REPORTÁŽ  (fm) Posledním závodem mé jarní běžecké (mini) sezóny se stal, jak se dalo čekat, závod nejdelší – tedy maraton. Ne že by snad neexistovaly  závody delší, to zase jo, mě ale bohatě stačí právě těch 42,195 km. Po dvou testovacích desítkách si vyzkouším trať 4x delší, která spolehlivě prověří jak jsem se v zimě vlastně připravoval.

Všechny cesty vedou do Říma

Na konci mé inspekční cesty po italské Andrii (článek o návštěve společnosti WinJay bude námětem mého dalšího, jistě velmi působivého článku) jsem se rozloučil se svým hostitelem Antoniem (ano, je to ten hrdina článku „S italem na bruslích“) a vyrazil vlakem směr Řím. I když v Čechách mám své oblíbené závody které rád obíhám stále dokola (resp. doblba), v případě maratonu je můj přístup trochu odlišný – každý maraton se snažím běžet pouze jednou. Ano, existují určité výjimky, v Praze jsem běžel dvakrát a v Nottinghamu dokonce třikrát, ale to už se rozhodně opakovat nebude. Nevím, kolik se na světě běhá maratonů, ale myslím si že naprostá většina je těch, které jsem nejen ještě neběžel, ale o kterých jsem ještě vůbec ani neslyšel. Takže dobrá zpráva je, že je stále z čeho vybírat.

Nejnovějším přírůstkem v tomto směru bude tedy pro mě maraton v Římě. Každoročně se snažím zaběhnout alespoň čtyři maratony a to tak že jeden na jaře a tři na podzim. Tentokrát jsem udělal menší změnu, jelikož se mě podařilo kvalifikovat do Bostonu (16.4.) tak jsem se rozhodl zaběhnout si pro jistotu jeden testovací maraton a volba padla právě na Řím (rozhodovala dostupnost, profil trati, počasí). Původně jsem počítal s tím že si do Říma pojedu závod hlavně užít, ale nějak jsem se během posledních měsíců rozběhal a plán jsem upravil s tím, že si zkusím vylepšit své maratonské maximum (3:03:16).

Hned po příjezdu do Říma, kam shodou okolností vedou všechny cesty, jsem se ubytoval (recepční svou (ne)ochotou přesně odpovídal cenové relaci mnou vybraného hotelu) a vyrazil do Palazzo del Congressi abych si za lidové startovné (60 EUR) vyzvedl maratonské číslo a nějaké ty sponzorské dárečky. Jakmile jsem dorazil na místo, zarazila mě dlouhá, předlouhá fronta, která mě k počtu startujících (cca 16 000) opravdu překvapila. Matně jsem vzpomínal jestli jsem něco podobného viděl i na mega akcích typu Singapur nebo New York, ale i když jsem vzpomínal sebevíc, vybavovalo se mě všechno možné jen fronta ne.

Na pivu s Mirkem Hasalem

Naštěstí jsem nemusel čekat zase tak dlouho a za necelou hodinku jsem již byl zpět v metru směr Colosseum. I když jsem již v Římě byl, a i když jsem druhý den běžel maraton, nehrozilo že bych jel do hotelu a pak někde na zahrádce krmil holuby, to opravdu ne. Bylo potřeba se před závodem pořádně rozchodit a tak jsem vyrazil po památkách, které jsem již jednou viděl : Colosseo, Fontana di Trevi, Vatikán, snad jen Piazzu Navona jsem díky mé, v tu chvíli více než mdlé, navigační neschopnosti minul, ale to nevadí, zítra jí uvidím při běhu. „Řím za čtyři hodiny“ jsem zvládnul přesně na čas a už jsem jel zpátky k hotelu, kde jsem měl sraz s Mirkem Hasalem z behej.com. Znalci již jistě tuší že je to ten co spolukomentoval na Eurosportu maraton v New Yorku.

Mirek již seděl naproti hotelu v jedné pizzerii a už přes sklo se na mě zubil u sklenice dobře oroseného piva Perroni. Domluvili jsme se již předem že si dáme před závodem „jedno pivko“, ale to jsem ještě nebyl rozhodnutý jak to chci běžet: Teď jsem každopádně měl v živé paměti můj první maraton v Praze který jsem po pěti pivech den předem doběhl  v takovém stavu, že jsem nemohl měsíc chodit, takže nehrozilo že bych si dnes dal víc než jedno malé pivo.

Mirek byl v situaci jiné, jak sám říkal, poběží to „na pohodu a na zápočet“, a na důkaz toho v jaké pohodě byl, spláchl do sebe další sklenici dobře vychlazeného italského moku. Já jsem si objednal třetinku a už jsem poslouchal Mirka, který mě vyprávěl o svém maratonu v Havaně který musel běžel podruhé, když napoprvé nedoběhl. Nechybělo mnoho a nedoběhl ani podruhé, protože v okamžiku kdy proběhl pomyslným cílem, nebylo po nějakém závodě ani vidu, ani slechu.

Po veselých zážitcích z ostrova svobody si Mirek objednal ještě jedno pivko a přidal pár perliček z maratonského závodu v Prievidzi, který se běžel v počtu 14 lidí v jedné z prievidzských místních škol – na chodbě. Je neuvěřitelné že i v těchto podmínkách vítěz závodu (P. Vabroušek) dokázal čas stlačit v pohodě pod 3 hodiny ... Mimochodem, Mirek má podobných zajímavých maratonů víc, kdo si například myslím že se nedá běhat v letadle ať se podívá sem, tady je pak video.

Mirek pak ještě zmínil že přiletěl společně s jistým Jiřím Syrovátkem z Kerteamu, který chce shodou okolností také běžet na tři hodiny. Škoda že ho neznám, ale třeba se někde potkáme.

Okolo desáté jsme se s Mirkem rozloučili a domluvili že ráno půjdeme na start společně. Já jsem se vrátil na hotel a připravil si všechny věci na běh. Jediný velký otazník byl co si dát k snídani, příprava mé oblíbené ovesné kaše v hotelových podmínkách nepřipadala v úvahu a tak jako náhradní variantu jsem zvolil jakýsi druh  místní mléčné rýže.

Jdeme na start

Ráno jsem vstal, dal si rýži s podílem rýže 8% (co byl sakra ten zbytek?) a vyrazil jsem. O blok dále jsem nabral Mirka a šli jsme na start. Mirek měl na sobě slušivé pyžamo z vietnamské tržnice které plánoval po startu zahodit, což jsem pochopil na rozdíl od toho člověka stojícího vedle mě na startu v New Yorku co odhodil svoji fungl novou péřovku značky Hilfiger. 

Před vstupem do koridorů jsme si s Mirkem popřáli hodně štěstí a já se vydal vstříc svému dalšímu osudu. Měl jsem štěstí, startoval jsem ve druhé řadě, hned za elitními běžci. Do startu zbývalo asi 45 minut a tak jsem jen tak pobíhal, abych neprochladl, takové teplo zase nebylo. Naštěstí čas utekl rychle a už se běžci začali řadit. Zaregistroval jsem početnou skupinku vodičů na čas 3:00, ano, tak to bude moje společnost na nejbližsích pár hodin, pomyslel jsem si

V 8:48 zazněla italská hymna, v 8:52 byl odstartován závod handbiků a v 9:00 jsme přišli na řadu my, běžci. Zapnul jsem stopky, rozhlédl se kde jsou vodiči se žlutými balónky a vyrazil jsem.

Kdy se začíná závodit?

Nyní bych mohl líčit co se dělo na začátku závodu, jak jsem se cítil, jak jsem vnímal okolí, jak na mě působili diváci, ale nic z toho neudělám. Maraton je dlouhý závod, tak dlouhý, že to co se děje do poloviny závodu se v podstatě nepočítá, opravdový závod začíná až od 21. km. Takže ve stručnosti shrnu to podstatné co se dělo první, naprosto nepodstatnou (jak jsem se několikrát přesvědčil), část závodu : běžel jsem 4:15 na kilometr. Přesně podle hodinek a podle tempa vodičů.

Závod pro mě doopravdy začal až při přeběhu měřícího koberce, poblíž kterého byla umístěna obrovská tabule s označením 21,097 km, tedy poloviny závodu. Časomíra ukazovala 1:29, tedy čas odpovídající tempu 4:15 na kilometr, tedy tempu odpovídajícímu výslednému času pod tři hodiny. Zatím šlo tedy vše podle plánu, tempo bylo vodiči přesně nastavené, lépe to už ani nešlo. Navíc, cítil jsem se skvěle a pozoroval lidi kolem sebe, tedy všechny ty co běželi s vodiči na tři hodiny a přemýšlel jsem, kolik jich tady asi bude na 30. km. Uvidíme.

Někdy okolo 25. km došlo ke dvěma nepříjemným událostem : vodičům prasknul poslední žlutý balónek co měli s sebou a já jsem se na občerstvovací stanici napil nosem. Tak jsem se soustředil na to aby se mě ten Gatorade nedostal do očí jako v Bukurešti, až jsem místo pusou začít pít nosem. Závěr z toho plynoucí je naprosto jasný: nepít nosem.

Zhruba o kilometr dál jsme stále udržovali tempo 4:15 a já obdivoval precizní práci všech vodičů. Nejenže neustále připomínali tempo v jakém běžíme, ale zárověň upozorňovali na veškeré zatáčky, rozdávali houbičky a nápoje na osvěžení. Prostě perfektní servis. Mimochodem, když už jsem zmínil ty zatáčky. Připadalo mě že se běží stále jen doprava, jako po nějaké spirále, neustále jsem totiž slyšel „curva dentra, curva dentra“. Nejdřív jsem nevědel co to znamená, pak mě došlo že je to zatáčka doprava. Když už jsem si říkal, „kurva, to je furt doprava“, ozvalo se „curva sinistra, curva sinistra“ a bylo jasné že poběžíme tentokrát doleva.

Plný elánu

Blížil se 30. km a skupinka běžců s vodiči značně prořídla, mohlo nás najednou být tak okolo deseti. V porovnání s třiceti běžci po startu je to úbytek značný. Mě však těšilo že já jsem ještě neodpadl, dokonce jsem si říkal že když se poběží takhle i poslední kilometr tak snad přidám a všem uteču. Pak jsem si samozřejmě také  představoval co udělám až proběhnu cílem pod ty tři hodiny a byl jsem tou myšlenkou tak zaujatý, že jsem si nevšiml že se pomalu blížíme k metě 35. km.

Tady následovala další selekce a najednou koukám, vedle mě běží čtyři vodiči a pár dalších běžců, kteří se rozhodně již skupinkou nazývat nedají – běží se neurovnaně, někdo předbíhá, někdo dobíhá, já si ale držím vodiče stále na dohled.

První zkouška odolnosti přichází někdy okolo 36. km. Tempo je stále stejné, ale dle mého subjektivního pocitu se běží rychleji (což je ale blbost). Je to tím že již šest kilometrů běžím okolo 181 tepů za minutu, což je v mém případě na hranici maximální tepové frekvence. Až do zmiňovaného 30. km jsem běžel okolo 170 tepů, což je ještě aerobní zóna, ale pak se to ale začalo nebezpečně zvyšovat a teď mám tedy o 11 tepů víc. Hmm, je to celkem paradox, minulý týden v Pečkách jsem běžel 3:30 na kilometr a tep jsem měl 164, bohužel teď je sice trochu pod mrakem, ale o 10C více než v Pečkách, což má u mě zásadní vliv na výkon (může být tak 23C). Nejsem si jistý jak dlouho ještě nastavené tempo vydržím, ale obávám se že až do cíle to asi nepůjde.

Přichází únava

Okolo cedule označující 37. km probíhám stále ještě ve stanoveném tempu, stejně tak míjím i 38. km. Dívám se vedle sebe, nikoho nevidím, jen čtyři vodiče kteří to pálí  podle mě, neskutečným tempem. Je to jen iluze, neběží se o nic rychleji než na začátku, jen nastupuje únava, tedy něco čemu jsem se ještě před hodinou smál. Nastává tedy okamžik, kdy cítím únavu a je mě jasné, že to tempo už fakt neudržím. Znám profil posledních čtyř kilometrů a vím že se poběží mírně do kopce, což mě na radosti rozhodně nepřidává. 

K únavě fyzické, tedy že mě tuhnou nohy, se navíc přidává i únava mentální, která se u mě projevuje jednak tím, že nejsem schopen přijít na kloudnou myšlenku a pokud ano, nejsem schopný myšlenku udržet. Mozek s narůstající únavou odmítá pracovat, můžu být jen rád že nohy neuvažují podobně. Koukám se tedy na chlapíka přede mnou s tričkem „PACE MAKER“ a běžím, běžím. Periferně vidím že jsme někde v okolí Fontana di Trevi, následuje Piazza Navona (tak přece!), dále Španělské schody. I když nechci, zpomaluji a je mi jasné že pod tři hodiny to tentokrát zase nebude, ale snad ten osobní rekord by mohl vyjít. Nevím jestli z toho mám mít radost, na to jsem příliš unavený.

Cíl se blíží

Poslední tři kilometry. Čeká mě stoupání, rovina, stoupání a seběh do cíle. Zpomalil jsem najednou na 4:50, 40. km jsem dal dokonce jen těsně pod pět minut. Z posledních sil přepočítávám výsledný čas a je mi jasné, že pod 3:03 to určitě dám, záleží jen za kolik dám poslední dva kilometry.

V tomto okamžiku nastává další problém, o slovo se začíná hlásit mléčná rýže kterou jsem měl ráno k snídani, resp. těch 92% mléčné rýže o jejichž složení jsem neměl ani ponětí. Nejen že jsem ve fázi fyzické a mentální únavy, ale do toho ještě musím najednou řešit problémy se žaludkem ve kterém to začíná mírně vřít. Aby toho nebylo málo, se všemi těmi otřesy ke kterým při běhu dochází nastává zároveň velký zátěžový test řitního svěrače, který v tu chvíli rozhodně nepůsobí dojmem dokonalého mechanismu a je jen otázka času kdy začne ve své, tak důležité, funkci chybovat ...

Probíhám nafukovací bránou na které visí cedule 40. km, zbývá tedy posledních maximálně deset minut běhu. Co to je deset minut běhu? Nic. Co to je deset minut běhu po necelých třech hodinách běhu? To ví jen ten kdo si něco podobného zaběhl, navíc v tempu 4:15. Před sebou vidím dlouhý rovinatý úsek končící v úpatí Colossea.  Už je to tak blízko! Únava trochu přešla, vodiči jsou však již nenávratně pryč. V tento okamžik běžím víceméně sám, pole se roztrhalo a na trati se pohybují jen jednotlivci. I když jsem poslední dva kilometry zpomalil, předběhli mě maximálně dva běžci, to já jsem jich předběhl určitě víc.

Koukám na hodinky, předposlední kilometr jsem dal za 4:24, to je celkem slušný. Počítač v hlavě znovu přepočítává, pokud dám poslední kilometr pod pět minut, mám čas pod 3:02, to by byl osobák. Vybíhám poslední kopec ke Colosseu kde předbíhám několik dalších běžců. Následuje poslední zatáčka a již vidím cíl – posledních 400m a je to doma. Následuje letmý pohled na hodinky a vidím 2:59 a pád drobných. Je to zvláštní pocit, vidím cíl, vidím čas pod tři hodiny a je mě jasné že to pod ty tři hodiny dát prostě NEMŮŽU! Možná je to ještě horší než kdybych ten cíl vůbec neviděl.

Po závodě

Nic se nedá dělat, je potřeba se soustředit na poslední metry běhu. S vypětím všech sil zrychluji a nechci připustit situaci kdy bych do cíle jen tak doklusal a okolo mě probíhali další borci. Z dálky již vidím časomíru která ukazuje 3:01:10 a je mě jasné, že pod 3:02 to bude v pohodě, teď záleží na tom jak zvládnu závěrečný sprint. Předbíhám posledního závodníka co mám na dohled a řítím se do cíle, kam vbíhám nakonec v čase (03:01:30) na celkovém 289. místě.  Musím říct že mám docela dost, ani se mě nechce fotit, ale nakonec ten foťák přeci jen vytahuji. Nedaleko cíle vidím vodiče s kterými jsem běžel, tak jdu k nim a děkuju jim za perfektní servis. Kluci mě potěšili, říkali že 3:01 je v Římě výborný čas, že ten závěr není ideální a tomu prý přizpůsobili tempo závodu (první polovina byla rychlejší). 

Beru si tašku s pitím a pomalu vyrážím zpátky na hotel. Ač bych tomu ráno nevěřil, jsem unavený, hodně unavený. Jdu pomalu, spíš se belhám. Na hotelu si dávám sprchu, pak si sedám do recepce do křesla a hodinu poklimbávám. Jo jo, je to dřina. Uvědomuji si že za měsíc běžím další maraton, ale o tom raději moc dlouho nepřemýšlím, jsem tak unavený že myšlenka na další maraton mě ještě víc unavuje.

Po kratším odpočinku si balím věci a pomalu se chystám na odjezd na letiště. Jak bych tak zhodnotil závod? Nebudu si nic namlouvat, jasně, chtěl jsem to dát pod tři hodiny, ale nevyšlo to. Rozhodně dnes jsem k tomu byl ze všech těch mých 25. pokusů nejblíže. Nevím, je tady několik kdyby, kdyby nebylo takové teplo, kdyby nebylo to převýšení na závěr, kdybych si ráno nedal mléčnou rýži ... je to samé kdyby a na kdyby se nehraje. Prostě to dopadlo tak jak to dopadlo, ale i tak jsem nakonec se svým časem spokojen – když už nic jiného, tak jsem si vylepšil osobní rekord a navíc,  doběhl jsem jako první Čech! Druhého v pořadí, Jiřího Syrovátka o kterém mluvil Mirek, jsem předběhl o 6s, to znamená že jsem ho musel přesprintovat někde těsně před cílem. A tak jsem si letos již poněkolikáté vyzkoušel že běžet se musí až do konce, protože závod, ten končí až cílovou páskou!

Stránky závodu: http://www.maratonadiroma.it/default.aspx
Výsledky: http://www.tds-live.com/ns/index.jsp?login=&password=&is_domenica=-1&nextRaceId=&dpbib=&dpcat=&dpsex=&id=4529&pageType=1&servizio=000&locale=1040

Trať: velký okruh historickým Římem, povrch smíšený s poměrem asfalt / dlažba zhruba 50:50. Profile trati je víceméně rovinatý, s mírným seběhem na startu a delším stoupáním posledních 5 km závodu. Divácká účast přiměřená, s New Yorkem nebo Berlínem se dá však jen stěží srovnávat. Občerstvovací stanice každých 5 km, problémem jsou plastové kelímky které není problém rozmáčknout ještě před tím než se člověk napije.
Počasí: polojasno až jasno, teplota okolo 18C, na slunci pak 25C
 

František Míček