REPORTÁŽ  (fm) Nevím přesně, kdy jsem naposledy začínal bruslařskou sezónu v polovině května, ale letos se to prostě semlelo tak, že v době, kdy jsou mezi námi již (možná i několikanásobní) mistři ČR v inline bruslení, jsem teprve řešil dilema, jestli mám brusle hledat ve sklepě nebo někde ve skříni. A jelikož skladovací prostory v našem bytě jsou omezené, hned první pokus byl úspěšný. Na kolečkách byla sice ještě vrstva prachu z rušných kolínskorýnských ulic a také tkaničky si více než důrazně říkaly o mojí pozornost, servisní hodinka však byla dostačující a já mohl vyrazit na první letošní závody.

U Martina bez Martina

Měl jsem tu čest že výjezdu do německé Chotěbuze jsem se mohl zúčastnit společně s dalšími členy Winjay ISC Praha, jmenovitě s Jardou Zíkou, Markem Handlem a Dančou Veverovou. Marek mě naložil v 6:15 na Ohradě a pokračovali jsme do Nýdecké ulice, tedy bydliště Martina Kuchaře. Martin s námi sice nejel, ale nikdo nebyl schopný vymyslet jiné místo srazu než právě Nýdeckou ulici. Je vidět, že společné výjezdy s Martinem do zahraničí se na nás podepsaly mírou vrchovatou a způsobily jisté patologické změny našeho chování ...

Patálie s baterií

Cesta do Německa uběhla rychleji než bychom řekli Dirk Hupe (kratší jméno jsem si nebyl schopen vybavit) a necelou hodinku před závodem jsme již parkovali kousek od místa startu. Pravda, vyskytlo se několik drobných, zejména navigačních problémů, kdy jsme zjistili že není Lidl jako Lidl. Jednu chvíli bylo doslova přeLidlováno (což vzhledem k velikosti města srovnatelného s takovým Libercem není zas až takové překvapení) a jen díky duchapřítomnosti a výborným orientačním schopnostem našeho řidiče (Jarda) jsme neskončili na výpadovce do Wroclavy a mohli se v klidu připravovat na závod. 

No ono toho klidu zase tolik nebylo, než jsme se zaregistrovali (30 EUR), převlékli a poklábosili s partičkou kluků z Liberce, bylo 10:30, tedy nejvyšší čas jít se trochu rozbruslit. Já jsem měl přípravu ještě komplikovanější o nastavení kamery Drift Ghost HD, se kterou jsem se pro letošní rok rozhodl jezdit závody. Brzy se v duchu přísloví „důvěřuj, ale prověřuj“ ukázalo, že i taková obyčejná nabíječka baterií rozhodně zasluhuje svědomitější přístup než jen „polož a nech ležet“. Přinejmenším pro příště bude zapotřebí kabel nutné zapojit do elektrické sítě, tedy pokud se budu chtít vyvarovat trapné zprávě „Battery empty“ na displeji přístroje. Naštěstí vozím s sebou dvě baterie, takže po rychlém prohozu, za který by se nemusel stydět ani Tomáš Berdych, byla uvedena kamera vchod a já mohl jít na rozbruslení.

Před startem

Společně s Petrem Chocem jsme si projeli kus nového úseku tratě, tedy úseku, kdy někdo v polích vybudoval tři kruhové objezdy. Předpokládám že příští rok už se tam nepojede, ledaže by organizátoři chtěli hnát dav bruslařů kamsi do nákupní zóny plné Bauhausů, Horbachů či McDonaldů. Možná se ale pletu a objezdy byly vybudovány pouze pro účely závodu, který při své frekvenci 1x ročně jistě nabízí lákavou možnost brzké finanční návratnosti.

Na víc už nebyl čas, museli jsme zpátky ke startu. Tady jsme potkali Petra Nováka společně s Karolínou Novákovou, čímž se počet závodníků Winjay týmu ustálil na  počtu 6 lidí. Tím se pro letošní rok ustanovil nový rekord v počtu členů na jeden závod. Také jsme pozdravili Tomáše Kalivodu, který, stejně jako drtivá většina bruslařů, tvrdil, že „nemá nic najeto“. Dobře informovaný zdroj, který si přeje zůstat v utajení (Martin Jirsa), však tvrdí, že Tomáš má najeto tolik, co celý Winjay tým dohromady.

Startovní koridor se začal pomalu zaplňovat, bylo potřeba jednat. Jako zkušení závodníci jsme přijeli do koridoru zepředu, abychom vzápětí zjistili, že ti ještě o něco zkušenější závodníci tam přijeli, také zepředu, až ve chvíli, kdy tam stepovali podobní nýmandi jako my. Prostřednictvím mezinárodních kanálů (já na Benjamina Bräuera, on na Saschu Hagemanna, ten na hlavního organizátora) došlo k potvrzení již dopředu známé skutečnosti, že se jedou tři kola – poslední písmenko tajenky bylo tedy vyluštěné a my se mohli nerušeně oddávat posledním okamžikům přes startem.

Vzhůru na trať

Zrovna jsem si říkal, jak je to hezké, že se moje tepovka ustálila někde mezi 95-99 tepy, když mě ze svého rozjímání vyrušil ostrý výstřel startovací pistole. Vystřelil jsem kupředu, stejně jako moje tepová frekvence. Nemám sice letos moc najeto (ale to je FAKT!), přesto jsem se startem větší problém neměl. Ostatně, ten jsem neměl nikdy. Brzy jsem dojel vedoucí skupinu čítající zhruba 30 jezdců a zařadil jsem se pokorně pěkně na chvost.

Brzy na to mě předjel Marek Handl a po něm i Jarda Zíka, naštěstí jsem měl určitou představu kam se zařadili. Možná že jsem se měl vydat za nimi, ale nechtěl jsem se alibisticky zbavit povinností kameramana „mít vše pod kontrolou“. A hlavně, nechtěl jsem se nikam cpát, když jsem nevěděl, jak dlouho vydržím.

Přežil jsem první kruhový objezd, brzy na to i druhý. Vraceli jsme se zpátky, když tu náhle na zpáteční cestě někdo (Sascha Hagemann) upadl na kruhovém objezdu. Ten co jel za ním se mu chtěl vyhnout a upadl taky, tím padací domino naštěstí skončilo. Nejednalo se o nic vážného a Sascha byl zpět mezi námi, tentokrát se slušivým krvavým tetováním na levém stehnu. Inu, není nad kvalitní německý asfalt (sám mohu potvrdit z vlastní zkušenosti).

Blížil se konec prvního kola a tedy návrat zpět ke startu. Tady jsme zpomalili, otočili se okolo kužele a už se to zase pralo dál. I tady jsem ještě byl v prvním balíku. Marek Handl, poučen ze Spreewaldu, neponechal nic náhodě a držel se na slušném pátém místě. Hned za ním pak jely Tina Strüver  a Claudia Pechstein společně se svými bodyguardy, kteří se od nich nehnuli ani na metr (Hagemann, Bock). Pro upřesnění, závod v Chotěbuzi patří v Německu mezi poslední, kde jedou muži společně s ženami – a podle toho to také v cíli vypadá.

Druhé kolo

Byli jsme někde na 10. km, když to náhle cuklo a já zjistil že přede mnou nikdo není. Jen díra. Nějak jsem tomu nevěnoval pozornost, zleva mě předjížděl Jarda a já si řekl „tak to bude v pohodě, chytnu se“. V pohodě to nebylo, já se nechytnul a mezeru nedojel. Vzápětí mě předjel i Tomáš Kalivoda, kterej to pral dál (škoda že nemá něco najeto, to by byl úplně někde jinde!) a skupinka padesátníků. V tu chvíli mě došlo že jestli se teď nechytnu, tak si to celý odjedu sám. Přestal jsem tedy přemýšlet a začal trochu bruslit. Skupinku jsem brzy dojel, ale bylo jasné že na to abychom dojeli ten první balík, to asi dnes nebude.

Postupně jsme si objeli dva kruhové objezdy a směřovali zpátky do cíle kola. Cestou jsme sebrali vyčerpaného a sedřeného Saschu Hagemanna, který spnil svoji úlohu vodiče žen, a už jsme byli na otočce do posledního kola. Sílu okamžiku nezvládl v tu chvíli vedoucí Tomáš Kalivoda, který, otočka neotočka, prosvištěl cíl rovně a už už si to směřoval někam k Děčínu, když tu na něj náhle křikl jeho tatínek „Tomáši, Tomáši, nechoď domů na kaši“ a nasměroval ho zpátky do závodu.

Třetí kolo

V tu chvíli jsme už byli někde 500m od otočky a já přestal s Tomášem počítat. To nemůže dojet, problesklo mě hlavou.

V dalším průběhu posledního kola jsme zahlédli první skupinu, na jejímž chvostu neotřesitelně vlál Jarda Zíka. Vypadal že dlouho nevydrží a odpadne, což mě nabudilo na posledních několik kilometrů.

Jarda se ovšem se se svojí rolí podsvinčete jedoucího na porážku nesmířil a nejenže ze skupiny neodpadl, ale v závěrečném spurtu navíc ještě předjel několik závodníků zvučných jmen (mj. Amadeus Fahron) a nechybělo mnoho, a mohl skončit i druhý ve své kategorii.

Když už si společně s Markem pochutnávali na chlebu se škvarkami a kvasnicovém pivu, já měl jiné starosti. Blížil se pomalu cíl a tempo viditelně polevilo. Nenapadlo mě tedy nic chytřejšího, než abych si na chvíli vlezl dopředu. Dlouho mě to nevydrželo a po necelém kilometru mě vystřídal – Tomáš Kalivoda! Zmohl jsem se jen na „ty vole co tady děláš“ a zalapal jsem po dechu, abych Tomášův nástup vůbec zachytil. Jak říkám, škoda že ten Tomáš vůbec netrénuje, kde on by mohl být!

A už tady byl poslední kruhový objezd. Bylo jasné, že další dva kilometry se pojede „na krev“. V tu chvíli jsem měl velmi výhodnou pozici na chvostu, alespoň co se kameramana závodu týče. Co se závodníka týče, měl jsem pochopitelně pozici „na pytel“. Přemýšlel jsem za koho se mám pověsit, až padla volba na větrolam v podobě Saschy Hagemanna. Byla to dobrá volba, až na to že Sascha, zařadil čtyřku a nenávratně zmizel.

Závěrečný sprint

Posledních 500m. Situace přede mnou se stala přehlednější, prakticky nebyl nikdo, koho bych mohl předjet. Snad jeden, max. dva, Tomáše už asi nedám. Dopadlo to dle předpokladů, Franka Heusera jsem ještě dal, Jana Raimerse ani Tomáše Kalivodu nikoliv, takže jsem si dojel pro krásné 21. místo, jako jeden z posledních ze druhého balíku. Čas nebyl zas až tak pomalý (00:36:29.617) a nelišil se prakticky od mých časů z Berlínského půlmaratonu, ale co si budeme nalhávat, chtěl jsem dojel někde úplně jinde. Pokud však vezmu v úvahu svojí tréninkovou morálku za poslední dva měsíce, kdy jsem prakticky jen běhal, nemůžu se divit že jsem dojel tak jak jsem dojel. Ale až potrénuju, to bude jiný kafe. Ale kdy to bude, to fakt nevím.

ISC v číslech

Nejlépe si vedl Marek Handl, který jen potvrdil svojí výbornou tréninkovou formu. Snad jen škoda, že z toho nebylo místo na stupních vítězů. Závěrečný spurt probíhal tak, že obě ženy (Pechstein, Strüver) se vezly za Tilo Bockem, který najednou k údivu všech provedl úkrok stranou a znemožnil tak komukoliv jinému aby mohl promluvit do závěrečného pořadí. Marek Handl tedy dojel na celkovém 4. místě v kategorii můžů (2. místo v kategorii M30) v čase (00:35:13:630). 

Jaroslav Zíka předvedl že i on má natrénováno a zuby nehty udržel první skupinu, ve které sice zůstával na chvostu, ale závěrečný spurt provedl s rutinou zkušeného harcovníka a nechal za sebou taková jména jako Amadeus Fahron nebo Jens Boden. Jarda dojel do cíle na celkovém 9. místě (3. místo v kategorii M40) v čase (00:35:14.837).

František Míček, tedy autor článku, dojel do cíle na celkovém 21. místě (5. místo v kategorii M40) v čase (00:36:29.617), což rozhodně není na nominaci na bruslaře roku, ale je to určitý odrazový můstek pro další závody. Věřme, že směrem nahoru.

Petr Novák, který dle svých slov „opět nezvládl začátek“, odtáhl do cíle třetí balík, aby byl ve spurtu po zásluze přejet dalšími závodníky. Petr dojel na celkovém 30. místě (5. místo v kategorii M50) v čase (00:37:20.607) a již se těší do Klettwitzu, kde bude mít další příležitost ukázat, že mu ještě neujel vlak (alespoň ne prvních sedm kilometrů).

Karolína Nováková na zbrusu nových Luigino Bolt bruslích dorazila do cíle na celkovém 7. místě v kategorii žen (4. místo v kategorii W20) v čase (00:39:19.087), což také nabízí určitý prostor pro zlepšení. Doufejme, že to přijde hned následující týden v německém Klettwitzu.

Daniela Veverová nebyla po závodě se svým výkonem spokojena (v tomto jsme se de facto shodli), závěrečný dojezd se pak stal vděčným tématem naší zpáteční jízdy, kdy jsme až do Teplic slyšeli, s jakou negalantností se Daniela setkala ve skupině mužů kategorie AK70+. Slova, která z úst Daniely zazněla, si pánové Arns, Langen a Pakossnick za rámeček rozhodně nedají a budou jistě předmětem vášnivých debat se svými blízkými, zejména prapravnoučaty. Daniela vybojovala celkové 21. místo (6. místo v kategorii W40) časem (00:44.27.460).

Stránky závodu:  http://www.skiclub-cottbus.de/index.php/aktuellesmenu/1-8cih-infos
Výsledky: http://www.lausitz-timing.de/index2013.php?link=cottbus13

Trať: trať se třemi 7km okruhy a třemi kruhovými objezdy a jednou otočkou okolo kuželů (v cíli), povrch výborný. Mírná změna oproti roku 2011m kdy jeden z kruhových objezdů byl nahrazen odbočkou na další dva kruhové objezdy.
Počasí: polojasno až jasno, teplota okolo 15C, slabý vítr

František Míček