REPORTÁŽ  Jako běžec jsem se rozhodl zaběhnout si alespoň jeden exotický maraton ročně. Jako bruslař jsem ještě něco podobného nezkoušel, nějak nebyla příležitost a tak největší exotika co jsem kdy jel byl maraton ve Vicenze (kde jsem navíc zabloudil). Bruslařských závodů na rozdíl od těch běžeckých po světě zase není tolik a za exotiku se dá považovat cokoliv, co je mimo střední Evropu, takže takovým „exotickým“ inline maratonem klidně může být i závod ve Velké Británii!

Přiznávám že normálně bych na inline závod do Anglie asi nejel, to bych si dal raději nějaké to Německo, ale vzhledem k tomu že tam občas pracovně stejně musím, rozhodl jsem se spojit příjemné (brusle) a užitečným (práce) a tak jsem se rozhodl že ten inline maraton v Londýně prostě zkusím.

Jediný závod v Británii

Nevěděl jsem přesně, co čeho jdu. Pro angličany je to v podstatě jediný pořádný závod na území Velké Británie a zároveň Mistrovství v maratonu, což má i svojí logiku, když se tam nic jiného nejede, že. Tedy, on je tam ještě jeden závod v srpnu v Goodwoodu, ale už se mě dostalo varování že jestli jsem se ve Spreewaldu smál několika bruslařům s labutěmi na hlavách, tak v Goodwoodu je to samá labuť a k tomu pár rychlobruslařů kteří se jim do toho pletou – takže do závodu to má asi hodně daleko. Když jsem letmo shlédl výsledky za minulé ročníky, zarazil mě čas vítěze, resp. časy do desátého místa. Pokud někde vidím čas vítěze 1:05 tak si řeknu fajn, dojedu někde okolo 30 místa a bude to. Pokud ale vidím čas 1:20, tak si říkám co to sakra je? Navíc několik let po sobě. Že by se v Anglii zase tolik nazávodilo? Nebo že trať je tak náročná, že se ro rychleji jet nedá? Nebo že to jsou všechno šumáci a já to vyhraju? Vždyť můj osobák je 1:13. Myslím si že vidět že se někde jezdí maraton za 1:20 je asi horší než vidět že se tam jezdí „úplná kaše“. Navíc jsem nikoho z těch vítězů nikde nedohledal, takže to vypadá že jezdí jen tento jediný závod a pak to zase celý rok rozdýchávají. Tak uvidíme.

Logisticky patřil London Inline Marathon k těm složitějším oříškům, nebylo to sednout na autobus a vystoupit v Liberci, to ne. Znamenalo to sednout na letadlo – a vystoupit v Londýně. Kdybych letěl na Heathrow, měl bych to co by na bruslích dojel, to zas jo. Tedy, pokud bych letěl na Heathrow, že. Já jsem měl pochopitelně letenku do Lutonu, což je asi 60 km od místa kde se koná závod.

Další problém byl s časem odletu, letadlo odlétalo v 6:00. Když jsem si kupoval letenku tak jsem měl nějaké zatmění mysli a bral jsem to něco jako když pro mě přijede v 6:00 Jarda až domů a jede se (musím upozornit že lítám hodně často, takže zatmění mysli byl nějaký zkrat). Nikdo pro mě samozřejmě nedojel, já musel být na letišti v 5:00, což znamenalo že musím vyjet noční tramvají v 3:35, což znamená že musím vstávat v 2:50, což znamená že ani nemusím jít v sobotu spát! Ale já mám to cestování fakt rád, baví mě to, takže jsem si jen nastavil budíka na 2:50 a bylo to. V 3:35 už jsem seděl v  tramvaji.

Na letišti byla legrace, když slečna u rentgenu koukala na moje příruční zavazadlo, kde jsem měl Stormy kolečka a nechala si zavolat nadřízeného. Ten přišel a se slovy „ale Maruško, to jsou přeci kolečka na bruslení, pán je bruslař“ mě vrátil zavazadlo. Tím mě šokoval (ten toho už musel na tom rentgenu vidět!) a zároveň potěšil a tak jsem mu na oplátku sdělil „že pán jede do Londýna na maraton“.

Hillingdon Cycle Circuit

V letadle jsem něco dospal, ne moc, ono to zase tak dlouho neletí. Okruh Hillingdon Cycle Circuit se nachází kousek od letiště Heathrow, škoda že jsem přiletěl do Lutonu (ale zase jsem ušetřil, tedy ušetřil a vzápětí to dal za vypůjčení auta). Takže přílet do Lutonu, bylo asi 7:00, trochu jsem se rozkoukal a šup do půjčovny pro auto, pěkný Opel Corsa (resp. Vauxhall, ti co byli v Anglii rozumí) a už jsem to smažil v rytmu CD s výběrem z 80. let až na londýnské předměstí Hayes, kde se nachází Minet Park i s cyklistickým okruhem Hillingdon Cycle Circuit.

Zaparkoval jsem hned vedle na parkovišti před fitkem (už bylo plno, angličanky asi musí v neděli ráno vyhopsat ty svoje páje co dlabou celý týden) a šel jsem se podívat na trať. Musím říct že jsem byl velmi mile překvapen a hned jsem si vzpomněl na Martina Kuchaře, který má kopečky rád, tady by si to užil. Pořadatelé právě připravovali časomíru a já se šel projít po trati. Prvních zhruba 400m vedlo do kopce, pak následovalo zajímavé esíčko, pak druhé a jelo se mírně z kopce a pak po rovince do cíle, celkem 1,5 km, pojede se to 28x. Již při procházce bylo jasné, že to z kopce nepojede, protože foukal tak šílený vítr, že to ani nešlo projít. Prostě Minet Park je taková větrná hůrka, otevřený prostor. který není krytý ničím v okolí. Tak jsem zvědavý, jak to pojede na bruslích.

O 40 minut později zjišťuji že na bruslích to nejede o nic lépe – prakticky to nejede vůbec. Příjemné je že první úsek do kopce se jede s větrem v zádech a tak je to skoro jako trošku pomalejší jízda po rovince, horší je že z kopce, kdy by si to člověk měl pěkně užít, to jede asi jako na Ještěď (to dáš!) takže o nějakém požitku z jízdy se zde rozhodně hovořit nedá! Teď už je mi naprosto jasné, co znamená ten vítězný čas 1:20, v těchto podmínkách je to docela zázrak. Objel jsem si okruh asi 5x a šel se trochu protáhnout.

Po protažení jsem si vyzvedl startovní číslo, startovné jsem zaplatil již někdy před měsícem (35 GBP). Jak jsem tak bloumal okolo stanu časoměřičů, najednou koukám a vidím starého známého z Dampu, Suttona Atkinse! Pamatuji si jak byl nešťastný z toho že prší a pak, dle výledků, závod ani nedokončil. Nedalo mi to tedy a zeptal jsem se ho právě na Damp. Říkal mi že to zkusil 2 kola (a to byl prosím v té první skupině) a že mu ty zelený Mattery tak klouzaly, že to vzdal (vidíš Pavle, z toho si příklad neber!). Na dnešek má prý připravené Road Wary a prý to bude něco jiného.

Okruh jsem tedy měl projetý, číslo vyzvednuté a opět jsem musel řešit počasí. Tedy řešit, to za mě doufám vyřeší ten nahoře, ale doufám že pršet nebude. Je oblačno, mraky se po obloze prohánějí jako kačeny po řece a já věřím že se nenaplní předpověď BBC která říká že v 14:00 (start maratonu) bude „heavy rain shower“. Když jdu k autu, v hlavě si přehrávám slavnou větu místního rodáka Williama S. „být či nebýt“, v mém podání znějící „dám ty Stormy nebo nedám ty Stormy“. Řeším to rychle a definitivně, když jsem si je nedal v Dampu kde pršelo už při startu a neklouzalo to, proč bych si je dával v Londýně, kde svítí sluníčko (zatím) a Stormy jsem zase vrátil zpátky do batohu. Napil jsem se ionťáku a vyrazil na start.

Vítejte na Vídrholci

Ať jsem se díval jak jsem se díval, na startu jsem nikoho, kromě Suttona, nepoznával. Snad jen několik závodníků z London Speedskaters klubu (klub podobný jako ISC, taky jich je nepočítaně) které jsem potkal loni v Kolíne nad Rýnem (dojeli za mnou) a to bylo vše. Takže na startu se to modralo (London Speedskaters), zelenano (Birmingham Wheels) a díky mě i šedivilo či oranžilo (co na ty slovo Petro říkáš ty?), i když v záplavě modré a zelené jsem nebyl vidět. V 13:55 přišly poslední pokyny od pořadatele („chlapi, hlavně vy co jste doposud žádný závod nejeli, neblbněte, počítejte s tím že vás tady budou předjíždět rychlejší a až se to stane, zůstaňte stát, voni si vás vobjedou“, fakt dobrý) a šlo se na startovní čáru. Ani jsem se nehrnul do první řady a nechal jsem před sebou klauna a dvě devčata v kostýmech Supermana, ať si to pořádně užijí, je to koneckonců jejich první a poslední letošní závod. V 14:00 zazněla píšťalka a vyrazilo se.

Úvod byl ve znamení nedělní vyjížďky maminek s kočárky, pohoda, klídek a tabáček, až jsem se bál že to nedáme ani ve stanoveném limitu pod 2 hodiny. Nevím proč nikdo nejel ale mě to rozhodně takhle nebavilo, takže jsem, ač nerad, vyrazil dopředu já. Jak jsem již psal, prvních 400m do kopce s větrem v zádech, to se jelo velmi příjemně, pak úsek z kopce, ale jelo to jako bych před sebou tlačil naložený nákupní košík, pak mírný kopec nahoru (paráda) a opět sešup (se zabržděným nákupním košíkem) dolů a pak nekonečná rovinka, kdy jsem si nemohl nevzpomenout na Dona Quijota a jeho boj s větrnými mlýny – tady to nebyl nákupní košík, tady to byla celá řada těch nákupních košíků, navíc zakolíkovaná, nejelo to už vůbec. No jak tady mohli dát loni kolo za 2:17 to nechápu, první jsem jel za 2:48 ne sice nejrychleji, ale půl minuty dolů? No nevím, nevím.

Ani do druhého kola se nikomu dopředu nechtělo a tak jsem tam zůstal zase já, ten kopeček nahoru mě docela bavil. Následovalo esíčko, kopeček, košík dolů a boj s větrnými mlýny. Nájezd do třetího kola a mě to už vpředu nebaví, dokonce jsem se trochu zadejchal. Problém je že se tam nikomu nechce ale to už neřeším a nejedu. Chtě nechtě se dopředu tedy dostali kluci z London Speedskaters a já jsem se pro jistotu zařadil za ně. Takhle se jelo několik dalších kol, občas se vpředu prostřídal někdo jiný ale já jsem byl pořád do 5. místa, nerad bych až se „něco stane“ byl někde v hloučku debatujících Supermanek. Při letmém (p)ohledu jsem myslel že jedeme všichni co jsme byli na startu včetně náhodných kolemjedoucích diváků, ale mohlo to být tím silným větrem který způsobil že jsem se trochu (možná i dojetím) rozslzel a viděl neostře. Když se to trochu uklidnilo, odhadl jsem počet lidí v balíku asi na 20.

V nějakém 8. kole mě rovinka a kopec dolů přestaly vyloženě bavit, protože to fakt nejelo, zato táhlý kopec po startu jsem si užíval, ten se stal mým oblíbeným úsekem tratě. Zhruba v 13. kole najednou koukám a dopředu šel jeden ze starších závodníků tmavé pleti, Errol Spence, kterého jsem viděl před startem. Tempo se trochu přiostřilo, což jsem jenom uvítal. Po několika kolech a několika bojích s větrnými mlýny to Errola přestalo bavit a situace se opět zklidnila.

Na půlmaratonu jsme byli v čase okolo 41 minut, tedy svěťák dneska rozhodně nepadne ale jen abych nepadl já, ten sjezd je opravdu „vopruz“. Počasí se vyjasnilo, bohužel vítr foukal silněji a silněji, ještě že tady pořadatelé neměli nafukovací bránu, ta by se teď vznášela někde na Londýnem jako vzducholoď. Někdy okolo 16. kola (Igore, fakt si to nepamatuju přesně, věř mi!) šli dopředu kluci z London Speedskaters a brzy měli náskok asi 20 metrů. Nikdo je nechtěl honit, což se mě ale nelíbilo a tak jsem se na pronásledování vydal já. Brzy jsem je dojel, bohužel s balíkem v zádech. Další kolo se situace opakovala jen s tím rozdílem, že vpředu byli kluci z Birmingham Wheels, ty jsem taky dojel a navíc jak jsem byl rozjetý a jak shodou okolností následoval můj oblíbený kopec po startu, vyrazil jsem do menšího úniku. Sice jsem na kluky křiknul ať jedou taky (anglicky snad rozumí, tataři, i když jsou z Birminghamu) ale ti se k tomu neměli a i když jsem kopec doslova vyletěl a měl náskok tak 20m, vykašlal jsem se na to a nechal se dojet.

A jdeme do finále

Zajímavá situace nastala asi v 20. kole, znovu nenápadně vyrazil Errol z South Woodham Ferrers a zrovna to bylo v místě kde se jelo z kopce (jelo z kopce, ha ha ha, to je legrace), takže se nikomu nechtělo ho pronásledovat, čímž Errol poodjel asi o 50m. Najednou koukám a kde se vzal tu se vzal z balíku vyrazil do té doby neviditelný, dvoumetrový Sutton Atkins (myslel jsem že už to zase vzdal a šel přezout ty svoje Road Wary) a milého Errola se rozhodl dojet. Po chvíli ho dojel a když jsem si říkal tak a teď nám ujedou, oba zpomalili a nechali se dojet, což bylo zajímavé, protože osobně si myslím že kdyby do toho trochu šlápli, tak nám možná doopravdy i ujeli. Ale kdo ví, ten vítr byl fakt nechutnej.

Když dvě kola před cílem vyrazil dopředu Sutton a za ním hned Errol, bylo jasné že jde do tuhého. Zrychlilo se i ve sjezdových posážích ale mě se zatím dobře dařilo oba dva si udržet. Co se mě ale mírně nepodařilo bylo udržet si svojí řekněme 5. pozici a vmžiku jsem uzavíral desítku. Pro jistotu jsem se podíval jestli za mnou ještě někdo jede, naštěstí tam někdo byl, ale už jich nebylo moc – pár nástupů už několik lidí neustálo. Brzy jsme se blížili k cíli kola, zazvonil zvonec a jelo se do posledního kola (jsem rád že jsem jel v prvním balíku už pro to že jinak bych si musel kola počítat a při počtu 28 by mě z toho asi jeblo). Kopec nahoru jsem vylítnul v pohodě, ale bylo vidět že se na mě pořád někdo lepí. Další problém byl s nedisciplinovanými pomalejšími jezdci, kteří byli všude možně jenom ne vpravo, takže to byl chvílemi docela pěkný „maglajs“. Měl jsem celkem přehled o tom kolik závodníků z mé kategorie (35-50) je přede mnou (2, slovy dva), takže jsem jel hlavně na to, aby mě nepředjel nikdo další, což se stalo bohužel přesně ve chvíli, jak jsem na to pomyslel!

Po esíčku, kopečku, následovala levotočivá zatáčka, kterou jsem vyjel dobře a už jsem byl zase na pomysleném třetím místě v kategorii. Teď ještě ustát tu rovinku a je to. Čelo se začalo natahovat, ale kupodivu se mě to podařilo držet (v Cottbusu jsem v tu chvíli ztrácel 50m ani jsem nemrknul). Jeli jsme vítr nevítr a zbývalo posledních 200m. Najednou ten co jsem ho předjel a jeho kolega z London Speedskaters  jsou vedle mě a ... už jsou přede mnou! No tak to je paráda, 60m do cíle a já to takhle prokaučuju. Poslední levotočivá zatáčka a oba klucí místo aby se namáčkli do vnitřku si to jedou vnějškem! Toho jsem samozřejmě využil a na poslední chvíli je vnitřkem přesprintoval. Bylo to tak akorát, opravdu jsem si zamáchal rukama až jsem skoro cítil jak se mi do lýtka zakusuje jezevčík v podobě menší křeče, ještě sprintovat 100m tak nevím nevím. Dojel jsem tak 1-2s za vítězem (Sutton Atkins?), odhadoval bych to tak na 7. místo v čase (1:23:55). Jak je vidět na čas se tentokrát nejelo, díky profilu tratě a silnému větru to bylo ale jasné. Z tohoto pohledu mě těší že jsem dojel někde vpředu, trošku mě ale mrzí že to nebylo ještě lepší (teď už tě Martine chápu!). Panáčkovi dali namlsat smetánky a už pošilháva ještě výš, ha, jo tak to je. Když to tak vezmu, myslím že jsem dojel celkem dobře.

Po závodě jsem si dal ještě jedno kolečko na výjezd a seznámil jsem se s Alex Geen, která mě řekla že je nejlepší anglická rychlobruslařka a minulý rok byla na seniorském Mistrovství Evropy. Zeptal jsem se jestli myslí opravdu seniorské a ne verteránské a ona že jo, protože se tam jela „taková kaše“, že vůbec nestíhala! Rozloučil jsem se s Alex a jel jsem se do auta převléci a doplnit energii.

Výsledky v nedohlednu

Bylo něco okolo 16:00 a já šel vrátit chip. Rozmazlený výsledkovým servisem ve střední Evropě jsem samozřejmě očekával, že budou hned k dispozici výsledky, při celkovém počtu bruslařů okolo stovky by to neměl být problém ani kdyby to počítali v ruce. Problém to byl, ale bylo mě řečeno že během 30 minut budou výsledky na světě, pracovalo na tom asi 5 lidí u počítače. To mě uklidnilo.

Mezitím jsem si popovídal s českým párem žijícím v Londýně a hlavně pak i s Jochenem Glasbrennerem, který se ke mě hned hrnul a anglicky s německým přízvukem mě říkal, že si mě pamatuje z Frankfurtu. Z Frankfurtu? Z toho běžeckého maratonu co jsem loni běžel? Tak tam bylo asi 40 000 lidí ... Ale on že ne, že z letoška z těch 70 km, kdy jsem prý chvíli před cílem odbočil vpravo místo vlevo a on si dojel pro druhý místo, protože za ním nikdo nebyl! No tak to mě ani neměl říkat, samozřejmě že si pamatuju „chyť si svého cyklistu“ závod, a taky to jak jsem tam zazmatkoval, ale že mě ta kravina (nebo krávovina) stála 2. místo, tak to jsem snad ani nechtěl vědět. Joachim mě pak ještě dorazil tím že dneska dojel na 5. místě, čímž mě došlo že je asi stejná kategorie a že budu až na 4. místě! To se koneckonců také za chvíli i potvrdilo ...

Okolo 17:15 začalo vyhlašování dětských kategorií (proč to sakra neudělali dřív když děti – asi 8 jich bylo – jely ve 12:00, to už měli dávno mít výsledky, ne?), paní nosila lístečky k pódiu. Říkal jsem si co to je, každej měl chip, proč to má napsaný rukou? Šel jsem se podívat k časoměřičům a tam seděl pán za notebookem, v něm Excel a ručně přehazoval řádky a té paní říkal kdo je na kterém místě! Tak to byla síla, to bych tam mohl být také do půlnici a protože to byl závod a ne přátelské setkání bruslařů, otázal jsem se kolikátý jsem byl, protože nemám čas tam být další 3 hodiny. Paní nejprve říkala že musím počkat, já na to že mě jede vlak a pak se tedy paní uvolila a řekla že jsem asi na 10. místě, v kategorii pak 4. No tak to je hezký, já to tušil, poděkoval jsem a šel jsem na vlak. Bylo 17:35, 2 hodiny po závodu a výsledky stálě v nedohlednu. Rychle jsem sbalil věci, sedl do auta a jel vstříc svým pracovním povinnostem – nejprve vrátit auto do Lutonu a pak hurá vlakem do Nottinghamu.

Tady by můj příspěvek mohl skončit, ale nekončí. Samozřejmě že jsem každý den monitoroval stav stránek London Inline Marathonu jestli jsou tam výsledky a když byl pátek a po výsledcích ani vidu ani slechu, navštívil jsem fórum London Speedskaters. Tady se každý rozplýval nad závodem jako „wonderful race“ a „well done organisers“ nebo „great job“ ale výsledky nikde! Já osobně si myslím že organizátoři s prominutím odvedli, co se výsledků týče, pěknou fušařinu, protože 5 dnů po závodu nemít výsledky je na pováženou, tady by Honza Stodola určitě zešílel – takhle jsem pro změnu zešílel já. V Německu tisknou diplomy každému hned 5 minut po dojezdu závodníka (pozor, ne po konci závodu!) při počtu okolo 500 lidí, tady mají horko těžko stovku a smolí to tam někde na „ščotu“.

Nedalo mě to a napsal jsem organizátorům. Odpověděla mě Pamela s tím, že to byl skvělý závod, ale výsledky bohužel nemají, protože je ještě „čistí“ a že ona sama se na ně už moc těší ... Tak to je hezký, tak ona sama se na ně těší, a to ten závod nejela! No nevím, mají tady jeden závod za rok a nejsou připraveni na takovou samozřejmou věc jako je výsledkový servis. Tady má tedy u mě London Inline Marathon velké mínus!

A to už by mohl být úplný konec – ale ještě jedna příhoda. Při odbavení na letišti London/Luton si jeden potetovaný pracovník na rentgenu (jak může mít sakra pracovník letiště potetovaný obě ruce a mít přitom košili s krátkým rukávem??) prohlížel, co že to mám v příručním zavazadle (Stormy), ale na rozdíl svých českých kolegů netušil co to je a na co se to používá! Musel jsem je tedy vyndat a vysvětlit, že jsou to kolečka, která se používají na rychlobruslení, které je v zemích, kde v létě NEPRŠÍ, velmi oblíbeným sportem!

Stránky závodu: http://www.londoninlinemarathon.com/
Výsledky: nejsou a jen tak nebudou, protože se pořád počítají

Trať: cyklistický okruh Hillingdon Cycle Cicruit v Minet Parku o celkové délce 1,5km, jede se celkem 28x (plus nájezd do startu). Trať tvoří v  ovál na jedné straně mírně deformovaný dvěma esíčky, jinak se jede po jedné straně do kopce a po druhé víceméně po rovině či mírně z kopce, i když pokud fouká vítr tak je úsek z kopce těžší než ten do kopce! Povrch velmi kvalitní, šířka dráhy okolo 5m, což je paráda. Mě osobně se trať moc líbila (až na ten vítr), škoda jen že se využívá pouze pro tento jediný inline závod.
Počasí: oblačno až polojasno, teplota okolo 18C, před závodem či během závodu se čekaly přeháňky, na které nakonec nedošlo takže trať byla suchá.
 

František Míček