REPORTÁŽ  (fm) Musím se přiznat, do článku z Le Mans se mě dvakrát nechtělo. Ne že by nebylo o čem psát, to rozhodně ne. Spíš naopak. Bylo toho až moc. Navíc, byl jsem si vědom skutečnosti, že poslední reportáž z Le Mans se v roce 2011 četla poměrně dobře (víc se čtou jen články „Martin Kuchař hlásí odchod“ a „Chceš zhubnout? Zeptej se nás jak!“) a tak jsem nechtěl své potencionální čtenáře zklamat nějakou neuváženou zbrklostí. Jelikož ale vše dospělo do stádia, kdy jsem začínal zapomínat že nějaké Le Mans vůbec bylo, musel jsem jednat.

Přípravy

Přípravy na letošní ročník závodu Le Mans začaly de facto již den po skončení loňského ročníku, kdy Martin Kuchař přišel na trénink s papírkem, na kterém měl vzorným rukopisem aktivního důchodce napsaných devět jmen připadajících v úvahu pro příští rok. Jestliže však loni byla konečná sestava značně odličná od té ideální, letos to bylo přesně tak, jak si to Martin před rokem napsal. Snad jen jméno posledního závodníka bylo nějaký čas doslova ve hvězdách, ale již první tréninky v garážích ukázaly, že vhodný adept nám jezdí přímo před očima.

Kdo si tedy mohl začít balit kufry a zlehka tak opakovat slovíčka moderní francouzské mluvnice? Šest veteránů bylo jasných: Martin Kuchař, Jaroslav Zíka, František Míček, Petr Bílek, Michal Nepovím, to již byla klasika, k nim se pak přidal i čerstvý veterán David Novák. Šestici pak doplnili mladíci Vojta Pospíšilík, Marek Handl a Mirek Pražma. Tím posledním, desátým, se nakonec stal Sergej Tarasov, který prokázal takovou formu, že o jeho nominaci nemohlo být nejmenších pochyb. Musím zde připomenout památná slova Jardy Hroudy, který vloni v Běchovicích Martinu Kuchařovi doslova slíbil : „Martine, já ti toho Sergeje na Le Mans připravím!“. Ať to bylo jakkoliv, Sergej byl připravený.

Odjezd

Odjezd do Le Mans byl naplánován na čtvrtek 23.5. 2013. Autobus vyrazil již v ranních hodinách z Olomouce a přes Brno měl dorazit do Prahy na Černý Most okolo 8:00. Okolo 9:00 bylo jasné, že v 8:00 rozhodně nedorazí, stejně jako v 10:00 bylo jasné, že ani v 9:00 to nebude. Na Černém Mostě se mezitím sešla většina těch, co měli odjíždět z Prahy, mezi nimi i kluci z Liberce. Ti měli, dodejme že ze vydatné podpory Gambrinus desítky, po ránu výbornou náladu, která je přešla přesně ve chvíli, kdy se dozvěděli, že závod desetičlenných týmů nakonec pojedou jen v sedmi.

Autobus nakonec dorazil krátce po desáté, dokonce i s předem avizovaným vlekem. Tedy vlekem, je otázka co si kdo představí pod slovem vlek. Já třeba takový vlek, co s ním vozí vodáci lodě. Jinou, řekněme podstatně odlišnou, představu měl však hlavní logistik celé výpravy (zdravím Zdendu!), který usoudil že pokud uvezeme padesát zavazadel, uvezeme jich i jednapadesát a vozík pojal víceméně jako estetický doplněk, čímž jsme na výlet přes půl Evropy vyrazili s vozíkem ne nepodobným tomu, který je možno vidět v Národním technickém muzeu v sekci „Přeprava ovoce“ určené drobným pěstitelům a zahrádkářům.

Aby toho nebylo málo, ukázalo se, že ve vozíku je už rezervní pneumatika, štafle a žebřík, takže jediné co se do něj vešlo byly dvě karimatky, taška, batoh, pytlík se cvičkama a cedule s varovným nápisem „80 km/h max.“

Cesta z města

Když nakonec přišel čas odjezdu, rozhodli se řidiči, kovaní Moraváci, že ukáží všem Pražákům, kdo zná tu Prahu nejlépe a navzdory všem zvyklostem se vydali místo na Jižní spojku směrem do centra. Stačila chvilka nepozornosti kdy jsme se v zadní části vozu věnovali více hruškovici Davida Nováka než trase naší cesty a neštěstí bylo na světě. Po důkladné analýze a sebekritickému zhodnocení situace došlo nakonec k přehodnocení celé trasy a my se konečně vydali směrem Jižní spojka. Já osobně jsem nostalgicky zamáčkl slzu v oku, jelikož až do této chvíle jsem si myslel, že jedeme po stopách legendárního silničního závodu Běchovice – Praha.

Tady by se dalo říci konec dobrý, všechno dobré, pokud bychom se ovšem shodou zvláštních okolností místo na dálničním tahu směr Plzeň neocitli před obytným domem č.p. 24 v rezidenční čtvrti na pražském Bohdalci. Ve chvíli, kdy jsme zajeli až na konec ulice V Dolině a ocitli se tak v dvojitém zákazu vjezdu (tzv. šach mat), bylo jasné že tudy to rozhodně dál nepůjde. Brzy jsme se stali terčem posměchu místních obyvatel, z nichž většina neváhala a vzniklou situaci, tedy couvající autobus s vozíkem, si na památku zvěčnila. Budiž řidičům ke cti že se jim podobné faux-paux nepodařilo někde na periférii Paříže, protože v takové situaci by byl autobus do hodiny na špalkách a hořel jak vánoční stromeček – což je něco, co se na Bohdalci bohdá nestane.

První kemp - Fresnes en Moevre

Zbytek čtvrteční jízdy do našeho kempu Fresnes en Moevre proběhl ve veselé a uvolněné atmosféře, zejména díky přísunu kvalitního alkoholu od Martina Kuchaře. Ten si pak při průjezdu okolo vojenské základny Ramstein nejprve oživil vzpomínku na své dny u letectva, aby jí vzápětí spláchl několika kalíšky prvotřídní hruškovice. Alkohol si vybral svoji daň v podobě rozvázaného jazyka, což mělo za následek že se Martin na další hodinu stal hlavní hvězdou pořadu „Na sedáka“ (stát se v autobuse nedalo), tedy alespoň do chvíle než únavou usnul.

Ne ale pro každého je Rammstein zhmotněním vojenské základny, např. pro duo neunavitelných Klimešová – Šodková. Dívky nejenže ignorovaly poutavé vyprávění ze zákulisí vojenské kontrarozvědky, ale navíc stále vyrušovaly pobrukujíc si známý hit Du, Du hast, Du hast mich ... Naštěstí pak si Tereza vzala svého želváka (kdo neví kdo je to želvák, ať napíše Terce, ona ráda vysvětlí) a zmizela k řidičům, kteří se jí, alespoň dle mého názoru, nemohli již dočkat.

Když se blížil večer, většina osazenstva autobusu se snažila celodenní únavu řešit spánkem. Tedy skoro všichni kromě Nepáče, který usoudil, že přišel čas aby převzal otěž zábavy do svých rukou, resp. úst, a neúnavnými historkami zásoboval všechny znavené cestovatele až do úplného stavu vyčerpání. Své si užila zejména Simča Špačková, která byla Nepáčovi přímo na ráně a tudíž se stala terčem místy více, místy méně, vtipných  poznámek. Není tedy divu, že po nějaké době se z výrazu její tváře dalo číst jasné a výmluvné „děkuji pane Nepovím, ale běžte si už ty svoje bulíky věšet na nos někomu jinýmu“. V té době jsme se již naštěstí blížili do našeho kempu.
 
Příjezd do kempu se neobešel bez dramatických okamžiků a překvapení, přičemž to největší patrně zažil kempový recepční, který neměl o našem příjezdu sebemenší potuchy. Měli jsme štěstí, že v kempu pro zhruba tisícovku hostů nebyl kromě recepčního, jeho psa a čtyř kachen plavajících v přilehlém jezírku vůbec nikdo. Nevím proč to přesně bylo, ale nápovědou snad mohlo být počasí – pršelo a bylo chladno.

Nebyl čas na otálení, začalo se stmívat a tak bylo potřeba postavit stany. I tato poměrně nudná část večera se neobešla bez zajímavých momentů – hlavními hrdiny se stali bratři Pražmové, kteří takřka do posledního dechu nafukovali svojí královskou matraci pro čtyři osoby, aby se posléze dozvěděli, že mám pumpičku na baterie (pravda, mohl jsem jim tuto informaci předat o trochu dříve). Zvláště Honza vypadal že bude co nejdříve potřebovat umělé dýchání, ale nakonec se rozdýchal k famóznímu výkonu.

Noc proběhla ve znamení zimy, kterou nelibě nesl zejména Petr Bílek, který si potají ve svém stanu pustil plyn. Abych byl přesný, pustil si plyn který naštěstí zapálil, ale i tak jeho historka ráno místo pobavení vyvolala spíše velké zděšení, hlavně u Davida s Evou, kteří spali hned vedle něho.

To takový Honza Chejn měl v noci jiné problémy, takové které by snad nejlépe vystihl Marek Vašut s modrou růží v klopě v jedné nejmenované televizní reklamě. Honza během noci, kdy ostatní spali, klepali se zimou či dýchali plyn, poletoval mezi stanem, toaletou a blízkým lesíkem řka, že prý v noci se mu běhá ze všeho nejlépe. Mě osobně se taky trochu chtělo běhat, ale když jsem zjistil že venku prší, nevystrčil jsem ze stanu, potažmo ze spacáku, pro jistotu ani nos.

Cesta pokračuje

Ráno nás čekalo překvapení, zima byla ještě větší než večer. Bylo tedy potřeba se patřičně zahřát a tak jsme s Terezou a Davidem vyběhli do přilehlého městečka pro čerstvé bagety. Po návratu jsem se projevil jako rozený obchodník a prodával bagety s přirážkou za účelem vlastního obohacení a zisku, který nakonec činil horentních 0.50 EUR.

V 8:00 jsme nasedli do autobusu a vyrazili směr Paříž. Tam na nás, na periférii města nad Sénou, již čekal s deštníkem v ruce hlavním koordinátor celé akce Zdenda Sauer. Zdeněk byl velmi dobře naložen, ostatně lépe jsme ho snad ani naložit nemohli.

Zbytek cesty do Le Mans pokračoval v duchu čerpací stanice, Nepáčových historek a Terezina želváka v akci. K přelomové události došlo asi 60 km před Le Mans, kdy do té doby nenápadně spící Sergej Tarasov přišel s revoluční změnou v předávání kolíku. Změna byla tak zásadní, že Nepáč jen nechápavě kroutil hlavou mumlaje něco jako „to není možný, to není možný“, zatímco Martin Kuchař bušil hlavou do sedadla před sebou a neustále opakoval „jak to že jsem na to nepřišel sám, jak to?“ My ostatní jsme byli přeci jen ve svých soudech střídmější, ba dokonce se našli i vyložení skeptici (já) celé akce. Rada starších v podobě Nepáče a Martina Kuchaře však Sergejův nápad považovala za nejgeniálnější nápad od vzniku toaletního papíru a na znamení díku udělila Sergejovi Řád stříbrného kolíku.

Následovala přestávka v podobě povinné zastávky na čerpací stanici. Jak postupně docházelo k vyprazdňování přeplněných močových měchýřů hlavních aktérů předchozí debaty, docházelo též k revizi celé převratné novinky. Po návratu do autobusu byl celý nápad přehodnocen, prodiskutován a bylo definitivně rozhodnuto, že do ničeho nového se pouštět nebudeme, nota bene když jedeme na to vítězství!

Druhý kemp - Le Mans

V Le Mans jsme byli okolo 14:00 a kromě velmi nevlídného počasí nás přivítala i výprava studentů vyšší odborné školy Palestra, která nejenže nám držela místo pro naše stany, ale též se v průběhu závodu bude věnovat masážím pro náš tým (díky, Nepáči!) 

Jakmile jsme postavili stany, přihnala se opět deštivá přeháňka a my jsme byli nahnáni zpátky do autobusu. S otázkou co s načatým večerem si každý poradil po svém – Martin Kuchař zalezl do stanu, Zdenda Sauer otevřel další láhev Becherovky a Petr Bílek si pustil plyn. Já, Jarda Zíka, Danča Veverová, Honza Chejn a Vojta Pospíšilík s Míšou jsme  se rozhodli zajet do supermarketu Carrefour koupit nějaké potraviny. Ostatně, co jiného dělat v dešti, když do zpívání se nikomu nechtělo.

Ani cesta tramvají se neobešla bez vtipných okamžiků, kterým tentokrát kraloval předseda (Jarda). Když jsme dobíhali tramvaj, která už už odjížděla, Jarda byl tím jediným, který si poctivě koupil na zastávce jízdenku. Nebýt pohotového Vojty, který mu na poslední chvíli podržel dveře, mohl si Jarda místo nákupu tak leda poklábosit s francouzským párem, sedícím na lavičce, o nejnovějších trendech v oblasti výroby protetických doplňků.

Nákup v supermarketu pak proběhl podle scénáře, že ten kdo toho nakoupil nejvíc (já) byl na místě domluveného srazu nejdříve, zatímco ti co měli v síťovce dvě housky a játrovku, přišli na sraz jako poslední (Honza Chejn). Když jsem se pak chlubil svým nákupem a pečlivým výběrem sýrů a salámů, nasadil všemu korunu Jarda, který sprostě degradoval můj vynikající Saucisson Fumé na úrověň obyčejného masného výrobku, lidově označovaného jako špekáček. Navíc, jak se řeklo buřt, dostal Sergej hrozný hlad a rychle si zaskočil na stejk řka, že dost bylo nudlí a instantních polévek.

Cesta zpátky do kempu byla opět hodná záznamu v klubové kronice. Tentokrát jsme si poctivě koupili jízdenky na tramvaj, abychom zjistili že je tramvaj nacpaná k prasknutí a lístky jsme si označili naprosto zbytečně. Bylo jasné že v nedaleké MM Aréně se koná fotbalové utkání – to jsem poznal rychle podle šál a dresů. Brzy jsme s Honzou Chejnem zjistili že hrají proti Racingu Lens, že je to druhá liga a Honza se dokonce nebál zajít tak daleko že už i věděl jak to celé dopadne (2:1). I za této situace se našli i tací, kteří stále nechápali, kde se najednou vzala taková spousta lidí a kam jedou. Takže ve chvíli kdy jsme s Honzou diskutovali o šancích Racingu, Jarda stále nechápal, proč mají všichni lidé v tramvaji na sobě stejné žluto-červené šály a píšťalky v puse.

Družební večer

Noc v kempu proběhla ve znamení všeobecného seznamování. Bylo vidět že kluci z Palestry jsou v seznamování již dále než my, co strávili pozdní odpoledne nákupem pochybných potravin. Krátce po deváté se uskutečnil menší brífink, kde byli všichni kromě Sergeje, který shodou okolností jako jediný v Le Mans nikdy nebyl a potřeboval brífink doslova jako sůl. Martin Kuchař pronesl krásnou řeč, všem poděkoval a zopakoval, že nic jiného než vítězství ho nezajímá, leda snad že bychom zajeli 200 kol, čímž by nám prý odpustil i druhé místo. Na důkaz svého velkého odhodlání snědl na posezení Nutellu a šel spát. 

To pro ostatní noc teprve začala. Brzy jsem se seznámil s klukama z Palestry a pak také s Michalem Šilhanem z Tejpy.cz, který se bude o nás zítra starat a tejpovat naše věkem sešlá těla. Brzy na to konečně přestalo pršet a vedle u stanu začalo díky Tereze k přátelské družbě s jedním z francouzských týmů. Musím tady zmínit jednu veselou historku, ke které došlo u napájecí trafostanice ve chvíli, kdy u našeho (resp. Tempish) stanu vypadl proud. Honza z Palestry, nutno podotknout již ve velmi dobré náladě, se snažil partičce francouzů, také ve velmi dobré náladě, vysvětlit základní principy distribuce elektrického proudu. Když na něj francouzi nechápavě hleděli, přidal Honza na důrazu a vykřikoval „Elektrika ... no přeci elektrika!“ a mě se okamžitě vybavila scéna z filmu Rozpuštěný a vypuštěný, kdy pán na nástupišti křičí na domnělého inspektora Trachtu „No do Říčan ... přece do Říčan!“

Noc byla opět studená, vlhká a deštivá. Koneckonců co čekat od závodu, který místo v parném létě byl přeložen na nezvypytatelný květen. Už v kempu bylo jasné že oproti loňsku ubylo závodníků a co teprve po závodě, až si každý uvědomí že místo víkendu s partičkou kamarádů (takových je v Le Mans většina) se klepal zimou ve spacáku a místo kvalitního Bordeaux popíjel leda tak čaj s rumem!

Konečně slunce

Ráno bylo bez deště. Poslední déšť přišel někdy okolo 6:00, od té doby už nepršelo. Petr Bílek hned hlásil, jak si ve stanu opět zatopil plynovou bombou (tj. plnohodnotnou bombou, pětikilovkou). Poučen z minulé noci pak Petr dovedl svůj mobilní plynotop k dokonalosti, když utěsnil veškeré potencionální úniky plynu a de facto tak zdvojnásobil výtopný efekt. V tu chvíli však mohl proud horkého vzduchu mohl způsobit tzv. balónový efekt a Petr by se i se svým stanem vznášel jako vzducholoď někde nad Le Mans. A vzhledem k povětrnostním podmínkám navíc hrozilo, že by nám klidně mohl ulétnout až někam k Marseille!

Odpoledne se pak odehrávalo ve znamení příprav na závod. Ve 13:00 vyrazil první předvoj do boxů, někdo další se šel projet a našla se i spousta těch, co trávili odpoledne u kávy a moučníku, jako se snad ani žádný závod nekonal.

Okolo 14:00 přišla krátká přeháňka, ze které věru neměl radost Mirek Pražma, jelikož to byl právě on kdo byl nominován do rozřazovacího sprintu. Mirek neponechal nic náhodě, nasadil Stormy a vyjel poměrně dobrou startovní pozici. Zárověň se stal jediným závodníkem z našeho týmu, který se během 24-hodinového závodu projel na mokru, protože ani ne během hodiny vše uschlo a až do rána nepadla ani kapka.

Pomalu se blížil start závodu. S Markem Handlem jsme si ještě zkusili pár předávek, přeci jen jsem naposledy předával štafetový kolík někdy před dvěma lety! Je to naštěstí jako plavání, zapomenout se to nedá. Vrátili jsme se tedy do boxu a čekali slavnostní zahájení.

Start závodu

Tím vyvoleným, kdo měl nazout brusle a vystartovat se stal stejně jako vloni či předloni Vojta Pospíšilík. Minulý rok prý jeho nazouvání pronásledovaly určité problémy, letos je však prý schopen, pokud bude příznivý vítr, atakovat hranici 15s. A jak šel Vojta se svými bruslemi na trať, já jsem jen nervózně vyhlížel, kde jsou Jarda s Nepáčem, kteří měli jet poměrně záhy.

Mezitím už závod začal a Vojta vystartoval opravdu dobře – možná snad byl i jednu chvíli v čele. Tam se ale poměrně brzy dostal Yann Guader a nevypadal, že by tam chtěl pustit někoho jiného. V prvním balíku jsme mohli též nalézt zástupce Powerslide (Fernandez?) a překvapivě i Scotta Arlidge, který si patrně stále neuvědomoval že se přihlásil do kategorie duo a pálil to jak za mlada.

V druhém kole jsme mohli sledovat dramatické momenty v podobě Vojty jedoucího kousek za hlavním balíkem a vykázání Honza Chejn z prostoru předávky. Honzovi tam spadnul chleba s řízkem, pro čež jinak nekompromisní rozhodčí naštěstí našli pochopení.

Dalším na řadě byl Martin Kuchař. V ten okamžik dorazil do boxu vysmátý Nepáč a se slovy „Nazdar partičko“ začal zjišťovat, co je nového. Jedna novinka ho zaručeně překvapila – za půl hodiny jde na trať!

A tak když dojel Martin, šel na řadu Jarda, pak Míra Pražma, Petr Bílek, Nepáč a už byla řada na naší skupině, takže postupně si Dunlop zkusil Vojta, David, já, Marek Handl a Sergej Tarasov. Já jsem byl celkem překvapený jak se mě jelo dobře, i když úvodní čas jsem čekal lepší než 7:33 co mě naměřili. Možná jsem byl namlsaný z předloňska, jenže to bylo 25C ve stínu, bezvětří a teď jsme jezdili v 15C za větru 15 km/h. Nebyl jsem jediný, kdo byl rozčarován časem, kromě Vojty prakticky nikdo nezajel čas pod 7 minut. 

I tak jsme po hodině jízdy okupovali krásné 4. místo celkově a 1. místo ve veteránech. Za námi byla poměrně mezera, takže uplynula další hodina a už jsme měli kolo náskok. Bylo jasné, že pokud se něco nesemele, kategorii Veterans dneska celkem bez problémů vyhrajeme. Na celkové 3. místo jsme ztráceli kolo a na 5. místo jsme necelé kolo měli naopak náskok. Během další hodiny se situace vykrystalizovala ještě lépe a bylo jasné, že dnes to lepší a ani horší než 4. místo celkově nebude – tedy pokud se nestane něco opravdu neočeávaného. Na druhý tým ve Veterans kategorii (v tu chvíli KSB Liberec) jsme měli náskok dvou kol, na řadu přišla tedy otázka co s načatým večerem. Neuplynuly ani dvě hodiny a bylo „hotovo“, což nečekal ani samotný Martin Kuchař.

Masážní salón

Přesto všichni jeli naplno a nikdo nic neodfláknul. Bohužel s klesající teplotou došlo i na korekci časů a my jsme jen mohli vzpomínat, za kolik jsme to jezdili vloni či předloni – letos to tak prostě nebude. Na druhou stranu časy ani nebyly tak podstatné, podstatný byl náskok na naše soupeře a ten, ať to byla jak to bylo, nadále narůstal.

Jestliže na trati se nedělo co by stálo za zmínku, v zákulisí probíhali ostré boje mezi pořadateli s kluky z Palestry. Kluci si totiž ve stylu „zlaté české ručičky“ z několika trubek a plachty spíchli regulerní šapitó za které by se nemusel stydět ani pan Berousek, čímž se stali trnem v pořadatelském oku. Po chvílích dohadování (tak si to sbalte a my si to nesbalíme, tak vám to rozebereme a my vám to nedovolíme) nakonec došlo ke klidu zbraní – to když Nepáč bez jakékoliv falešné skromnosti řekl že jsme přijeli „dát bednu“, načež pořadatelé usoudili, že tak kvalitní tým prostě potřebuje zázemí a v klidu odešli buzerovat někoho jiného. 

Tím nám vzniklo naprosto dokonalé regenerační zázemí Palestra, kterému vévodil tejpový mág Michal Šilhan z Tejpy.cz . Našli se i tací, které tejpy začali bavit natolik, že zapomněli na funkční stránku věci a nechali si, po vzoru tetovacích salónů, na tělo nanášet pásky neuvěřitelných tvarů, barev a délek.

Při jednom ze svých střídání jsem si všiml, že Powerslide duo Arlidge-Knoll již zdaleka nejezdí v takovém tempu jako na začátku závodu, ba naopak. Byl to právě Matthias Knoll kdo vypadal jako by mu ulétly včely a nedaleko cílové rovinky pojídal misku s těstovinami jako by ani nevnímal, co se děje. No ono jezdit okolo 7:20 není problém, problém je ale vydržet to celých 24 hodin. Jak mě později informoval Honza Chejn, přijela prý později sanitka a definitivně ukončila medailové naděje této fenomenální Powerslide dvojice ... ne každý den je posvícení.

Okolo 22:00 končila moje směna, čehož jsem využil a naladil na internetu finále Ligy mistrů. Bayern mě vzápětí potěšil, když porazil Borussii Dortmund 2:1. Měl jsem takovou radost, že jsem z toho zapomněl jít spát! Upřímně řečeno, byla taková zima, že se mě spát ani nechtělo. Čtyři hodiny jsem se tedy poflakoval mezi kempem a boxem, zahřívaje se hrnkem výborného černého čaje.

Noční chlad

I po půlnoci nebyla o zajímavé okamžiky nouze. Legrační bylo sledovat Martina Kuchaře, který hned jak dojel, houknul na Honzu Chejna „Tak kolik?“ Honza zkonzultoval čas se svými kolegy a vzápětí oznámil neúprosný verdikt: „7:37, ale jel jsi KRÁSNĚ, Martine!“ Martin si vzal deku a vyštěkl „No to si děláš prdel, né? Já tady jedu na krev a ty mě řekneš 7:37“ a se slovy „ses posral“ hodil na sebe deku ve stylu a lá Batman odlétl kamsi do temné noci.

Legrace byla i s Jardou, který dorazil na svojí směnu ve značně rozespalém stavu, který měl do bdělosti asi tak daleko jako prostý severokorejec k wifi internetu. Není proto divu že kolemjdoucí závodníci nás několikrát upozorňovali na skutečnost, že prý ten náš maskot v dresu Winjay nám každou chvíli spadne ze židle. Že se nejedná o maskota pochopili většinou až ve chvíli, kdy si Jarda nazul brusle a dal si to svoje kolo za 9:30.

Naše směna přišla opětv ve 2:00 a musím říct, že to bylo opravdu tvrdé. Byla zima, foukal vítr a hlavně – vůbec to nejelo. Zastavil jsem se na nějakých 7:50 a i když jsem se snažil co to dalo, ne a ne s tím hnout. David Novák mě pak svými zaručenými zprávami navíc zblbnul natolik, že jsem přehazoval G13 a Stormy na svých bruslích takovou rychlostí, za kterou by se nemusel stydět ani sehraný tým formule 1. Kolečka nepomohla, oblečení nepomohlo, spacák nepomohl. Jedinou mojí útěchou tak mohlo být, že ostatní na tom byli podobně. Prostě to nejelo. Paradoxně i tak se náš náskok zvyšoval a zvyšoval a bylo jasné, že na 4. místě celkově prostě „zkejsneme“ ať se děje, co se děje. Vítězství v kategorii bylo v kapse, byla noc a my měli náskok asi 3 nebo 4 kola. Jinými slovy prostě komfortní náskok. Nebyl tedy důvod nic hrotit, ale i tak se každý snažil jet nejlépe jak mohl.

Jestliže my jsme měli jasno, děvčata z týmu Tempish Girls jasno rozhodně neměla, stejně jako kluci z KSB Liberec. Oba tyto týmy se přetahovaly o druhé a třetí místo a v jejich případě se o nějakém komfortním náskoku rozhodně mluvit nedalo.

Jinak v hluboké noci se stal největším hitem můj fén (zdravím Petru Havlasovou, to byla její rada!) Vojta sice nejdřív projevoval k fénu určitou nedůvěru, přeci jen je to určitý pokrokový výrobek, ale s postupem času se natolik zkamarádili, že nebyla pauza kdy by se ze všeho nejdříve nejel vyfénovat (Míša neMíša) – ať již se jednalo o vlasy, brusle, ponožky atd. Vojta jen těžce nesl skutečnost, že s nastupujícím ránem se fén stane zbytečností a proto se snažil vyžít každé příležitosti aby se mohl se svým novým, 60-wattovým kamarádem, polaskat.

Velký dík v tomto nočním období patří i supportům – Honza Chejn, Michal Polan, Honza Pražma, Štěpán Tarasov a Míša, ti všichni pro nás dělali maximum a patří jim velký dík! Není to jednoduché být 24 hodin „ve střehu“, byť se to může zdát jednodušší než jezdit – není, oni museli doslova mrznout a hladovět celou noc. Není tak ani divu že Štěpán, tedy chlapec odkojený na McDonald’s, se vrhl na moje hranolky jako Robin Hood na hamižného kupce.

Konečně ráno

V 6:00 došlo ke dvěma padnutím naráz – jednak jsem padl do spacáku jako zabitý ale hlavně, padla mlha. Bylo to legrační když dojel Mirek Pražma se slovy „Cílová rovinka není vidět, ale to dojedete po paměti!“ Já už jsme byl ale v takovém stavu, že jsem jen sundal brusle a zmizel ve spacáku, takže víc si z té mlhy, která byla tak hustá že by se dala krájet, nepamatuju. 

Vzbudil jsem se až v 9:30 ve chvíli, kdy jsme dostal ve spacáku takovou křeč, že nebýt Honzy Pražmy tak nevím jak bych se vůbec dostal ven! Bylo ráno a s ním přišlo i sluníčko, což bylo velmi příjemné. Nepříjemné bylo, že jsem měl asi 20 minut na to, abych si nasadil brusle a vyrazil na trať.

Kupodivu první ranní jízda nebyla tak hrozná, chytil jsem si vláček s několika závodníky, mezi nimiž nechyběl ani člen Rolling Vikings, tedy týmu který byl někde na 4. místě v naší kategorii – tedy alespoň takovou informaci jsem měl před tím, než jsem šel spát. Že tato informace byla mylná jsem se dozvěděl ve chvíli kdy jsem dojel a přijel mě okřiknout Evžen Kraus s tím, že prý pomáhám jejich soupeřům! Do spacáku jsem lezl v domnění, že Liberec má náskok kola, abych se teď dozvěděl že kolo naopak ztrácí! No a pak si jděte v noci lehnout! 

Ráno bylo příjemné. Bylo teplo. I tak se mě nechtělo svlékat dlouhé kalhoty, do kterých jsem se v noci navlékl, kdoví, co bude za hodinu. Náskok jsme měli stále luxusní, jednalo se tedy o to závod jen dokončit, shrábnout batoh za první místo a jet domů. Martin si navíc byl jistý že pokud skončíme do 5. místa, tak budeme i na celkových stupních vítězů, což by bylo super – my, takový nýmandi, budeme po boku EOSkates a Powerslide! Tak to až uvidí Antonio, tak se z toho ... to se ještě uvidí co.

S přibývajícím časem narůstala i únava. Stánek Palestry byl v permanentním obležení, čemuž se nelze ani divit, stejně tak byl v permanenci i Michal Šilhan z Tejpy.cz a tejpoval o 106. Konečně jsme si mohli v pauzách jen tak posadit na sluníčku a nemuseli hledat, kde nejbližší spacák.

Už se to blíží

Po dvanácté bylo jasné, že nastal čas abychom trochu pomohli našim holkám a klukům z Liberce. Bylo to celkem neuvěřitelné, že se vše podařilo zkooordinovat do několika jízd, během který jsme pomohli jak holkám, tak Liberci. I tak Tempish Girls musely jet naplno až do konce aby uhájily své 2. místo, stejně tak KSB Liberec, který nakonec dojel v kategorii Veterans na 3. místě.

V 16:00 bylo dobojováno a my splnili svůj neskromný cíl, který jsme si před závodem dali – vítězství v kategorii Veterans! Co do počtu kol jsme na tom byli podstatně hůře než při rekordních 193 kolech v roce 2011, ale pokud jste první, není důvod počítat kola! 

Byl tady konec a nás čekalo už jen vystoupení na stupních vítězů. Měli jsme velkou radost, že holky nakonec vybojovaly 2. místo a kluci z Liberce 3. místo, navíc dvojice Sváťa Sladký a Karel Jirák díky heroickému závoru získala 2. místo. Jediný kdo z celé výpravy nebodoval byl sólista Petr Vašek, ale i v jeho případě se dá celkové 5. místo hodnotit jako vítězství.

Jediné co nás tedy mrzelo bylo, že letos poprvé šli na stupně vítězů v celkové pořadí jen tři týmy, my jako čtvrtí jsme měli tedy smůlu. Škoda, protože taková šance být na pódiu s těmi nejlepšími, ta se jen tak nebude opakovat!

Konec dobrý, všechno dobré

Jedno bylo ale jasné: v roce 2011 jsme skončili na 3. místě, v roce 2012 na 2. místě a letos jsme kategorii Veterans vyhráli! Je to takové neskromné nečeské, ale ruku na srdce: jel snad letos někdo do Le Mans kdo by nechtěl vyhrát? Já tedy ne. Byla to dřina, ale stálo to za to (zrovna jsem chtěl napsat že, není mnoho lidí co si mohli vylézt na ten mostík se stupni vítězů a teď mě došlo, že jestli tam ten Valentino Rossi byl jednou dvakrát, tak takovej Nepáč s Kuchařem tam byli už minimálně 4x!) 

Česká výprava vybojovala v roce 2013 jedno první, dvě druhá a jedno třetí místo, což společně s celkovým 4. místem nemá v historii obdoby. I když se jistě najde mnoho těch, co euforii z úspěchu pro jistotu trochu zkrotí, bude zajímavé sledovat, zda-li se v budoucnu najde někdo, kdo se tomuto výsledku alespoň trochu přiblíží. Každopádně co se týče veteránské výpravy, my už to příště nebudeme. To bude muset přijít někdo nový, mladší, nějaký jiný sekáč ...

 
Stránky závodu: http://www.24rollers.com/en/
Výsledky: http://www.matsport.fr.php53-23.ord1-1.websitetestlink.com/masse/index.php?an=2013&code_course=24R&type=1&menu=0&DebutDossard=1&DebutAlpha=A
Fotografie ze závodu: http://frankm.rajce.idnes.cz/24_Hours_Roller_Le_Mans_2013

Trať: 4,18 km dlouhý Bugatti Circuit s jedním táhlým kopcem na pověstný Dunlop Hill, devíti pravotočivými a čtyřmi levotočivými zatáčkami, boxy pro automobily, výborným povrchem ale hlavně neopakovatelnou atmosférou!
Počasí: chladno, zima, v noci okolo 0C, v sobotu vítr až 20 km/h. V neděli vyjasnění, plojasno až jasno, teplota okolo 15C. Naštěstí bez deště!
 

František Míček