REPORTÁŽ  Již po pražském běžeckém půlmaratonu bylo jasné, že pokud bude v nejbližsí době nějaký další běžecký závod, nikdo se mnou už nepoběží. Pavla bylo těžké přesvědčit už na ten půlmaraton, takže si nedokážu představit co by mě asi řekl, kdybych mu nabídl ještě něco delšího než 21km. Asi by mě poděkoval. I Martin se vyjádřil v tom smyslu že běhání je krásné, ušlechtilé, ale už to stačilo. A tak po pouhých dvou běžeckých závodech jsem oběma stačil ten běh natolik znechutit, že jakákoliv zmínka o běhu u nich vyvolává velmi, ale velmi  depresivní stavy. Tím pádem bylo více než zřejmé, že do Lince si pojedu tentokrát zaběhnout maraton jen já sám.

Přípravy na cestu

Až poslední chvíle to sice vypadalo že by snad mohl jet nakonec i Jarda Zíka, tedy ne na běh ale na inline půlmaraton, ale při pečlivé kontrole víkendové předpovědi zjistil, že bude naprosto ideální počasí na sázení mrkve a cibule a rozhodl se proto strávit příjemný pracovní víkend na své zahrádce. To ovšem znamenalo že se budu muset dopravit do Lince sám a tak jsem zvolil, jako v podobných případech,  tradiční variantu nazvanou rodinný výlet. Co to znamená? To znamená v podstatě to že navrhnu že by bylo zajímavé jet na víkend třeba do Lince s tím, že později zjistím něco jako „Ale ne! To není možné! Podívej, on se tam zrovna běží maraton, to je ale náhoda ...“. Terezka byla z výletu pochopitelně nadšená, protože se jí strašně líbí když spíme někde, jak říká „v pokojíčku“ a moc se tam těší. Těší se i proto že  je to dítě bystré a ví, že podobný výlet je tutovka co se zmrzlin týče, v takových městech jako je Linec, jéé je, tam bývá cukráren!

Verča už tak nadšená nebyla. Pokojíčky se jí většinou také líbí (pokud to zrovna není stan který je nutno postavit v půlnoci za vichřice jako ve Skotsku), ale jako obvykle remcala „co já budu ty čtyři hodiny co poběžíš dělat“. Naštěstí jsem jí uklidnil, že časy kdy jsem běhal maraton za čtyři hodiny jsou již dávno pryč, dnes již v pohodě zvládnu maraton za hodiny tři ... což ji myslím uklidnilo jen částečně.

Jako tradičně jsem tedy v pátek večer odnesl do auta Croozer (sportovní kočárek), který vozíme na podobné akce - i když u nás je to trochu složitější, musí se vzít kola, zbytek Croozeru, vynést to ze sklepa, přinést k autu, dát Croozer do auta, položit na něj kola atd. Dělám to už 3 roky a proto jsem tomu tentokrát nevěnoval tolik pozornosti, navíc jsem si šel koupit do bistra pizzu a daleko důležitější pro mě bylo pamatovat si, jakou že to mám vlastně koupit! Takže jsem to všechno naložil do auta a šel pro ... hergot, byla to Vegetarianna nebo Napoletana?

Druhý den, v sobotu ráno jsem si pochvaloval, jak jsem to pěkně udělal, že jsem to všechno nacpal do auta už večer – ráno jsem nemusel dělat nic! Terezka jako obvykle vstávala už v šest hodin a snažila se vzbudit všechny ostatní, což se jí v případě Verči podařilo, v mém případě to tak jednoduché nebylo – až kostky které mě hodila do postele a já jsem si na ně posléze lehnul mě donutily abych, s otlačenou kostkou na zádech,  vstal. Po snídani jsme nanosili do auta zbylé tašky, jídlo a pití a v 10:00 jsme vyjeli.

Kdepak máme kola?

Když jsme byli v Jesenici, volá Martin Jirsa, že můžeme bydlet u něj v Českém Krumlově. Vypadalo to jako velmi lákavá nabídka, to jo, tedy až do chvíle než Martin přiznal že hlavně potřebuje vybrat schránku a přivést poštu! Ale já už jsem měl stejně rezervovaný Ibis hotel v Linci, navíc jsme už byli v Jesenici, takže se mi moc zpátky nechtělo. Martinovi jsem poděkoval a jelo se dál.

Když jsme byli na Želivci (jeli jsme po staré benešovské), Verča se mě zeptala „jestli máme ty kola od toho Croozera“. Já jsem na to pochopitelně odpověděl že „kde bychom je asi tak měli, nejsem debil abych je nechal ve sklepě“. A pak mi to došlo. Ano, nejsem debil abych je nechal ve sklepě (to se mi stalo pouze jednou), ale jsem dost velkej takovej debil na to, abych je nechal stát vedle auta! Já jak šel večer pro tu pizzu tak jsem pořád přemýšlel do jaký krabice to dám, jak se jmenuje, a ty kola, ty zatracený kola jsem nechal stát vedle auta! Bylo jasné že když tam ráno nebyla, tak je prostě, jak je na Žižkově dobrým zvykem, někdo ukradl.

Takže pokud jsem před chvíli nechtěl jet z Jesenice zpátky do Prahy, teď, o dalších 20km dále bylo jasné že tam budu muset stejně jet – vyložit toho Croozera resp. tu kostru co z něj zbyla a vzít golfky. V Praze jsme byli v 11:00 a já pořád doufal, že ty kola někde budou, byla přece opřená o auto! Navíc jsou to takový ty zacvakávací, co by s tím kdo dělal? Pořád jsem čekal že na mě zazvoní pozorný soused pan Vlček, takový hodný starší pán a řekne „Pane Míček, mám pro vás ty kola, dávejte si na ně větší pozor!“. Ne ne, tak to se fakt nestalo. Jsou prostě fuč.

Ve 12:00 jsme tedy na druhý pokus vyjeli směr Linec, kam jsme po útrpné jízdě dorazili okolo 16:30 (fakt to není moje oblíbená trasa). Ubytovali jsme se v hotelu Ibis u nádraží, Terezka si hned vyzkoušela „pokojíček“ a už jsme šli do Donaupark, kde byla registrace na maraton.

Linec

Na místě jsme byli akorát na čas, právě se chystali zavírat. Vyzvedl jsem si startovní tašku a šli jsme na pasta party. Bohužel se zde muselo platit (5 EUR), ale když už ty těstoviny tady jsou, tak proč ne. Terezka samozřejmě omáčku carbonara (smetanová se sýrem) nejedla a vydupala si těstoviny s rajčatovou omáčkou a tak tam Verča šla znovu pro dětskou porci (3 EUR). I to dítě ale pozná že rajčatová omáčka z Lince není jako rajčatová omáčka od babičky a tak nejen že jsem jakž takž dojedl svojí porci, musel jsem dojíst ještě i tu dětskou. Ještě že už zavírali ...

Cestou zpátky k hotelu jsme se prošli centrem a viděli, kde asi bude cíl maratonu. Terezka je samozřejmě magnet na jakékoliv klouzačky, prolézačky a houpačky a neunikne jí nic v okruhu 100m, takže jsme postupně museli obejít několik dětských parků v centru Lince. A že jich tam je! Terezka tedy prolézala a my si mezitím dali linecké koláčky, které ale zdaleka nechutnají tak dobře jako ty co se dají koupit v Praze!

Jde se na start

Start maratonu byl naplánován na neděli na 9:00. Vstal jsem v 6:30, nasnídal se a v 7:30 vyrazil směr Donaupark, kde jsem si nechal věci na převlečení. Bylo asi 8:15 a já vyrazil na start maratonu. Bylo tady již spousta běžců ale jak už z podobných závodů znám, většina zde byla na půlmaraton, desítku či na běh štafet – maratonců mohlo být na startu asi tak tisícovka.

V 8:32 byl start inline půlmaratonu. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkoul že by mohlo být zajímavé zajet si závod na bruslích a pak ten maraton odběhnout, ale takový masochista zase nejsem, navíc bych na ten půlmaraton měl jen 28 minut, což by nezvádl ani Yann G. Nacpal jsem do sebe poslední gel, napil se a postavil se vedle běžce s balónkem s nápisem 3:00 – to byla ale náhoda!

Posledních několik maratonů jsem rozeběhl tak, že jsem první polovinu doslova vystřelil v čase pod 1:30 abych ve druhé půlce zjistil, že jsem to přehnal a dobelhal se do cíle tempem 6:00 minut na kilometr. Tomu jsem se teď chtěl vyvarovat a tak jsem si vodiče na 3:00 moc nevšímal, poběžím prostě v tempu 4:15-4:20 od začátku a uvidíme, co to udělá na půlmaratonu, tedy v momentě kdy závod v podstatě začíná.

V 9:00 zazněl výstřel a vyrazilo se. Pokud bych se nechal unést davem jako obvykle a vypálil to s ostatními nadšenci v tempu 3:45 na km, dlouho bych asi nevydržel (do půlky). Zvolil jsem jinou taktiku a neustále sledoval průměrné tempo na kilometr tak aby bylo okolo 4:20. Balónek na 3:00 mě brzy předběhl a udržoval si ode mne odstup asi tak 50m a já si říkal, to je prima, aspoň vím kde ten vodič je. Jen jak jsem si to pomyslel tak BUM, rána a balónek prasknul. V tu chvíli se z vodiče stal běžný, řadový běžec, který zmizel v davu.

První 3 kilometry mě předbíhala spousta lidí až jsem se lekl, jestli nejsem úplně poslední, ale když jsem se ohlédl, stále za mnou někdo byl. Tempo jsem si držel okolo 4:15 a tep na 164. Takže zatím pohoda.

Úvodní pohoda

Na 8. kilometru jsme vběhli na most vedoucí do centra. Z reproduktorů duněl Steppenwolf a jejich “Born to be wild” což, společně se špalírem diváků, mě vybičovalo až k času 4:00 na kilometr, za co jsem divákům vděčný, protože sám bych se asi takhle nezjančil. Vůbec, atmosféra v centru města mě připomněla maratony které jsem běžel na západ od našich hranic jako Barcelona, Frankfurt, Lucemburk kde diváci nejsou jen v roli pasivních čumilů (ti co čumí) jako třeba v Praze nebo v Košicích (tedy kromě cizinců, ti fandí všude) ale nadšeně fandí a povzbuzují. Rád vzpomínám na Barcelonu, kde se závěrečný kilometr na Plaza Espaňa běží kordónem fandících diváků – to mě fakt běhal mráz po zádech. Takže pokud bude někdo chtít prožít pořádnou maratonskou atmosféru, neřknu-li běžecký orgasmus, tak zásadně na západ nebo na jih od nás. Ne že by tedy Ljubljana, Bukurešť nebo Budapešť byly vyloženě špatné maratony to ne, ale tolik to tam zase nežije. A tak tady jsem zase moc zlej, Ljubljana byla celkem příjemná, to jo.

Na desátém kilometru jsem byl podle plánu v 42:30 a co bylo důležité, běželo se mi stále velice dobře. Je to zajímavé, když běžím 4:00 na km není to taková pohoda jako 4:15, to si to daleko víc užívám. Měl jsem před sebou ještě 11 km na užívání a pozorování dění okolo sebe, protože, jak jsem již napsal, maraton začíná až po půlce – do té doby jsem snad ještě nikdy žádné problémy neměl.

21. km byl opět v centru a došlo zde k oddělení běžců na celý maraton a na půlmaraton, což mělo za následek že startovní pole najednou znatelně prořídlo. To je další ze situací, kdy obvykle zvolním, protože najednou okolo mě nikdo není. Tentokrát tomu tak nebylo, běžel jsem jako stroj, 4:20 na km. Žádné zpomalování, nic takového. Ve vzduchu nebyla jen láska v podání Paula Younga (Love is in the air) ale i osobní rekord, o kterém jsem začal pomalu přemýšlet. Myšlenky jsem ale rychle zahnal, protože to vždycky končí tak že posledních 5 kilometrů sotva běžím a osobák je v tahu (stejně jako spánek můj a klid, jak by zazpíval Petr Kotvald)

Přiblížil se 29. km a jedna z dalších občerstvovacích stanic, rozmístěných na každém pátém kilometru. Vůbec, s občerstvením jsem do této chvíle neměl problémy, tempo jsem neztratil a přitom se osvěžil, snad jen ty proklaté kelímky … kdo se někdy zkoušel v běhu napít z kelímku, ví o čem mluvím! Zlaté pytlíky, ze kterých se ukousne roh a pije se, jako mají v Kostarice nebo na Jamajce! Jak jednoduché! Ale kelímky … Po zkušenostech, kdy jsem si v průběhu jednoho závodu nalil ionťák nejprve do levého a poté i do pravého oka (Bukurešť a pozor, fakt to pálí), jsem si zde dával pozor. Říkal jsem si, Františku, musíš zavřít oko když piješ, aby sis to tam zase necmrdnul! Já ho sice zavřel, ale samozřejmě to druhý, takže jsem si to tam samozřejmě zase nalil! Zatrolené kelímky …

Kde je ta krize?

Na 31. km za zvuků Vangelisova Charriots of Fire jsem rovinku důstojně proběhl, že by se za mé tempo nemuseli stydět ani hrdinové stejnojmenného filmu. Tady to fakt nešlo jinak, to ne. V tu chvíli jsme vběhli do industriální části Lince, což mě ale zas tak nevadilo. Diváků zde mnoho nebylo, ale byla to rovinka a silnice byla krytá okolními domy před sluncem, které právě začalo nabírat na intenzitě. Jinak ještě jsem nezmínil počasí – bylo na běh naprosto ideální. Na startu mohlo být tak 13C a i když svítilo sluníčko, příjemný ochlazující větřík nás doprovázel po většinu trasy. Byl jsem rád že to takhle dopadlo, představa že poběžím maraton v 25C jako minulý týden půlmaraton v Praze, byla děsivá (a to ještě mám v hlavě Jamajku, Kostariku a podobné tropické maratony!).

Blížil se 35. km a já přemýšlel, kde je ta krize, která mě tady obvykle potkává. Asi jsem ji nechal opřenou někde u těch kol na Croozera … Opravdu se mi běželo velmi dobře a určitě to bylo tím, že jsem to nehnal a držel si své tempo. Teď jsem sice malinko zpomalil na 4:25 na kilometr, ale i tak to bylo výborné, obyčejně tady mívám něco okolo 5:00 na km. Zbývalo posledních 7 kilometrů a já se stále ještě nepodíval na celkový čas, od začátku jsem sledoval jen tempo na kilometr. A zase, normálně čas sleduji a přepočítávám a tady jsem se rozhodl udělat to až 5 kilometrů před cílem.

Když jsem tedy byl na 37. kilometru, podíval jsem se konečně na hodinky a viděl 2:40:32. Tak to je bomba! I když bych běžel 5:00 na km, tak to dám za 3:05:32, tak či onak můj osobák. Ale protože jsem stále necítil potřebu zpomalovat, mohlo to být ještě lepší. A tak jsem kilometr po kilometru sledoval tempo, které stále bylo v rozmezí 4:25-4:30. Půlminuty k dobru na každém kilometru, já to snad dám za 3:02!

A je tady cíl

Bylo to velmi lákavé rozeběhnout se ještě rychleji, ale já s tím čekal až na poslední kilometr. Na 41. km jsem byl v čase 2:58 a teď už fakt nebyl čas s ničím otálet. Pokud jsem nezpomalil do této chvíle, tak bylo jasné že teď už to nepřijde – opět se vběhlo do centra města a tady již byli fandící diváci, bubeníci, hudba, tady to prostě žilo a tady už se nedá zpomalit, spíš naopak. Najednou z 4:25 na km bylo 4:05, tepovka vystřelila z 172 (druhou část závodu bylo tepleji a proto jsem měl tep okolo 170) až na závěrečných 179 a já do cíle doslova doletěl - za hřmotu Queens “We will rock you” to snad ani jinak nejde. Očkem jsem sledoval hodinky, bylo jasné že to za 3:02 nedám, ale také bylo více než jasné že to bude každopádně pod 3:06 což byla do té chvíle hodnota mého osobáku. No co budu dál povídat, do cíle jsem dosprintoval (pokud člověk nemůže tak může ještě 10x, to je běžecké pravidlo č. 1) v čase (3:03:16), oficiální čas 3:03:27, to znamená můj osobní rekord a krásné 97. místo! Jupíí! Ani mě nevadilo že to nebylo pod ty 3 hodiny, na to jsem dnes ani neběžel a dobře jsem udělal. Běželo se mi opravdu zatraceně dobře a navíc mě připadalo že to uteklo velmi rychle. Navíc, pokud mě prvních 5 kilometrů lidé předbíhali tak od 25. kilometru jsem až do cíle předbíhal jen já ty ostatní, mě předběhl maximálně nějaký štafetový nadšenec s kolíkem v ruce, aby se po 50m ode mne s rukama v bok zastavil a zhluboka dýchal.

V cíli jsem udělal pár fotek a šel jsem koridorem pro maratonce vyzvednout si občerstvení. Škoda že nejsem chobotnice a mám jen dvě ruce, to bych si vzal víc než jen ionťák, colu, pivo, štrůdl, tričko, medaili, koláčky, ionťák, štrůdl, ale prostě jsem to neměl kam dát! Já po závodě moc hlad nemám, to přijde až později, takže mě vždycky mrzí že už jsem tak daleko od všech těch dobrot.

Zpátky do Prahy

Vrátil jsem se zpátky do centra kde jsem se setkal s Verčou a Terezkou a společně jsme šli zpátky k autu. Terezka, která sice cestou usnula, se u auta vzbudila s tím, že jsme jí slíbili jahodovou zmrzlinu, takže já, maraton nemaraton, jsem si dal menší výklus na vlakové nádraží, kde byla otevřená jediná cukrárna široko daleko. Měl jsem štěstí že jsem si sundal číslo, protože kolem stále ještě probíhali zástupy běžců, kterým jsem to v poledním žáru už moc nezáviděl …

Něco okolo 13:30 jsme vyrazili na cestu zpátky do Prahy, kde jsme byli před šestou.

P.S. Obešel jsem všechny zastavárny a bazary na Žižkově (ale že jich tady je!), ale naše kola na Croozer jsem nikde nenašel. Nezbývalo tedy než objednat nová, krásná, s odrazkami ... bratru za 2 000,- Kč. Inu za blbost se prostě platí!

Stránky závodu: http://www.linz-marathon.at/switch/en/
Výsledky: http://www.championchip.at/mirror/results/2011/11446-01.pdf

Trať: městský okruh s několika opakujícími se úseky, v podstatě ale rovina jen 2x mírný náběh na most a následný seběh, poslední kilometr do cíle byl pak po kostkách
Počasí: naprosto perfektní pro běh, slunečno, ale foukal příjemný osvěžující větřík, teplota skoro ideální 14C (ke konci závodu okolo jedenácté mohlo být tak 17C, později i více jak se blížilo poledne)
 

František Míček