REPORTÁŽ  I když běžecká sezóna je víceméně stále na svém začátku, pro některé z nás (Pavel, Martin) byl právě Hervis Prague Half Marathon takovou tečkou za jejich letošní, nebál bych se napsat „jepičí“, běžeckou kariérou. Druhý, a zároveň poslední společný závod (pochybuju že je ještě na něco ukecám!) jsme si dali právě o uplynulém víkendu a kde jinde než v Praze. Pokud Kbelská desítka byla díky své desetikilometrové vzdálenosti jen slabým běžeckým odvárkem, pražský půlmaraton byl již opravdovou výzvou! Dokonce i slunce si uvědomilo závažnost situace a rozhodlo se že se půjde podívat, co že se to vlastně děje, takže na nás čekal vskutku letní, slunečný den.

O závodě

Půlmaraton se běhá v Praze již nějaký ten pátek a zejména v posledních letech nabírá na popularitě, o čemž svědčí i narůstající počet běžců jak v hlavní kategorii (půlmaraton), tak i v přidružených bězích (štafety). Pokud někdy před 5 lety bylo na startu okolo 1 000 běžců, dnes to bylo něco okolo 8 000 a kapacita byla hravě naplněna. Je to možná i díky hodnocení, které pražský závod dostal a díky kterému se řadí do kategorie nejvyšší, tzv. Golden Race. Po pražském maratonu který se koná v květnu je to tedy již druhý závod v Praze nejvyšší kategorie a jak znám Pabla Capalba (organizátor závodů PIM), tak se bude jistě snažit i o to, aby i poslední z trojice pražských PIM závodů, podzimní desítka, získal stejné ocenění.

Před závodem

Dost bylo nudných faktů, zpátky k běhu. S Pavlem a Martinem jsme si dali sraz v 10:30 před právnickou fakultou a ač pražáci, oba očividně nevěděli, která bije (upřímně řečeno kdybych tam nechodil na rehabilitace, tak to nevím taky). Když jsem přicházel v 10:25, již zdálky jsem viděl Pavla, jak na mě mává. Nechtěl ponechat nic náhodě a pro jistotu byl na místě ještě o trochu dřív. Já osobně ho podezírám, že tam možná i přespal noc předtím, o čemž by svědčil i pruh zválené trávy nedaleko lavičky, ale nemám pro mé odvážné tvrzení žádné důkazy. Každopádně Pavel byl v takové předzávodní euforii, že bych se tomu ani nedivil. Po pár minutách a několika telefonických rozhovorech ve kterých jsme společně (a s několika kolemjdoucími) probrali polohu právnické fakulty ve Starém městě, se na místo dostavil i Martin Kuchař s rodinou a brzy na to i jeho kamarád Jirka, kterého Martin přemluvil po Kbelích i na další závod. Jak znám Martina, tak Jirku určitě ukecá i na mistrovství republiky v inline maratonu i když Jirka na bruslích zatím nejezdí.

Já osobně běhám pražský půlmaraton celkem rád a pravidelně, Martin si chtěl letos udělat osobáček (pod 1:30) a Pavel si chtěl zkusit co to s ním udělá. I když je Pavel stále platným držitelem žákovského rekordu v běhu na 200m (více zde), 21km je 21km a 200m je 200m. A právě Pavel byl tím, kdo do poslední chvíle nevěděl, jestli vlastně poběží. Přihlásil se sice mezi prvními již v prosinci, ale pak přesně podle scénáře filmu Skřivánci na niti „tak se teda ožeňte, tak se teda nežeňte“ měnil svá rozhodnutí stejně jako se měnilo jarní počasí – chvíli svítilo sluníčko, chvíli pršelo. V jednu chvíli již předával svoje číslo Jardovi Zíkovi s výrazem ve tváři říkajícím „to bych musel bejt magor abych něco takovýho běžel“ a jen díky mé urgenci, že přijde o tričko, medaili a banán v cíli, si vše rozmyslel a postavil se půlmaratonové výzvě tváří v tvář.

Takže jsme tady stáli, zhruba hodinu před závodem a pomalu si začínali uvědomovat, co že nás to vlastně čeká. Že to nebude žádná legrace bylo vidět i na Martinovi, který si místo jednoho Red Bulla dal hned dva. Red Bull ti dává křídla a je lepší mít ty křídla dvě, že. Já jsem si na okamžik ještě odskočil pozdravit zvého známého Davida Dentona, zahraničního komentátora PIM závodů a pak jsme již se šli společně s Pavlem, Martinem a Jirkou trochu rozklusat. Dali jsme si běžeckou abecedu, pár sprintíků a pomalu se začali přesouvat na start. Pavel si sice ještě chtěl odskočit na záchod, ale dlouhé fronty před mobilními záchody ho od jeho úmyslu odrazovaly. Musel se tak uchýlit k drobné lsti (prostě sviňárna to byla) a jak jsme tak procházeli okolo záchodů, najednou Pavel zmizel do jednoho, ze kterého někdo právě vyšel. Byl to manévr podobný těm kdy vozy formule 1 v mžiku zajíždějí do boxů – během 10s byl Pavel zpět, lehčí o nějaké ty deka navíc. Odezva čekajících ve frontě byla pochopitelně odpovídající situaci ...

Na startu jsme ještě udělali nezbytnou fotodokumentaci a pomalu očekávali start závodu. Já jsem potkal Tomáše Šťastného, běžce, který mě prakticky pořád poráží a stoupli jsme si hned do první řady, kousek za keňské běžce. Tomáš se sice trochu ošíval, ale já jsem aspoň mohl dobře fotit. V 12:00 do tónů Smetanovy Vltavy zazněl startovní výstřel a my vyrazili.

Můj odhadovaný čas pro dnešní závod byl okolo 1:24 ale udělalo se celkem hezky a teplo, takže jsem byl trochu skeptický. Jeden z komentátorů sice řekl že lepší počasí jsme si nemohli přát, ale určitě to nebyl Štěpán Škorpil, Jan Rýdlo ani David Denton, protože ti jako bežci by nikdy takovou hloupost říct nemohli – v 25C se prostě moc dobře neběhá. Tedy pokud nejste z Keni, že. Takže počasí ideální, ale tak pro diváky, případně pro charitativní běžce v kostýmech Supermanů či žiraf, běžící rychlostí blížící se chůzi hrocha.

Martinův cíl byl jasný, pod 1:30, Pavel po několikanásobném přehodnocování svého cíle se z původního času 1:50 dostal řadou mě nepochopitelných výpočtů až na 1:30 a je živým důkazem toho, že vše je prostě v hlavě. Možná se kdybychom ho nechali o tom ještě chvíli přemýšlet, mohl skončit až na čase 1:15, což by byla ale bomba. Každopádně se rozhodl běžet na 1:30 a tak to prostě zaběhne, je to tak jednoduché. Dobrá, dobrá, pravda je taková že se nechal vyhecovat Martinem a řekl a víš co, já to dám s tebou za těch 1:30!

Závod začíná

Já jsem vyběhl společně s Tomášem Šťastným a již brzy jsme se dali do hovoru s Lenkou Šibravovou, naší elitní bežkyní, která nám řekla, že běží na 1:22. To byla výzva a tak jsme se rozhodli běžet s Lenkou. Chvíli to vypadalo že běží ona s námi, ale vtip byl v tom že my jsme běželi podle ní! Lenka má stopky v hlavě a tak jsme šli tempem 3:55 na km, což bylo zejména v prvních kilometrech velmi výhodné – jak se znám určitě bych se nechal „vyjančit“ a dřel bych to hlava nehlava. Jak Lenka vtipně poznamenala, na začátku umí běžet každý. Takže takhle to byla pohoda.

Do 5. km, který je tradičně někde v Nuslích kde není kromě několika romských partiček většinou ani noha, jsme si udržovali čas lehce pod 4 minuty na km a mě to nedalo a začal ve mě trochu vrtat červíček pochybnosti, jak se to dá dát za 1:22, když jsme na 5. km v čase 19:58. Ale, Lenka to má zmáknutý, ona ví co dělá, běhá už nějaký ten pátek.

Na 8. km jsme doběhli a předběhli Honzu Škrabálka, předního českého „Adrenaline adventure race“ bežce a já si začal říkat, že buď běžím v životní formě, nebo Honza má nějaké zdravotní problémy. Bohužel k mé radosti bylo bé správně, Honza měl problémy s lýtkovým svalem a tak nám jen zamával a nechal nás běžet. Už takhle to bylo díky tomu lýtku pro něj velmi adrenalinové.

Když jsme byli na 10. km a čas byl asi 5s pod 40 minut, začal jsem si říkat hergot, to jsem na Lenku zvědavej, jak dá tu druhou půlku o 3 minuty rychleji, to bude negativní split jako hrom! V tu chvíli jsem ale začal trochu zpomalovat, přeci jenom v teple na rekord moc často neběhám a nechat jsem si tedy Lenku s Tomášem utéct.

Udržoval jsem si čas stále okolo 4:05 na km, už bylo jasné že za 1:24 to nebude a tak kalkulačka v hlavě hned začala přepočítávat, za kolik by to mohlo být. Tím bych zároveň odpověděl na otázku všem těm, kteří se ptají na co při tak dlouhém závodě myslím – pokud to není zrovna o tom kolik je asi tak slečně běžící přede mnou, tak je to právě to kilometrové přepočítávání výsledného času! To asi potvrdí více běžců  - netuším na co myslí keňani, u těch si o tom přepočítávání nejsem tak jistý.

Nejhorší úsek byl průběh „Husákovým tichem“někde na 16-17 km, kdy jsem měl čas asi 4:41 (alespoň to ukazoval můj testovací Garmin 210), pak to bylo rychlejší. Od 19. km jsem myslel jen na to jak v cíli zmáčknu stopky a bude konec, doslova jsem si to v hlavě představoval a přemýšlel kam dám klíče (měl jsem klíče v ruce), příznivci „mind sculpture“ by ze mě měli jistě radost, tak jsem si to živě představoval!

Po několika posledních závodech kdy jsem byl přesprintován v cíli jsem nic neponechal náhodě a do cíle jsem přímo vlétl v čase (1:26:27), což není můj nejlepší, ale zas tak hrozné to nebylo, je to můj 3. nejrychlejší čas na půlmaratonu. Je pravda, že ten můj rekord co mám (1:24:10) bude těžké posouvat, už jsem se asi přiblížil hranici, kde půjde maximálně o vteřiny.

Brzy po mě proběhl/dopajdal cílem Honza Škrabálek a pak i Martin Kuchař (1:32:19), který ovšem nevypadal moc nadšeně. Jak se mi Martin svěřil, snažil se běžet na ten čas co chtěl, ale když ho předběhl balónek na 1:30 tak věděl, že to nedá a soustředil se jen na to, aby to bylo co nejvíce pod 1:35, což se mu nakonec podařilo. I tak si myslím že se jedná o velmi slučný čas o čemž svědčí i krásné 393. místo, s čímž mě  Martin samozřejmě poslal někam , ale být 393. z téměř 8 000 běžců zase není tak hrozné.

Po závodě

Jako poslední z naší trojice doběhl Pavel (1:40:41) a jak je vidět z jeho cílové fotografie, styl jeho doběhu byl ale spíše krásnou ukázkou toho, jak vypadá onemocnění zvané Tanec svatého Víta ve velmi pokročilé fázi, jak se koneckonců můžeme dočíst zde. Na Pavlovu omluvu musím dodat, že Pavel dobíhal do cíle s křečí v obou lýtkách, proto ten dramatický výraz v obličeji.

Po závodě jsem požádal Martina a Pavla, aby ve stručnosti závod zhodnitili. Bohužel Martinovo vyjádření se nepodařílo do uzávěrky  tohoto článku získat (prostě se na to vybodnul), ale i tak by se to dalo shrnout do jedné věty „půlmaraton jsem zaběhl a tím moje kariéra běžce končí“, o čemž nás v uplynulých týdnech neustále přesvědčoval.

Nakonec se však Martin po publikování článku přeci jen rozhodl pro malou rekapitulaci:

“Žádný extra běžec ze mne nikdy nebude, ale v určitých fázích je pro mne běh jako tréninkový prostředek nenahraditelný a atmoška pražského půlmaratonu je skvělá a kdo chce zažít poslední level, tak může zkusit třeba pražský maraton 7.5. 2011, ten už jsem si taky odkroutil a za sebe říkám - maraton je maraton, to už je fakt jiný level, bohužel pro náš sport moc pozdě, sezóna uz je v plném proudu a připravit se na inline a běh je dost obtížné.”

Tolik tedy Martin, velký obdivovatel Miloše Macourka, který se vše rozhodl vyjádřit jednou větou. Pavel byl o poznání sdílnější a zde je jeho hodnocení závodu:

“Začal jsem moc z ostra, říkal jsem si. Přeci jen jsme se před 3 měsíci s Martinem domluvili že to jdeme za 1:30 a já, i když jsem na to vůbec netrénoval, tak jsem se nechal unést atmosférou a nakonec se rozhodl se o to pokusit. Euforie mi trvala 5 km, kdy jsem držel krok jak s Martinem, tak i s časem kolem 4 minuty na km. Poté jsem situaci začal narychlo přehodnocovat a přepočítával v hlavě, kolik že to odteď musím bežet na km, aby padl nový cíl a to 1:40. Vypočítal jsem že 5 minut na km.

To se mi dařilo převážně držet až do té doby, než se ke mě zezadu přiřítil vodič s balónkem na 1:40 a nekompromisně mi utekl! Na 16. km jsem měl asi největší krizi a čas 5:58 na km. Nastartovalo mě až když jsem potkal běžce jménem Jiří Ježek. Kdo zná, tak ví že tento borec běžící na jedné noze je několikanásobný paraolympijský vítěz v cyklistice a běh je pro něj nová výzva. Říkal jsem si tohle je BOREC a já když mám obě nohy zdravé tak tady sotva lezu!

Nastartoval jsem tedy na vyšší rychlostní stupeň a vrátil se lehce pod 5 minut na km. Na 18. km mě předbíhal nějaký borec co měl na zádech slogan ‘Každý běh se počítá’! Sakra, řekl jsem si, proč by se neměl dneska počítat i ten můj a to alespoň v trochu slušném čase. To mě vrátilo zpět do hry o čas 1:40 a 19. kilometr jsem absolvoval v laufu za 3:48., 20. km pak za 5:05 a poslední za 4:30. Doběhl jsem s odřenýma ušima za 1:40:41 real time.

Závod byl parádní, ale mě už letos, dokud neskončí hlavní inline závody, na startu
laufu nikdo neuvidí (co jsem říkal, pozn. autora)! Večer jsem využil pozvánky na PIM párty v Hard Rock Café. Bylo to tam celkem příjemné, na jednu pozvánku jsem obdržel poukaz na 4 drinky a jídlo. Vše podávané stylově na talířích a ve skleničkách. Původně jsem očekával že mi fláknou pivo do kelímku a do umělé misky kydnou nějaké těstoviny, jak to tak většinou bývá. Tady mě to fakt překvapilo. Je vidět, že se jedná o mega akci. Inline závody se nemůžou svou velikostí bohužel vůbec srovnávatrovnat. Snad jen Berlín nebo nějaká podobná masovka.”

Na závěr se pak sluší dodat, že Pavel i přes svůj počáteční odpor k závodu samotnému si nakonec závod velmi pochvaloval a byl moc rád že běžel. Také byl jediným z nás který se večer zúčastnil závěrečné párty v Hard Rock Café, kterou si náramně užil, stejně jako celý závod.

Stránky závodu: http://www.praguemarathon.com/
Výsledky: http://www.tds-live.com/ns/index.jsp?login=&password=&is_domenica=-1&nextRaceId=&dpbib=&dpcat=&dpsex=&servizio=000&pageType=1&id=3782&locale=1029

Trať: typická městská trať bez výraznějšího převýšení, v centru několik úseků na dlažbě, ale žádný dlouhý úsek to nebyl
Počasí: ideální počasí pro diváky, pro běžce již tak ne, teplota okolo 25C, slunečno, v podstatě bezvětří
 

František Míček