak bystrý, místní navigátor naší chabou lest prohlédl (prozradil nás Martinův šlesvicko-holštýnský dialekt) a odkázal nás na nedaleké parkovistě pro lidové masy, tedy i pro nás. Bylo 12:30, tedy čas na registraci.

Před závodem

V budově, kde probíhala registrace a vyzvedávání startovních čísel, se vytvořila dlouhá fronta. Naštěstí jsme ve frontě zaregistrovali Danielu s Lukášem, vloudili se k nim a hned byli na řadě. Vyzvedl jsem si startovní číslo (32 EUR) a šel zpátky k autu, připravit se na závod.

Jelikož se nás sešlo dnes tolik, byla jedinečná příležitost vyfotit celý tým pohromadě. Bohužel koordinace devíti lidí se jevila jako nadlidský úkol. Když se nakonec podařilo shromáždit všechny pohromadě, nebyl zase kdo by nás vyfotil! Poprosil jsem tedy, jak již tisíckrát předtím, kolemjdoucí, v tomto případě polskou fitness bežkyni, aby nás vyfotila, a výsledek byl, jako již tisíckrát předtím, žalostný, žalostný.

Moje představa kompozice:

dsc_7741.jpg

Výsledek v podání kolemjdoucí polské běžkyně:

dsc_7739.jpg

Následující hodina uběhla tak rychle, že jsem si ani nestačil zavázat brusle a už bylo 30 minut do startu. Ve stresu, který najednou nastal, jsem učinil několik zásadních chyb, které jsem si uvědomil až ve chvíli, kdy Rosťa Šticha, kterému byly svěřeny klíče od vozu, zmizel kdesi v areálu.

Nyní již k závodu samotnému. Bylo jasné, že loňské rekordní žně se opakovat nebudou, jelikož letos se stal hlavním závodem dvojitý maraton na 84 km jedoucí se zároveň jako Mistrovství Německa. To znamenalo úbytek konkurence na maratonu. Na jednu stranu byla tedy šance na nějaké slušné umístění (závod pojedou jen ti co nechtěji jet mistrovský závod a netroufám si odhadovat, kdo to může být), na druhou stranu si to celé budeme muset tahat sami, což bude znamenat že o čase 1:09 se nám může patrně jen zdát. Klukům jsem již od středy říkal že se může lehce stát, že si pojedeme závod podle sebe a klidně můžeme skončit všichni na bedně, ale nikdo mě nebral moc vážně. Tak uvidíme.

Na start maratonu se nás přihlásilo celkem 7 – já, Jarda, Martin, Petr Novák s Karolínou, Daniela a Honza Chejn, navíc i Lukáš. Rosťa a Antonio se rozhodli pro půlmaraton – Antonio říkal že by to celý neujel a Rosťa zase tvrdil, že má nové customy a chce si je šetřit. Nohy. Ne ty customy.

Sami na startu

Jarda s Martinem, jako znalci místního prostředí nás odnavigovali na druhou stranu okruhu, ze které se vloni startoval maraton. Když jsme dojeli na místo, zjistil jsem že jsem nechal v autě brýle. Tak to to tedy pěkné entré! Slunce začínalo pálit a vypadalo to na opravdu letní den. Dobrá, brýle jsem tedy odepsal. 

Bylo 13:55, za 5 minut měl začínat závod. Na startu jsme byli jen my z ISC a s námi Karel Jirák z Liberce. Nikdo jiný, tedy pokud nepočítám dvě výletnice s “konývkou na zalévání květin’ na zádech, jak trefně poznamenal Lukáš (myslel tím originální camel-backy co měly obě závodnice na zádech). Nikdo jiný. Lehce jsem znervózněl a zeptal se Martina, jestli se opravdu startuje tady. Martin si byl jistý, alespoň do chvíle než hodinky ukazovaly čas 14:05 … bylo celkem dost možné, že za chvíli se proti nám vyřítí skupina bruslařů, kteří odstartovali na opačné straně okruhu!

Bruslaři se neblížili, blížilo se auto. Martin se hned zeptal řidiče, jak to je, a člověk za volantem ho brzy uklidnil – prý nám to bude startovat! V tu chvíli se nám ulevilo. Zbývalo několik posledních minut před startem a já se rozhodl konečně zapnout kameru na přilbě. Nešlo to. Sakra, zase to dálkové ovládání. Sundal jsem přilbu abych kameru zapnul ručně a v tu chvíli jsem uviděl nápis „Battery empty“. No to snad není možný, minule o tom píšu a teď udělám takovou školáckou chybu a nezkontroluju stav baterie před závodem! Ani ve snu by mě nenapadlo že by byla po jednou jediném závodu vybitá, nota bene po 35 minutách! K autu bylo daleko, nebyla prakticky šance že bych to za 5 minut stihnul. Kameru jsem tedy sundal z přilby a dal jí do kapsy v kombinéze. Opravdu impozantní začátek, brýle mám v autě a baterku taky a tím pádem je kamera na baterky. Doslova. Doufám, že jsem si to pro dnešek vybral.

Během chvíle se v dáli objevil chumel bruslařů, kteří byli zanedlouho mezi námi. Neznal jsem nikoho, ale dva poláci se ke mě hned hrnuli a zdravili se se mnou – netuším, kde jsme se viděli (Krysztof Plich?). Letmo jsem prošel potencionální soupeře, ale kromě těch dvou poláků a jednoho němce jsem nikoho nezaregistroval. Hmmm, tak to vypadá že ten maraton jedou opravdu jen ti co si netroufnou na „dabla“ – a nebo ti co chtějí vyhrát (tím jsem myslel Lukáše a Jardu). Hlavně Lukáš byl pro mě favorit č. 1, v Běchovicích na tréninku mám co dělat abych mu stačil. Ještě než jsme vystartovali, řekl jsem mu ne aby hned na začátku ujížděl, ať to chvíli nechá v klidu. Lukáš mě ujistil, že dneska rozhodně nikomu neujede.

Start závodu

V 14:11 zazněl startovní výstřel a my vyrazili na trať, kde na nás čekalo 7,5 kola. Hned na začátku vedl naší skupinku Lukáš, ale to takovým tempem, že jsem se na to nemohl dívat a vystřídal jsem ho na čele. Chvíli jsem jel první, pak jsem přepustil místo Jardovi. Když Jarda chtěl odstřídat, polák jedoucí za ním se narovnal a začal kličkovat ze strany na stranu! Upozorňuji že se tady nebavíme o nějakém 35. km, ale o prvním kole, kdy jsme mohli ujet necelý kilometr. Hmm, tak to bude zajímavý. Vrátil jsem se tedy na špici a po chvíli přepustil své místo – Jardovi. Prima závod, ve dvou lidech budeme dělat tempo. Takto jsme pokračovali celé další kolo, kdy se na čele jen sporadicky objevil někdo další, např. Martin Jirsa nebo Petr Novák. Zbytek skupiny čítající zhruba 12 lidí (včetně dvou poláků, němce a dvou polek) se spokojeně vezl. Nevím komu o co šlo, ale myslím si že jsme mohli jet o něco rychleji, i když průměr prvního kola 36 km/h zase nebyl tak marný. 

Někdy ve druhém kole mě Martin upozornil na nenápadně jedoucího němce s tím, že „tenhle to určitě vyhraje“. Znovu jsem se na něj podíval a řekl Martinovi, že někdo kdo jede závod se sluchátkami v uších nemůže vyhrát závod. Na čele se v tu chvíli objevil na chvíli Lukáš, ale bylo na něm vidět že nějak není ve své kůži – tempo bylo pomalé. Dopředu nikdo nechtěl, takže jsme to celé opět tahali s Jardou jen my dva.

V úniku

V polovině třetího kola mě to přestalo bavit a využil jsem chvíle, kdy jsem jel na špici, a trochu jsem zrychlil. Nechtěl jsem nikam ujíždět, jen jsem chtěl trochu zrychlit tempo. Když jsem se po nějakých 200m podíval za sebe, byla tam mezera asi 50m. Hmm, tak to je zajímavé, zrychlím a uvidím co se stane. Tak jsem tedy zrychlil a stalo se to, že mě dojel Jarda. Říkám tedy Jardovi, hele tak to protočíme a pojedeme. Jak jsme se domluvili, tak jsme udělali a začali se střídat na špici.

Následující kolo bylo velmi náročné a celkem jsme netušili, jestli to udržíme nebo ne. Při jednom střídání mě řekl Jarda, že za námi jede ten němec. Trochu jsme tedy zrychlili a hned na to hlásí Jarda, že němec zapadl zpátky do balíku. To bylo dobré znamení.

Ve čtvrtém kole na nás padla únava, ale stále jsme si udržovali poměrně slušný náskok, který mohl být snad i několik stovek metrů. Já na dálku sice špatně vidím, ale Jarda hlásil že jedou němci z double maratonu, a že prý bychom se mohli chytit. To byl skvělý nápad, představoval jsem si balík 20 bruslařů a jak se chytneme a pojedeme ve vláčku. 

Nějak jsem tedy polevil na pozornosti a mžoural za sebe, kdo jede. Viděl jsem nějaké čtyři bruslaře a za nimi balík. Super, už jedou, řekl jsem si. Jenže co se nestalo. Jarda samozřejmě myslel ty čtyři, co jeli před tím balíkem! Takže když nás míjeli, Jarda se chytil a já stál jak trvdé Y a koukal co se děje. Než mě došlo co se stalo, byl Jarda i s němcema pryč! V tu chvíli na mě někdo mluví česky, a on to Karel Jirák. S jazykem na vestě mě říká že prej se jich chytil (těch němců) a vyvezl se za námi, ale teď už nemůže. Jak jsem ho poslouchal, nějak jsem zapomněl jet a teprve pak mě došlo jakou hroznou chybu jsem udělal! Jarda bude v pohodě v balíku a já si to teď pojedu sám. To jsem ale vůl.

Pokračoval jsem tedy sám společně s Karlem Jirákem, který se mě, aspoň chvíli, držel. Brzy jsme dojeli jednoho odpadlíka z té trojice před námi – byl to Toni Deubner, což rozhodně není žádný nýmand. Jak to že sakra odpadl?? Za necelé půlkolo vidím Jardu jak pomalu odpadává. To bylo moje jediné štěstí. Blesklo mě hlavou, kdo jsou asi ti dva co s nimi jel. U jednoho jsem si byl skoro jistý: to musí být Pascal Ramali. Nedivím se tedy Jardovi že se rozhodl s nimi nepokračovat, asi by se rychle utavil.

Zpátky v balíku

Jardu jsem měl tedy na dohled a balík němců jedoucích double maraton za zády. Teď bylo důležité neudělat chybu a chytit se. To se mě podařilo celkem bez problémů a když jsem se připojil, spadl mě kámen ze srdce. Ovšem ve chvíli, když jsem o ohlédl, tak růžové to zase nebylo. Martin, Petr, Karolína a ten němec se sluchátky, ti všichni byli v tom samém balíku! V podstatě to znamenalo, že celý únik byl na nic. Na jednu stranu mě překvapilo že tam nebyl Lukáš Vevera, ale když jsem viděl jeho výkon v prvním kole, tak se zase tolik nedivím.

Krátce po průjezdu do dalšího kola jsme sebrali Jardu (prý se s Ramalim fakt nedalo jet) a měli jistotu že do posledních tří kol, že pokud neodpadneme, nás dovezou němci v čele s Borisemn Strebelem a Heiko Klipsteinem až do cíle. Jedno z pravidel mistrovského závodu totiž bylo, že nesmí jet za nikým, kdo nejede mistrovství Německa, ale jen a pouze za sebou. Ale my můžeme jet za nimi. Takže nás nejenže nikdo nepustil abychom tahali balík, ale on nás nikdo ani pustit nesměl! V praxi to znamenalo že když někdo odstřídal, zařadil se před prvního z nás maratonců co nejednou mistrovský závod.

Skupinka němců měla před sebou ještě většinu ze svých 84 km ale tempo rozhodně pomalé nebylo, jelo se tak rychlostí okolo 36 km/h. Nám se průměr tím naším únikem sice trochu zhoršil, ale bylo jasné, že teď se nám to zase trochu vylepší. Zbývalo jen udržet se.

Když se tempo trochu uklidnilo, porozhlédl jsem se, kdo přesně se z našeho maratonského závodu veze. Já, Jarda, to je jasné, němec se sluchátky, Martin Jirsa (vzpomněl jsem si na slova Honzy Stodoly „jak si dovezeš toho Jirsu do cíle, tak tě přesprintuje!“), Petr Novák a Karolína. Tak Karolína jela v kategorii žen, Petr asi pojede na Karolínu, zbývají tedy 4 lidi na 3 medailová místa – to byly jednoduché počty. Do konce nám v tu chvíli zbývalo něco okolo 2,5 kola.

Poslední kolo

Těsně před koncem 6. kola došlo k vášnivé debatě na téma kolik kol zbývá do konce. Hodinky ukazovaly něco okolo 37 km takže nebylo pochyb, že se jede ještě jedno kolo. Našli se však i tací (Martin a němec se sluchátky), kteří chtěli již sprintovat do cíle. Opáčil jsem, že pokud si myslí že jedeme maraton v tempu na čas 1:07, ať si klidně skončí a jdou si zapsat rekord do deníčku, ale já jedu ještě jedno kolo. Němce to tak rozhodilo, že sundal sluchátka a začal sledovat co se děje.

V posledním kole se již nic zvláštního nestalo. Měl jsem před sebou němce, kterému již byly vidět na kombinéze mapy vypoceného hořčíku (sprint nezvládne, dostane křeče, to je jasný) a Jardu, za mnou pak jel Martin a za ním Petr Novák. Karolína při vjezdu do posledního kola odpadla, což mě překvapilo – myslel jsem že Petr pojede na Karolínu a nedopustí aby někde zůstala. Všec bylo jinak, Petr tedy hodil Karolínu přes palubu (prostě jí nechal ať si to dojede sama) a sám se rozhodl urvat nějaké to medailové umístění. Mě se to moc nelíbilo (konkurence!), ale pokud má Karolína dostatečný náskok před tou polkou, tak proč ne.

Závěrečný spurt

Půl kola před koncem Martin opět upozornil že „ten němec to vyhraje“. Němec, snad jako by Martina slyšel, odhodlaně docvakl přezky na svých bruslích, čímž se patrně chystal na mohutný závěr. Jardovi to samozřejmě neušlo a poznamenal, že on by také docvaknul přezky, kdyby nějaké měl. Martinovi jsem pak odpověděl že mě je jedno kdo to vyhraje, ale že chci být na bedně. Čekal jsem že Martin řekne něco jako že mu stačí dojet a že mě to přeje, ale on projevil velmi soutěživého ducha a odvětil že „to chce být každý“, čímž mě trošičku zklamal – do cíle se prostě bude spurtovat.

Blížila se poslední zatáčka. Přemýšlel jsem, jaký postup zvolím, jak zareaguji a co se vlastně bude dít. Jarda se namáčknul před němce, já byl hned za němcem. Vyjeli jsme ze zatáčky a do cíle zbýval poslední kilometr.

V tu chvíli nastoupil Jarda. Martin mu na poslední chvíli dal radu „nalep se tomu němci na záda“, kterou Jarda ignoroval tím, že si vlezl před němce a vylítnul dopředu jako střela. Hned za ním nastoupil němec takovým stylem, až jsem si myslel že si pustil do sluchátek přinejmenším skupinu Rammstein. Za němcem jsem vylétl já, za mnou pak Martin s Petrem. Naším nástupem jsme zmátli všechny němce v balíku, kteří najednou nevěděli jestli se mají za nás chytit nebo ne. Všechny uklidnil až Heiko Klipstein, který na všechny řval něco jako „Sieg, Sieg“. Martin, velký znalec německého jazyka, byl přesvědčený že k tomu dodával i „Heil, Heil“, což bohužel nemohu ani potvrdit, ani vyvrátit, jelikož v tu chvíli jsem měl opravdu jiné starosti. 

Jarda zmizel v nenávratnu a já přemýšlel jestli dám toho němce nebo ne. Ujeli jsme asi 50m a němec přestal jet. Tedy on jel, ale já zapojil ruce a už jsem byl vedle něho. Hlavně nezpomalit, prolétlo mě hlavou. Nezpomalil jsem a převalil se přes něj jako lavina. Je to dobrý. Do cíle zbývalo něco okolo 600m. Sakra, to je ještě dálka. Mrknul jsem se za sebe – tak 20m za mnou byli Martin s Petrem. Snad už to dám. 300m. Přemýšlel jsem že i druhé místo bude velmi pěkné a přemýšlel, jestli druhé místo na stupních vítězů je vlevo nebo vpravo. Otočím se a vidím Petra Nováka hned za mnou. To je ale liška mazaná, nechal Karolínu Karolínou a teď se panáčkovi zachtělo závodit! Byl jsem tak zaskočený, že jsem na Petra nezareagoval a ani se nesnažil nějak zrychlit. Petr byl najednou přede mnou. Zpanikařil jsem a rychle se podíval, kde je Martin. Ten byl naštěstí stále nějakých 30m za mnou. Snažil jsem se alespoň nezpomalovat, když to na nějaké zrychlení to už nebylo. Byl jsem doslova opařený.

Posledních 50m. Bylo jasné, že Petra nedám a Martina udržím za mnou. Projel jsem cílem na 3. místě v čase (01:13:55.393). Tak a je to za mnou! Byl jsem rád že jsem na bedně, ale samozřejmě že mě štvalo že mě Petr přesprintoval. Dojel jsem si pro vodu a jel zpátky do prostoru startu. Přijel Martin s tím, že skončil na 4. místě a dal i toho němce! Dopadlo to tedy ideálně, tak jak jsem si před závodem představoval. První čtyři místa pro ISC a k tomu ještě díky Karolíně, která svojí pozici udržela, i prvenství v ženách. Prostě super!

Pozávodní ohlasy

Mezitím jsme se vrátili k autu, kde Martin konstatoval, že mohutný spurt ho stál obě přední kolečka, která měl sjetá jako by je někdo seříznul frézou. Martina to trochu rozhodilo, jednalo se o nová kola Atom One, ve kterých ale chyba rozhodně nebude. Závod se jel na ideálním povrchu a ne na nějakém tankodromu a tak je otázka, jak se to Martinovi podařilo – moje G13 po roce používání rozhodně nejsou tak sjetá jako ta Martinova po jednom závodě.

Chvíli po nás dorazil k autu i Rosťa Šticha, ten pro změnu rozštípnul MPC Turbo kolečko. Patrně najel na nějaký kamínek, což ale při kvalitě místního povrchu na okruhu byla celkem rarita. Ani Antonio nevypadal moc nadšeně, předjížděli jsme ho někdy ve druhém kole kdy a to už vypadal unaveně. Prý nebyl problém s rychlostí ani technikou (recupero, recupero), jen nemohl dýchat.

Daniela dorazila celá záříc, zopakovala si loňský čas a vypadá to že bude na stupních vítězů, přinejmenším v kategorii. Moc děkovala Lukášovi, který sice závod nedokončil, ale pomohl jí v závěru. Spokojený byl i honzxa Chejn, škoda jen že to nedotáhl až na stupně vítězů.

Závěrečné vyhlašování pak proběhlo zcela v režii týmu Winjay ISC Praha, kdy jsme pobrali většinu cen, takže si domů odvážíme přinejmenším 15 kg německých Riesa těstovin, tedy množství které, by spolehlivě nakrmilo menší subsaharskou vesnici i s přilehlými osadami.

Po příjezdu zpátky do Prahy jsme přijali pozvání Martina na menší degustaci sýrů, zeleniny a teplých nápojů. Myslím si že pro Antonia to byl unikátní zážitek, srovnatelný snad jen s návštěvou prvního bělocha v černošské vesnici – Antonio totiž ještě nikdy neviděl panelák, natož aby v něm povečeřel!

Celkově shrnuto, výlet do Klettwitzu se tedy rozhodně vydařil, vyšlo jak počasí, tak výsledky. Můžeme jen doufat, že na tento úspěch navážeme hned příští týden v Le Mans, kam si jedeme, ve vší skromnosti, pro první místo ve veteránech.

ISC v číslech

Nejprve maraton, kategorie muži. S komfortním náskokem zvítězil Jaroslav Zíka (1. místo v kategorii M40) v čase (01:13:46.420), druhý skončil Petr Novák (1. místo v kategorii M50) v čase (01:13:54.760), na třetím místě dojel František Míček (2. místo v kategorii M40) v čase (01.13:55.393) a na čtvrtém místě Martin Jirsa (3. místo v kategorii M40) v čase (01:13:58.827). Jan Chejn obsadil celkové 14. místo (5. místo v kategorii M50) v čase (01:21:48.203). 

V kategorii žen zvítězila suverénně Karolína Nováková v čase (01:15:15.670). Daniela Veverová atakovala svůj osobní maratonský rekord a dojela na celkovém 5. místě (2. místo v kategorii W40) v čase (01:21:48.203).

V půlmaratonském závodě si nejlépe vedl Rostislav Šticha, který dojel na celkovém 29. místě (7. místo v kategorii M40) v čase (00:39:36.367). Antonio Cristiani se jen těžko vyrovnával nejen s aklimatizací ale též i s nepříjemnými dýchacími potížemi a závod tak dokončil na celkovém 58. místě (14. místo v kategorii M40) v čase (00:52:38.257).

 


Stránky závodu: http://www.lausitz-timing.de/index2013.php?link=lm13
Výsledky: http://www.lausitz-marathon.de/


Trať: DEKRA testovací okruh pro závodní auta. Obě zatáčky na vzdálených koncích jsou klopené (tato výhoda je však bruslaři v drtivé míře nevyužita). Povrch kvalitní. Délka okruhu je zhruba 5,7 km.
Počasí: jasno, slunečno, teplota okolo 22C, slabý protivítr

 

 

František Míček

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář