ISC Praha - Speed Skating Team

European Masters (15.5. 2011, Německo, 2. část)

 REPORTÁŽ  Neděle, 15.5.2011, den závodu European Masters. Budíček byl stanoven na 7:00, já jsem vstal raději v 6:45. Spalo se dobře, jen k ránu jsem začal trochu kašlat, s tím se ale dá v pohodě jet. V 7:00 vstal Martin, pak i Pavel a začala závěrečná příprava na závod. Náš odjezd z hostelu byl stanoven na 8:00 přesně a jak Martin podotkl „co dělá skupina 1 nás nezajímá, ať si jdou třeba pěšky“, tak přísný režim to byl. Posnídali jsme, pustili si trochu bojovných písní (Pavlův oblíbený Survivor, škoda že nebyl čas pustit si celého Rockyho) a v 7:57 jsme vyrazili – Martin byl jistě spokojen, že jsme vše zvládli ještě před limitem.

Bude pršet?

Venku bylo oblačno, sucho, což trvalo do chvíle, než jsme došli k autu, pak se spustil drobný, ale intenzivní déšť. Naštestí přeháňka netrvala dlouho a než jsme dojeli do Dampu, pršet přestalo a na oblohu se vrátilo sluníčko. Trať byla pochopitelně mokrá, ale díky slunečním paprskům a větru vanoucímu od moře se otevřené úseky tratě začaly celkem rychle vysušovat, což bylo dobré znamení. Hned jak jsme dojeli a zastavili na parkovišti poblíž startu, Martin stanovil další kontrolní bod, resp. čas – v 9:00 vyjedeme na projížďku a v 9:30 budeme zpátky u auta. Je vidět, že Martin nepodcenil nic a měl naplánovanou každou minutu.

V tuto chvíli nastalo velké dilema, co si vzít za kolečka. Nepršelo, ale trať byla mokrá. Na obloze to vypadalo, že by mohlo začít pršet, ale taky nemuselo. Pavel navrhl variantu 2 kolečka do sucha a 2 kolečka do mokra, Martin přemýšlel o 3 kolečkách do sucha a 1 kolečku do mokra a já přišel s naprosto převratným návrhem dát si 4 kolečka na sucho na levou brusli a 4 na mokro na pravou brusli! Bohužel jsem nápad nemohl realizovat, protože jsem měl 110mm do sucha a 100mm do mokra a rozhodně jsem nechtěl po trati poskakovat jako koza. Rozhodl jsem se proto jet se projet na Stormech, což nakonec udělal i Martin. Pavel si chtěl také vzít Stormy ale zjistil, že kolečka která si vypůjčil měla oddělené středy a tak z 8 koleček nakonec horko těžko vybral jen dvě a tak vyjel na kombinaci 3 + 1.

V 8:55 jsme byli připraveni abychom vyjeli na trať, přesně ve chvíli kdy dojel vůz č. 1, kterému jsme drželi místo na parkovišti. Marek a Rosťa se rychle převlékli a vzali si brusle, aby mohli v 9:00 vyjet s námi, Martin Jirsa přísný časový limit bohužel nestihl. Jeli jsme po hlavní silnici, po které pojedeme po startu a na které se bude konat závěrečný spurt, abychom se zhruba po 3km napojili na okruh, který se pojede celkem 4x. A právě ve chvíli kdy jsme chtěli sjet z hlavní silnice a vyjet menším stoupáním na rychlostní silnici, minulo nás policejní auto které nás zastavilo s tím, že provoz na silnici bude uzavřen až se startem závodu! To nám trochu narušilo plány, a tak jsme jeli zpátky k prostoru startu a cíle. Silnice mezitím uschla, jen místa pod stromy byla stále mokrá, ale vypadalo to že i tady by to mohlo uschnout. Ptal jsem se jednoho z přihlížejících policistů jestli bude pršet a on jen zavrtěl hlavou, podíval se na oblohu a řekl “dneska už bude sucho”. No tak když to říká místní policista, tak to jistě bude pravda a vyjel jsem směrem k autu přezout si kolečka. Vrátil jsem si tam své dráhové speciály Matter a věřil jsem že pršet nebude. Martin se nakonec rozhodl pro kombinaci 2 + 2 a Pavel zůstal u varianty 3 + 1. Co se týče vozu č. 1, všichni jeli na kolečkách do sucha, Stormy nikdo neřešil, stějně jako většina závodníků, kteří projížděli okolo nás. Jak tam měním kolečka najednou koukám a on pan Kalivoda! Že prý přijeli s Tomášem před chvíli. Tak jsem hned řekl Pavlovi, že bude mít parťáka v M30, což se mu moc zamlouvalo.

Start se blíží

Zajímavou kapitolu tvoří pár dánských bruslařů (jedním z nich byl obrovitý Sutton Atkins, který měl mimo jiné přednášet na bruslařském kurzu na Jarabáku v Plzni). Ti zaparkovali vedle nás, sedli si do otevřeného kufru auta, ruce v kapsách a pozorovali cvrkot vedle sebe. My všichni jsme tam lítali sem a tam, tam a sem, měnili kolečka, ložiska a oni jen se děli a koukali, občas někdo zvedl hlavu a podíval se na nebe. Já jsem si říkal to snad není možný, ono je 30 minut do startu závodu a oni tady jen tak sedí a nic neřeší ... oni určitě něco tuší, ne ne, oni určitě něco ví, to není jinak možný! No nedalo mě to a šel jsem se zeptal jsem se jich, jak to že tam jen tak sedí a nic neřeší. V tu chvíli jeden z dánů (nebyl to Sutton) jen pokrčil rameny, podíval se na nebe a řekl „FUCKING WEATHER!“, čímž si jednak konečně ulevil ale také v podstatě vyjádřil názor většiny bruslařů, kteří se v Dampu sešli. To jsem si oddechl, už jsem si myslel že dánové mají nějaké informace které my nemáme. Neměli, věděli stejné prd jako my.

Do startu zbývalo asi 20 minut a my jsme se pomalu začali přesunovat do místa startu. Zbývalo vyřešit poslední věc a to komu dát klíče od vozu. Martin je prostě dal vedoucímu na benzínce - v Čechách rozhodně nedoporučuji zkoušet! Tím se to vyřešilo a jelo se na start. Zde již byl celý německý tým oblečený ve slušivých bílých kombinézách s velikým nápisem Germany na zádech, který vzbuzoval velký respekt a koukali jsme, kde jsou italové s jejich Italia na zádech. Nikde jsme je neviděli, což nás trochu zmátlo, protože italové jsou považováni za největší favority závodů. Pavel se přesunul do sektoru M30, my ostatní zůstali v sektoru M40, který startuje o 2 minuty později. Jak je naším dobrým zvykem, hned jsme si stoupli do první řady, kde jsme se ocitli v německém obležení. První řada má několik výhod, jednou z nich je že fotografové fotí zejména bruslaře z první řady (to je nakonec logické, že). A tak fotografové fotili, my se usmívali a najednou kde se vzal tu se vzal, přišel člověk s kamerou. Řekl jsem si že by to byla škoda, kdyby do kamery mluvil někdo z němců, a tak jsem se nebojácně nahrnul před kameru a řekl že jsme z ISC Praha a přijeli jsme do Dampu vyhrát! To zaskočilo nejen kameramana ale i vedle stojící reprezentaci Německa, kteří si nás začali trochu víc všímat, tedy hlavně mě. To bylo dobře, protože vyhrát to přijel Martin a o něm nikdo nevěděl, což bylo také součástí naší taktiky – teď jsem je zmátnul. Navíc když dojedu někde vzadu tak si můžu říct „ale co, aspoň budu v televizi“.

Blížil se čas startu a ten v 10:00 také nadešel. Zazněl startovní výstřel a zhruba 30 mužů z kategorie M30 vyrazilo na trať. Začalo mírně poprchávat, což mě trošičku rozhodilo, jelikož jsem zvolil variantu sucho. No, už se nedalo nic dělat, za 2 minuty si nerozvážu ani tkaničky, natož abych vyměnil kolečka. Čas našeho startu se neúprosně blížil a v 10:02 jsme vyrazili na trať i my – museli jsme se přitom vyhýbat nafukovací bráně, která těsně před naším startem byla již napůl žerdi a vypadalo to, že každou chvíli spadne.

Taktika a zase ta taktika

První kilometr byl ve znamení velkého taktizování, prakticky se nejelo. Nevím jestli to bylo z důvodu aby si nás diváci s fotoaparáty disponujícími pouze pomalou závěrkou mohli vyfotit, ale tempo tomu odpovídalo. Osobně to moc rád nemám, protože je jasné že to pak cukne a balík je v trapu. Martinovi to naopak vyhovovalo, do závodu šel s tím že až do závěrečného spurtu bude neviditelný. Po 3. km následoval první úsek, kde by se mohlo něco dít – zatočilo se doprava a následovalo táhlé stoupání. Bohužel jsme v zahřívacím kole a tak se nestalo nic. Po stoupání následovala dlouhá rovinka, pak nájezda na most a následný sešup. Tady se jelo hodně rychle, na hodinkách jsem zaznamenal rychlost 51km/h. Po sjezdu jsme vjeli do vesnice, tempo se opět uklidnilo. Dle mého odhadu mohlo být v balíku zhruba 40 lidí.

Když jsme vyjeli z vesnice, zrovna jsem jel kolem Martina, který jen tak mimochodem prohodil, že bude pršet. Říkám mu že je to nesmysl, z čeho by asi tak pršelo! Naopak jsem věřil, že silnice teď bude postupně schnout. Balík zabočil doprava a já s hzůzou zjistil, že jedeme přímo do bouřkového mraku, před námi bylo doslova černo. Teď jsem pochopil co Martin myslel, na rozdíl ode mne měl naprostý přehled o situaci, já jsem se sousředil hlavně na to, abych zase někde neodpadnul. Pomalu, tedy doslova pomalu, jsme se blížili ke konci prvního kola, kde stál asi největši počet diváků na trati – i tak vzhledem k význačnosti závodu je to docela slabota. Takže diváci nám zamávali a vláček začal trochu zrychlovat. Nic vážného, jen se to celý ten had pěkně natáhl. Zrovna když jsem si říkal jak je to skvělé, že jsme ještě nedojeli Pavla a věřil jsem že ten první balík v M30 udržel tak koukám a – před námi Pavel. Snažil jsem se ho hned zapojit do našeho balíku, což se mu nakonec podařilo ale na Pavlovi byla vidět únava a i frustrace jednak z počasí a pak i ze svého matného výkonu.

Průtrž mračen

Už jsme se začali blížit k prvnímu stoupání, když mě začalo píchat v boku! Normálně na to netrpím, před závodem jsem 2 hodiny nejedl, takže jsem absolutně netušil, proč to přišlo. Bohužel to znamenalo že jsem se nemohl pořádně nadechnout a tak jsem doufal, že teď se to zrovna nerozjede. Jako na potvoru se tak samozřejmě stalo, navíc černota nad námi se protrhla a začalo vydatně pršet. V tu chvíli bylo jasné, že Martin měl pravdu a na suchu se nepojede. Také bylo jasné, že jsem tam ty Stormy měl nechat, teď budu čistit dvoje ložiska! Takže začalo lejt, mě píchalo v boku a vláček se natáhl a následném stoupání se to začalo trhat. Já jsem si říkal no to snad není ani možný, to se to pěkně sešlo: nemůžu se nadechnout, propadl jsem se dozadu a navíc do toho průtrž mračen. Prostě než jsem řekl švěc, byla přede mnou díra asi 10m. Po stoupání následovala dlouhá rovinka, díra narostla na 20m, tedy nic co by se nedalo dojet ale vzdálenost bohužel rostla.

 

Takže druhé kolo a já měl skoro po závodě. Takové zklamání, celkem jsem věřil že bych ten první balík mohl udržet. Přestalo pršet a mě přestalo píchat v boku, to byly pozitivníé zprávy. Navíc jsem se ujistil že moje růžový dráhový Mattery F1 na vodě nekloužou a myslím si že neklouzaly ani ty zelený, protože je měla většina lidí. Že by ty Stormy byly jen takovej marketingovej tah? Já fakt nevím, těžko říct.

Po druhém kole následovalo třetí kolo, nepršelo, ale silnice byla pochopitelně mokrá. V balíku nás nakonec zůstalo asi 10, z toho 3 němci v jejich bílých reprezentačních dresech. Před nájezdem na most jsme viděli na mostu hlavní skupinu, kde v tu chvíli byli i Martin Kuchař a Jarda Zíka, bohužel náskok byl v tu chvíli asi 500m, to už se dojet nedalo. Na každém rovinatém úseku šel dopředu Heiko Klipstein aby byl vzápětí po několika minutách dojet. říkal jsem si že ho to pořád baví (udělal to asi 6x), ale asi si trénuje záverečný spurt. Jinak jsme se celkem pravidelně střídlali na špici, tady jsem byl asi nejaktivnější společně se švýcarem a estoncem.

Cíl na dohled

Do čtvrtého kola jsem už jel promočený od hlavy k patě, kupodivu ne proto že by pršelo ale proto že voda stříkala všude možně a mě už tedy bylo jedno, jestli prší nebo neprší. Přestal jsem už vnímat diváky, ani nevím jestli tam byli. Soustředil jsem se jen na bruslaře přede mnou, pořád se totiž jelo celkem svižně a já se docela bál, aby mě neujel i tenhle vláček. Vůbec netuším na kterém jsme byli kilometru a v jakém čase, hodinky jsem měl totiž špinavé od bláta, takže nebylo stejně nic vidět. Ale ono to bylo v podstatě stejně jedno, teď už bylo důležitý jen dojet.

Zhruba 5km před cílem kde se vzal, tu se vzal, byl tady Tomáš Kalivoda, to znamená že jsme dojeli i nějakou skupinu třicátníků. Tomáš se mě zeptal, jestli chi vytáhnout na spurt, ale já byl celkem unavený a navíc jsem byl celkem komfortně uprostřed balíku, takže jsem mu jen poděkoval. Blížil se konec okruhu a nájezd do závěrečné rovinky. Tady se začal lámat chleba, dopředu šel samozřejmě Heiko Klipstein následovaný svými dvěma kolegy. Ti brzy měli asi 4s náskok před zbytkem. I když jsem se snažil sebevíc, nějak mě to nejelo a já pořád čekal, kde je ten cílový nafukovací banner, vzdyť tu už musí být! Nebyl, protože spadnul a tak se finišovalo jak to každý odhadnul. Já to moc dobře neodhadnul, dojel jsem 7. z 8. členného balíku, celkem na 31. místě v čase (01:20:58.81).

Celkové hodnocení

A jak jsme si tedy vedli celkově?

Martin Kuchař, 14. místo v M40, čas (1:18:14.28)

Martin byl po závodě celkem zklamaný, chtěl dojet lépe, jak sám říkal 14. místo je jeho nejhorší umístění v poslední době. Martin zapomněl že tohle bylo European Masters a ne Hrade Králové, takže já si myslím že jeho umístění bylo skvělé!

Martin je jeden z mála našich jezdců, který se ochotně svěřil se svými zážitky. Bylo to zejména tím, že jsme spolu seděli v autě.

„Příprava na samotný závod začala již den předem obhlídkou trati (autem). Byly vytipovány klíčové úseky, kde se předpokládala možnost úniků. Následný déšť a za 2 hodiny vyschnutí trati nám daly ještě více otázek, jaká kola zvolit. Druhý den hodinu před startem závodu se spustil krátký, ale intenzivní déšť a to vzbudilo otázku, jaké obutí nakonec zvolit. Rozhodutí bylo na každém z nás, já zvolil kombinaci bílo-černou, což v mém případě byly 2 Road-Wary a 2 Stormy. Na startu závodu trať usychala, aby při nájezdu do 2. ze 4. okruhů byla zkropena prudkým přívalovým dešťěm. V té chvíli došlo i k podstatenému a finálnímu roztržení balíku. Při výjezdech do stoupání jsem musel zvolit určitou sílu odrazu, aby obutí neklouzalo. O tempo se starali hlavně němci a holanďané a nástup střídal nástup. S Jardou Zíkou jsme se snažili hlídat úniky a vytvářet si místo v předních částech balíku, což se nám dařilo až do samotného závěru, do kterého se vřítil balík 22 lidí, kteří se všichni vešli do času 4s od času vítěze. Splnil jsem si dojezdem v první skupině svojí povinnost, bohužel nic víc. Malou útěchou mě může být pouze skalp loňského vítěze, který dojel v balíku až poslední.“

Jaroslav Zíka, 20. místo v M40, čas (1:18:15.15)

Jarda vyjel na Road Warech a také on zjistil, že kolečka nekloužou. Jarda byl spokojený že dojel celkem v pohodě v prvním balíku. V závěrečném spurtu měl dokonce lepší výchozí pozici než Martin, ale jak sám Jarda říká, nebýt Martina který ho v tu chvíli nechtěně zablokoval, mohl dojet ještě lépe.

František Míček, 31. místo v M40, čas (1:20:58.81)

Na vodě to byl každopádně můj rekordní čas, jinak nic moc. Osobně se mě závod líbil, trať byla členitá což mám rád, počasí moc neřeším to mě je celkem fuk, kolečka neklouzala, takže jediné co mě mrzelo byl fakt že mě zase ujel vlak, bohužel ve chvíli kdy mě píchalo v boku. Jelikož jsem v tu chvíli byl navíc na nesprávném místě v balíku, měl jsem prostě smolíka pacholíka.

Martin Jirsa, celkové 36. místo v M40, čas (1:26:18.20)

Martina mrzelo že neudržel balík, kde jsem byl já. Pak se snažil chytit balíku M50, bohužel ti zase nechtěli mezi sebe nikoho z jiné kategorie a tak dojel v podstatě sám, což jak každý potvrdí, na náladě nepřidá.

Pavel Zajpt, 20. místo v M30, čas (1:29:55.48)

Pavel byl zklamán. Tolik se na závod těšil, ale vše bylo proti němu – trať, počasí a i událost při které si rozbil hlavu. V jednu chvíli chtěl Pavel závod vzdát, ale Mistrovství Evropy se nejede každý den a takový závod se nevzdává, což si naštěstí uvědomil i Pavel a nakonec dojel, za což mu patří pochvala. Čas pod 1:30 si pak zkušeně pohlídal.

Pavel nebyl velmi sdílný a tak se vyjádřil jen ve stručnosti:

“Mé hlavní vyjádření je, že mi závod nevyšel vůbec podle představ. Za mokra a dešťových přeháněk jsem si vůbec nedovedl poradit s tratí. Konkurence byla na mě příliš vysoká. Můj výkon zůstal za očekáváním a je pro mě zklamáním.”

Marek Miniberger, 38. místo v M40, čas (1:30:11.24)

Marek již před závodem avizoval, že pojede podle tepové frekvence. Je to velmi nekonvenční způsob jak se dá jet závod (já bych asi skončil po 100m), ale podle Marka je to jediný způsob jak se nezakyselil, což se mu nakonec podařilo a je jen škoda, že se mu to jen o pár vteřin nepodařilo pod 1:30.

Rostislav Šticha, 43. místo v M40, čas (1:32:37.96)

Rosťa si přijel závod do Německa hlavně užít a to se mu myslím i podařilo. Chápu, že jízda v dešti zrovna není to pravé ořechové, ale na druhou stranu – bylo to Mistrovství Evropy! Jak by napsal Pavel “Rosťa si prostě jel to svoje”.


Tak to bylo tedy našich Sedm statečných. Co dodat závěrem? Myslím si že premiérová účast na akci podobného významu se podařila. Nikdo z nás neskončil poslední, což hodnotím jako velké plus, navíc Martin a Jarda se až do poslední chvíli snažili dosáhnout na bednu, což se jim jen o pár vteřin nepodařilo. Nicméně se jim oběma podařilo porazit loňského vítěze Michele Cicognaci což samo o sobě svědčí o tom, jaká vyrovnaná konkurence se na startu sešla.

Čekání na výsledky

Po závodě jsme si vzali od pumpaře klíče od auta a naše skupina šla ještě podívat na vyhlášení výsledku. Skupina druhá, tedy vůz č. 1 byl v tu dobu již na cestě do Prahy. My jsme si ale chtěli svůj pobyt v Dampu trochu užít a tak i Martin nakonec svolil, že pojedeme až zjistíme výsledky.

Šli jsme tedy do registračního stanu, kde jsem si dal bratwurst, Pavel pivko a seděli jsme a společne s Kalivodovými rozebírali závod, než budou výsledky k dispozici. Všichni jsme se shodli na tom, že organizace závodu byla sice dobrá, ale na to že je to European Masters, mohlo to být trochu lepší. Jediná moje památka na závod je pouze rozmočené startovní číslo (ano, číslo bylo papírové i když organnizátorům muselo být jasné že jsme v oblasti kde prší skoro pořád) – pamětní medaile by jistě nebyla na škodu, o tričku ani nemluvě. I na výsledky jsme museli čekat, nakonec se přeci jen objevily. Rychle jsme si udělali fotku aby bylo v autě o čem diskutovat, rozloučili se a už jsme byli na cestě za vozem č. 1.

Klubová hymna

Ve voze bylo neveselo, bylo truchlivo. Pavel byl zádumčivý, což mu vydrželo až k Hannoveru. Tam resolutně prohlásil, že končí s bruslením. Snažili jsme se ho přesvědčit, aby to ještě zkusil, což se nám nakonec u kousek od Berlína podařilo. Martin byl trochu naštvaný, že dojel na 14. místě, takže nás celkem pobavilo jak do telefonu hlásil Hance jak super závod to byl a jak ve navýsost spokojený. Pavla se nakonec přeci jen podařilo rozpovídat a jak jsme přejeli hranice, už to zase byl Pavel, jak ho známe.

Těsně za hranicemi jsme se zastavili u pumpy abychom si koupili něco malého k jídlu a při té příležitosti jsme si stáhli výsledky LIL v Praze. A hned bylo autě o čem mluvit, neúspěch v Dampu (i když to je relativní) byl definitivně zapomenut!

Na závěr jsme si ještě stačili odsouhlasit novou klubovou hymnu v poměru hlasů 3:0 – názor vozu č. 1. bohužel do uzávěrky tohoto vydání neznáme, ale jelikož se jim motto akce Sedm statečných líbilo, určitě by se jim líbila i nová hymna!

Kdo si jí chce poslechnout, tak tady je!


Stránky závodu: http://www.roll-and-skate.de/wettbewerbe/marathon-422-km.html?L=0
Výsledky: http://www2.your-sports.com/details/index.php?page=4&eventid=5993


Trať: 4 okruhy v okolí Dampu a zhruba 1km nájezd od startu a do cíle. Trať je velmi členitá, 2x se jede do kopce, 1x je pěkné a dlouhé svezení z kopce dolů. Povrch je v podstatě kvalitní i když se jedná o více druhů – na některých místech to jede lépe, někde to trochu drhne, ale na vodě se stejně všechno ztratí!
Počasí: na začátku závodu oblačno, trať byla z poloviny suchá, bohužel ve 2. kole se přehnala přes Damp bouřka a tak se jelo na vodě. Naštěstí déšť po chvíli ustal, což asi všichni uvítali.
 

František Míček

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář