REPORTÁŽ  V rámci víkendového sportovního dvojboje mě po sobotním běžeckém půlmaratonu v Praze čekal druhý den neméně zajímavý závod a to inline půlmaraton v Berlíně. Počasí naznačovalo že tentokrát, na rozdíl od loňska, by se nemuselo jet na vodě a tak jsem se do Berlína vysloveně těšil – zejména na bratwurst který si dám po závodě. Ač se jedná o jeden z nejlépe obsazených jarních půlmaratonů, kde je v podstatě úspěch dojet někde do stovky, nepodařilo se mě nikoho dalšího z klubu ukecat aby se mnou jel. Martin Kuchař po včerejším běhu řekl že se jde spolu s Jardou Zíkou a Markem Minibergerem vyjezdit do Račic a Pavel Zajpt prohodil něco v tom smyslu, že pokud nohy dovolí, půjde na Ladronku.

Vlakem do Děčína

A tak jsem vyrazil sám. Ne tedy tak docela, domluvil jsem se s Tomášem Kalivodou že bych jel s ním, aby se trochu snížily náklady na cestu. Tomáš byl zrovna o víkendu u rodičů v Děčíně a tak jsme se domluvili, že za ním přijedu do Děčína vlakem, přespím u nich a druhý den ráno pojedeme do Berlína autem - je to asi 250km.

Jak jsme se dohodli, tak jsem také učinil. Po běhu jsem měl měl sice různé myšlenky a chutě, ale půlmaraton na bruslích mezi ně rozhodně nepatřil a tak jsem jen doufal že vyčerpání po půlmaratonu brzy zmizí. To se naštěstí stalo hned jak jsem přišel domů, bolest zmizela a cítil jsem se jen příjemně unavený ... asi jako když jsem právě doběhl půlmaraton! Vzal jsem tašku s bruslemi, koupil si v bistru naproti pizzu a vyrazil tramvají na Hlavní nádraží.

Tady jsem byl již krátce po šesté. Jízdenku jsem si pro jistotu koupil již včera a tak jsem jen prošel kolem dlouhých front u pokladen přímo k nástupišti č. 6, odkud v 18:31 odjížděl vlak směr Děčín. Zde musel být člověk velmi obezřetný, protože k vlaku bylo napojeno asi 7 vagónů a z toho každý jel úplně jinam! Prý se to někde rozpojí a jeden vagón jede do Švýcarska, druhý do Holandska atd. Dal jsem si dobrý pozor, kam vlastně lezu, nechtěl jsem skončit někde v Amsterodamu (ne že by mě to vadilo, ale průvodčí by mě s jízdenkou do Děčína asi hnal sviňským krokem).

Vlak, a zde musím pochválit České dráhy, odjel na minutu přesně a v podstatě na minutu přesně dojel do Děčína. Bylo 20:01. Tady na mě již čekal Tomáš a vyrazili jsme k jeho rodičům. Zde jsem se se všemi přivítal, snad jen psa přede mnou pro jistotu schovali s tím, že hosty obvykle potrhá. Dostal jsem večeři a k pití teplé Svijany a už byl pomalu čas jít spát, ráno je nutné jet hned po páté. Po večeři jsem ještě vyprosil trochu čaje, který byl na rozdíl od piva naopak studený. Jak o tom tak přemýšlím, z kombinace studený čaj, teplé pivo jednoznačně upřednostňuji studený čaj z prostého důvodu že studených čajů dokáži vypít daleko více než teplých piv.

Nedělní Berlín

Ráno jsme vstali před pátou, popili něco (teplého) čaje a už jsme seděli (já, Tomáš a Tomášův tatínek) v autě směr Berlín. Tentokrát, a Péťa Choc jistě promine mojí štiplavou poznámku, nedošlo k žádnému experimentu zvanému GPS, prostě jsme to vypálili po dálnici směr Berlín a zastavili jsme se až před letištěm Tempelhof, kde jsme pohodlně zaparkovali. Většinu cesty jsem podřimoval, tedy pokud jsem zrovna nejedl svojí oblíbenou ovesnou kaši nebo tupě nekoukal z okna. V době příjezdu bylo 8:10, cesta Děčín – Berlín (to zní tak trochu cimrmanovsky) trvala tedy necelé 3 hodiny.

Z letiště Tempelhof je již pohodlná doprava místním U-Bahnem do centra, konkrétně jsme jeli U6 (jak asi vzniklo slavné jméno skupiny U2, ha?) abychom na Friedrichstrasse přestoupili na S-Bahn. Tady došlo ke komické situaci, jelikož jsem  v metru zahlédl člověka s bruslemi na zádech, který působil dojmem, že ví kudy na start a že zde není poprvé. Řekl jsem tedy Tomášovi „Toho se držme, ten nás provede spletitým systémem berlínského metra, jsme zachráněni!“. Moje domněnka se ukázala jako naprosto lichá, protože ten člověk netušil vůbec nic a najednou z něj bylo malé děcko, které maminka nechá chvíli bez dozoru někde na pískovišti a ono neví, co si počít. Nejtrapnější moment nastal, když zamířil k snad nejdelšímu eskalátoru co jsem kdy viděl a já zavelel „Pojďme za ním!“ a v duchu jsem si říkal, to by byla legrace, kdyby se nahoře zastavil a jel zpátky. A taky že jo, to se přesně stalo. Ten člověk se po výjezdu nahoru zastavil, rozhlédl a hned jel dolů – a my jsme stále byli na cestě nahoru. Byla to krásná komická situace, připadal jsem si jako ve filmu s Mr. Beanem. V hlavní roli, samozřejmě.

Tomáš se na to už nemohl dívat a řekl „Jedeme tady S25 směr Alexanderplatz“ a já na to no jo, ale ten bruslař jede opačným směrem! Tomáš už mě samozřejmě vůbec neposlouchal a myslel si svoje a zde musím přiznat že dobře udělal, protože jsme nastoupili do vlaku a jeli až na Alexanderplatz. Jelikož ten místní bruslař jel opačným směrem, je dost možná pravděpodobné že v tuto chvíli stále jezdí vlakem někde po Berlíně ...

V prostoru startu jsme byli krátce před devátou. Proces vyzvedávání startovního balíčku (i když v případě jakéhokoliv závodu v Berlíně se nedá hovořit o balíčku, dostanete číslo a tím to končí) byl rychlý, paní si naskenovala čárový kód průvodního dopisu zasílaného emailem a bylo to – přihlášen jsem byl již dopředu (35 EUR). Dostal jsem číslo (chip jsem měl svůj) a šel si vyzvednout tričko. Zaradoval jsem se že je zelené, mám jich spoustu ale zelené ani jedno. Radost mě přešla ve chvíli kdy jsem zjistil že mají pouze velikost XL ...  i pověstná německá dokonalost někdy odhalí svá slabá místa a toto bylo jedno z nich, protože v přihlášce jsem jasně napsal, že chci velikost M.

Po nezbytné administrativě jsem se šel pod záminkou rozhýbání podívat, kde prodávají bratwursty, abych po závodě zbytečně nebloudil (viz. příhoda z Friedrichstrasse). Pak došlo samozřejmě i na nezbytnou toaletu a byl jsem připraven na závod. Zbývalo jen vzít si kombinézu a brusle, oboje jsem stihl doslova v mžiku. Tomáš se převlékl o něco dříve a se se slovy „Jdu se projet“ zmizel. Dal jsem tedy doklady a foťák panu Kalivodovi. Tomášův tatínek Tomáše často na závodech doprovází a dnes nebyla výjimka. Jak Tomáš říká, servisman je potřeba. Navíc pan Kalivoda starší má tu neuvěřitelnou schopnost dostat se i tam, kam jinak mohou pouze závodníci – v případě zářiového maratonu v Berlíně se jednalo doslova o husarský kousek, dostal se až k závodníkům a nechybělo mnoho a rozjel se s nimi ač neměl brusle!

Předstartovní horečka

Zhruba půl hodiny před závodem jsem usoudil i já, že je čas se trochu projet. Uvidíme, co na to řeknou moje nohy, které si v tu chvíli ještě neuvědomovaly, že se blíží další porce kilometrů. Kupodivu to nebylo tak hrozné a já mohl celkem bez problémů bruslit. Pomalu začalo vykukovat sluníčko, bylo teplo a já už se těšil na závod – mohlo by se dnes jet celkem svižně.

Jak jsem se tak projížděl, najednou koukám a říkám si, odkud já jen znám támhle toho chlapíka a zadíval jsem se na skupinku v kombinézách Powerslide Matter. Není to ten francouz od nás z práce? Ale že by se tak vyšvihnul? No nevím nevím, to je blbost. A pak mi to konečně došlo! Ty vole, francouz to sice je (i když v Prachaticích by určitě zase napsali rakušan, že), ale to je přeci Yann Guyader! Dlouho jsme se neviděli (ha ha), že jsem skoro zapomněl jak vypadá. Nemohl jsem si v tu chvíli nevzpomenout na slova klasika „Tak já si zahraju se samotným Prácheňským (a zadarmo!)“. Takže jsem hned zbystřil a projel se nenápadně kolem něj. Vetřel jsem se do jejich skupinky a dal si s nimi pár rovinek. Nebylo to špatné. Když jsme se vraceli do prostoru startu, Yann se snažil přeskočit plot a přijet ke startovní čáře zepředu. V tu chvíli vystrčila růžky pověstná německá pečlivost a guyader neguyader, Yann byl nekompromisně poslán pěkně podél zábran za ostatními. V tu chvíli jsme si pěkně zanotovali, protože jsem to chtěl udělat jako on a zanadávali si ve stylu filmu Knoflíkáři (scéna „fucking weather“), ale chtě nechtě jsme poslušně jeli podél zábran až k místu, kde jsme byli vpuštěni do koridoru. V tu chvíli mezi námi nebylo většího rozdílu (snad jen to že Yann byl čerstvě oholen), protože oba jsme měli startovní blok A.

Ještě menší upřesnění: jelikož jsem si vedle Yanna Guyadera zavazoval tkaničky (kolika smrtelníkům se této pocty dostane, že), mohl jsem si prohlédnout jeho brusle. Pokud by náhodou někdo nevěděl na čem jezdí (o čemž pochybuju) tak to jsou Powerslide Core Icon a kolečka Matter Juice. Velmi mě překvapil styl jeho zavazování tkaniček, prostě ty tkaničky vzal a jedním tahem brusle utáhnul, stejně jako si zavazuju kecky, když jdu ven s odpadkama ... jako by to snad byly nějaké plátěnky nebo co.

Do oficiálního startu zbývalo něco okolo 10 minut a my s Tomášem jsme se již pomalu jeli zařadit do bloku. Štěstí nám přálo a dostali jsme se hned do druhé řady, prostě někam mezi ty Guyadery, Arlidge a Widmery. Možná že i Matěj Krupka byl v tu chvíli někde za námi! Zapomněli jsme ale na to, že nejprve startují ženy a to se také stalo. Jakmile odstartovaly, celá ta masa bruslařů se posunula vpřed na startovní čáru a najednou koukám, a my jsme někde v 5. řadě! Říkám si hergot, to to pěkně začíná, popojedeme kousek a já jsem na deseti metrech vosum metrů ztratil, což teprve při závodě!

Závod začíná

V tu chvíli do startu zbývala asi minuta. Za zvuků AC/DC a jejich písničky Hell’s Bells se pomalu odpočítávalo ... 3 ... 2 ... 1 ... PRÁSK a jelo se. Prvních 200m byla rovinka, pak levotočivá zatáčka a následovalo 6-ti kilometrová, dlouhá rovinka ulicí Unter den Linden s průjezdem Brandenburskou bránou. První kilometr byl oťukávací, druhý byl pak ten – alespoň z mého pohledu – nejrychlejší, Garmin ukazoval 44 km/h. V tu chvíli bylo jasné že tady se pole začne brzy rozpadávat a to se někdy okolo 4. km za soustavné rychlosti okolo 40 km/h také stalo. Žádné taktizování jako v Čechách, tady se to prostě napálilo a buď se to vydrží nebo ne. Já to vydržel asi do 5. km, pak mě ujel balík asi 60 závodníků ale nebyl problém připojit se k dalšímu (to je výhoda masových závodů, furt někdo jede). Byl jsem celkem překvapený jak mi to bruslí, že jsem úplně zapomněl že jsem včera něco (půlmaraton!) běžel – možná to tak bylo lepší. Během 1-2 km se situace stabilizovala a jelo nás asi 15 lidí ve skupince. Během následujících 3-4 kilometrů se k nám přidalo několik odpadlíků a Heiko Klipstein, který nás dojel a který mě hned pozdravil.

Na desátém kilometru jsme byli v 16:29, což je celkem solidní čas. Poté tempo malinko kleslo, jeli jsme tak okolo 35 km/h, dokonce tam bylo i pár vyloženě hluchých míst kde rychlost klesla až k 26 km/h, což už přestalo bavit i mě a dal jsem si svůj kilometr slávy, kdy jsem skupinku vedl. Kilometr stačil, pak se to naštěstí už rozjelo.

Kostky (velmi překvapivé!) na 13. kilometru skupinku na chvíly roztrhaly, mě osobně to problémy však nedělalo. Poté se jelo v celkem svižném tempu s chvilkovými výpadky, s udržením tempa jsem problémy v podstatě neměl a už jsem přemýšlel, jestli to vydržím až do konce. Cestou jsme projeli okolo populárního Checkpointu Charlie a už jsme se blížili k cíli. Na 18. km se skupinka začala trhat a jednu chvíli jsem byl celkem vzadu ale podařilo se mi čelo dojet a dokonce jsem se usadil asi na 3. místě. To bylo na 19. km a já si říkal že už bych to mohl vydržet. Bohužel byla to iluze, za chvíli to cuklo znovu a já věděl, že tentokrát to už nepůjde, prostě únava z běhu se projevila.

Poslední kilometr jsem tedy jel sám v celkem solidním tempu 33 km/h, škoda že jsem ten balík neudržel, mohl jsem dojet pod 36 minut, takhle to byl čas (0:36:13), což i tak je můj osobní rekord. Asi 30s po mě dojel do cíle další balík, takže jsem si oddechl že mě nedostihli ještě před cílem, to bych skončil ještě hůř než na 85. místě. Zní to sice hrozně, ale osobáček je osobáček a jen mohu domýšlet, jak bych jel, kdybych včera neběžel.

Tomáš dojel těsně pod 40 minut v čase (0:39:56) na 129. místě. V cíli jsme dostali medaili a hned si dali nealkoholické pivo Erginger, já pak i čaj, banán a energy drink. Od pana Kalivody jsem si vzal foťák a udělal pár cílových fotek. Pozdravil jsem se s Heikem a dalšími bruslaři které znám z německých závodů. Najednou koukám a vedle mě byl Matěj Krupka. Tak jsme si popovídali, Matěj říkal že dojel v čase okolo 33 minut. Říkal jsem si, hmm, Matěj za 33 minut, tak to jsem dojel celkem slušně. Bohužel ani jednomu z nás tu chvíli nedošlo, že to byl čas od začátku závodu kdy startovaly ženy, takže je potřeba ubrat 2 minuty! Matěj je skromný kluk a tak ze samé skromnosti zapomněl ty 2 minuty odečíst! Jeho výsledný čas je tedy (0:31:39), k čemuž Matějovi moc gratuluji! Tím pádem je mezi námi rozdíl 5 minut a to už jsme někde jinde ... je potřeba holt trochu víc potrénovat.

Po závodě

Dal jsem si ještě jedno pivko a šel jsem se převléct. Pak jsem s Tomášem a jeho tatínkem šli pomalu na stanici metra Schillingstrasse. Cestou jsem si samozřejmě dal bratwurst (2.50 EUR), na který jsem se těšil již od Děčína. Pár stanic metrem a během chvíle jsme byli zpátky na Platz der Luftbrücke u auta. Bylo teplo a já jsem chvíli přemýšlel o tom, jestli je opravdu duben nebo už červenec.

V 12:30 jsme vyrazili zpátky směr Děčín, kam jsme dorazili v 15:24, tedy přesně ve chvíli, kdy jel vlak do Prahy! Rozloučil jsem se s Kalivodovými a šel zjišťovat, kdy jede další. Měl jsem štěstí, EC rychlík jel již v 15:54 a v Praze jsme byli v 17:24, tedy slabá hodinka a půl.

Vlakem do Prahy

Tady by mohl můj již tak dlouhý příspěvek končit, ale neodpustím si zde zmínit velmi vtipnou historku ze zpáteční cesty vlakem.

Tak jen tak ve zkratce. Vše začalo jako nějaký vtip: sešli se čtyři ve vlaku, turista (já), ajťák (kluk s notebookem), fanoušek (mladík v dresu Slávie) a upovídaná paní s hlasem Reginy Rázlové. Situace v kupé: já jsem seděl u okna a četl si, ajťák surfoval po internetu, slávista si četl poslední program z utkání a paní Rázlová si chtěla povídat. Ajťák nás upozornil, že nejde klimatizace, což bylo jasné protože v kupé bylo asi 40C (upozorňuji, že v EC se neotvírají okna). Co následovalo: ajťák začal řešit klimatizaci a kontroloval, jestli to fouká. Nefoukalo. Paní Rázlová navrhla, že by mohl zkusit přepnout to z CHLAZENÍ na TOPENÍ, že to prý mívají někdy obráceně. To mělo za následek pouze to, že v kupé bylo ve chvíli 50C. Tady to obráceně neměli. Slávista pročítal program, já koukal z okna. Ajťák stále řešil klimatizaci, paní Rázlová navrhla otevřít okno. Kluci jí vysvětlili, že to nejde. Já jsem si začal číst. Paní Rázlová se zeptala slávisty, KAM jede. To mě už nedalo a řekl jsem že to tipuju že na Bohemku na basket. Paní Rázlová mě sjela pohledem, ušklíbla se a řekla, že pozná že je to SLÁVISTA. Tím mě uklidnila a četl jsem si dál. Přišel průvodčí. Řekli jsme mu, že nejde jklimatizace. On na to že ho to nepřekvapuje, ale že to už resetoval. Neúspěšně. Prý ale můžeme jít do vedlejšího vagónu, kde klimatizace funguje, ale nejde vypnout, takže je tam zima. Navrhl jsem aby se otevřeli dveře mezi vagóny, čímž by se to vyrušilo. Průvodčí mě upozornil že tady není pro legraci, zaklapl dveře a zmizel. Ajťák si sbalil notebook a zmizel taky, řka že strávil pár let v Norsku a mráz mu nevadí. Slávista si natáhl stuplny (možná bude hrát) a vyhrnul límec. Paní Rázlová vyndala zmrzlý knedlík a velebila tchýni že jí ho dala s sebou, alespoň se trochu ochladí. Já jsem si v klidu četl. Nás, co projeli vlakem Austrálii kde taky nefungovala klimatizace, nemůže nějakých 40C vyvést z míry …

A pak že cestování vlakem je nuda!

 
Stránky závodu:
http://www.scc-events.com/events/berliner_skatehalbmarathon/2011/index.en.php
Výsledky: http://results.berliner-halbmarathon.de/2011/

Trať: rychlý městský okruh, prvních 6km v podstatě jedna velká rovinka. Nepříjemný byl úsek kostek zhruba na 13. km (naštěstí ne moc dlouhý, asi tak 100m), průjezd Brandenburskou branou byl taktéž po dlažbě, ale tady to jelo dobře a věděl jsem o tom.
Počasí: slunečno a teplo, teplota okolo 20C, velmi příjemný den na bruslení

František Míček