ISC Praha - Speed Skating Team

6. Cottbuser Inlineskate Halbmarathon (8.5.2011, Německo)

 REPORTÁŽ  První květnový víkend nebyla nabídka závodů až tak pestrá jak by mohla být a tak jediným závodem který přicházel v úvahu byl půlmaraton v neměcké Chotěbuzi. Chotěbuz velmi dobře znám, resp. místní nemocnici Carl-Thiem Klinikum, kterou jsem při minulých závodech v Burgu úspěšně několikrát navštívil. I Jardovi s Martinem se závod zamlouval (Chotěbuz není daleko) a navíc jsme všichni usoudili že není lepší otestování formy než kvalitně obsazený závod u našich západních sousedů a nic na tom nemůže měnit ani fakt, že jsme k našim západním sousedům jeli na sever. Jednalo se zároveň o poslední ostrou přípravu před nadcházejícím Mistrovství  Evropy veteránů, které nás čeká příští víkend v německém Dampu.

Ranní káva

A tak jsme tedy v 5:30 v neděli ráno vyjeli ve složení já, Jarda (řidič), Martin a Daniela – jediná zástupkyně ženského pohlaví a zároveň předsedkyně klubové frakce za emancipaci a genderové rovnosti žen, jejíž přítomností ve voze došlo k narušení určitého stereotypu (ne-li trendu) poslední doby a to auta plného chlapů.

Cesta ubíhala velmi příjemně až do té doby, než se Jarda s Martinem začali dohadovat, čí navigace je lepší. Jarda argumentoval tím, že jeho navigace je větší a tudíž lepší, navíc se dá připevnit na sklo, bohužel velikost navigace měla jednu stinnou stránku a to že čím větší navigace tím víc satelitů je potřeba vyhledat. To byla voda na Martinův mlýn, Martin samozřejmě tvrdil že ta jeho je daleko lepší, protože žádný satelity lovit nemusí, protože má všechny mapy stáhnutý. Mě, který jezdí stále podle papírových map z roku 1980, to připadalo strašně legrační, protože obě navigace mluvily stejným (ženským) hlasem, jen jedna říkala “100m a pak doleva” a druhá “200m a pak doprava” a čekal jsem jen na chvíli, kdy se začnou navzájem hádat. Abychom zabránili nejhoršímu, zastavili jsme na poslední benzínové pumpě v Čechách, kde jsme se ještě chtěli trochu posilnit před závodem.

Martin s Danielou si dali kávičku, Jarda citrónovou limonádu a sendvič a já švestkový koláč – ovesnou kaši jsem stačil sníst už doma. Jarda pak do sebe hodil dvě proteinové tyčinky, zapil to vodou a mohlo se pokračovat v cestě.

Registrace

Zhruba v 9:30 jsme byli v Chotěbuzi, zbývalo jen najít místo startu. To bylo naštěstí velmi důmyslně skryto mezi plaveckým bazénem a Lidlem, což pro nás se dvěma GPS navigacemi ale nebyl žádný problém. Zaparkovali jsme a Jarda, Daniela a Martin se šli registrovat, já jsem si šel dát tvarohový koláč. Když jsem přišel k registraci, vytvořily se dvě fronty, jedna kratší, druhá delší. Jarda mě nadirigoval do té delší, že prý je to podle jména a já začínám na M. Tak jsem si vystál 10 minut v delší frontě abych nakonec zjistil, že sice je to fronta od písmene M, ale od poloviny písmene M, takže já samozřejmě patřím do té první (kratší fronty). Kratší, první fronta se samozřejmě změnila na delší frontu, takže jsem si připadal jako voják na frontové linii první světové války.

Když už jsem měl konečně startovní číslo koukám a vidím Petra Choce, jediného zástupce liberecké bruslařské školy na dnešním závodě. Petr se registroval na poslední chvíli, což omlouvá i jeho následnou nepozornost, resp. nedbalost, při registraci kdy si prohodil, v zájmu svého utajení, jméno a příjmení, takže ve výsledkové listině figuroval jako Herr Ch. Petr.

Po registraci jsem šel zpátky k autu, Martin už měl na sobě dres, přilbu, rukavice a právě si dopínal brusle, mezitím ještě dopíjel svůj několikátý Red Bull. Myslím že pokud by se Red Bull prodával točený, tak si pro něj bude Martin chodit pěkně se džbánkem. A možná že i se dvěma. Já jsem si stále v pohodě fotil a dojídal svůj koláč, Jarda si dal další tyčinku (zde platí to co u Martina) a Daniela hledala brusle.

Když už všichni byli na bruslích, šel jsem se trochu proběhnout a pak se vrátil zpátky k autu. Martin si přijel pro další Red Bull a Jarda s Danielou si začali připínat startovní čísla. Usoudil jsem, že je nejvyšší čas přezout se do bruslí, tedy pokud jsem nechtěl zbytek dopoledne strávit s tvarohovým koláčem a foťákem v ruce. Když už jsem byl připravený že se půjdu rozbruslit a chtěl jsem vyrazit, vrátil se k autu Jarda s tím, že zapomněl chip! No to mě rozesmálo, jak někdo může zapomenout chip? To snad ani není možný a smál jsem se až jsem se za břicho popadal. Jarda si vzal chip, já si vzal rukavice, zamkli jsme auto a pomalu vyjeli na trať.

A jak tak jedu, říkám si, hergot, mě něco chybí, proč na mě ty němci tak koukají? Tak přemýšlím, co nemám, brusle? Ne, ty mám, chip taky, číslo, přilbu … sakra kde mám přilbu? No jasně, pochopitelně v Jardově zamčeným autě, kde by asi jinde mohla být! No to jsem ale vůl, směju se Jardovi že zapomene chip a sám nemám přilbu – najednou jsem si připadal jako hokejový brankář který jde do branky bez přilby, ha ha. Takže jsem hned vyjel, abych našel Jardu. Co čert nechtěl, Jarda se zrovna rozhodl projet si celou, sedmikilometrovou trať! Bylo asi 10:35, 25 minut do začátku závodu, nejvyšší čas abych se rozjezdil a místo toho jsem hledal Jardu.

Potkal jsem všechny německé známé, všechny polské známé, Martina, Danielu, Petra Choce (původně jsem řval na někoho kdo byl Petrovi podobný ale když odpověděl WAS? bylo jasné, že to Petr není), znovu Martina, znovu Danielu, jen Jarda zmizel. Když se konečně objevil, do závodu bylo asi 15 minut. Rychle jsem si vzal přilbu a šel se trochu projet.

S větrem v zádech

Mezitím hlasatel oznámil že dnešního závodu se zúčastní i Claudia Schiffer, ne to byl žert, Claudia Pechstein, několikanásobná olympijská vítězka. Tak já si zajedu se samotnou Claudií (a zadarmo!), to je dobře, jen abych jí neviděl jen na začátku a pak až na stupních vítězů! Uvidíme. Pomalu byl čas jít se seřadit na start, který byl poměrně úzký, ale většina disciplinovaných němců ocenila své (chabé) možnosti v závodě a dopředu se nehrnula – takže jsme tam zůstali s Jardou, Martinem a Petrem, Daniela byla hned za námi. Startovní pozici jsme tedy měli dobrou, teď stačilo jen jediné, jet zhruba 35 minut kaši a pak se uvidí! Martinovi jsem ukázal všechny potencionální vítěze, zvláště Sashu Hagemanna, který vyčníval nad ostatními jak Říp nad Račicemi.

Moderátor začal odpočívávat od deseti do jedné (to jsem pochopil i v němčině) a už se jelo. Všichni z ISC jsme se krásně seřadili za sebou (to by bylo ideání foto) a vyjeli v pěkně svižném tempu. Asi po 500m si říkám, hergot, mě se nějak klepe rám, že bych to blbě utáhnul? Nesmysl! Ne, ne, utáhnul jsem to dobře, jen když jsem se podíval na hodinky, zjistil jsem že se jede 46 km/h a když se ta noha nedá správně na zem, tak to začne kmitat ... prostě jak to foukne, tak to jede hezky. To mě uklidnilo a tak jsem začal raději kmitat nohama, aby mě nekmitala brusle a za chvíli se to uklidnilo.

Co se ještě chvíli neuklidnilo, bylo tempo. Stále se jelo velmi rychle, což znamenalo postupné odpadávání posledních závodníků (tzv. selekce zrna od plev). Já jsem si vlezl nekam doprostřed asi 30-členného balíku, hned za Martina. Jarda se tak poflakoval jak je jeho dobrým stylem vedle balíku, až na chvíli zmizel. Říkal jsem si, hmm, ten Jarda to jen hraje, chce aby si mysleli že už nemůže. Pravda byla taková, jak se po závodě svěřil Jarda, že opravdu nemohl, což bylo vidět i na jeho typickém odfukování, které obyčejně opřichází ve chvíli kdy už se fakt jede hustá kaše. No, ono to bylo možná tím, že se jela kaše hned od začátku! Jarda se za chvíli naštěstí rozdýchal (tzn. přestal vyfukovat jak lokomotiva) a zařadil se vedle mě a Martina.

Následoval první kruhák, párkrát brzda, plyn a najednou koukám a Heiko Klipstein nám zmizel! To jsou mi věci, proste nevydržel ... Pro jistotu jsem se posunul trochu dopředu a hele, Martin Kuchař je za mnou! To Martina trochu zmátlo, že jsem někde před ním, ale naštěstí ho to moc nevyvedlo z rovnováhy a jel si stále ve svém klasickém tempu alá večerní výjižďka Opavou.

Projeli jsme další kruhák (trasa vypadala jako písmeno T, 3 kruháky a jedna obrátka okolo kuželů na startu), pak ještě jeden, znovu kruhák a jelo se do cíle, resp. do cíle prvního kola. Ani jsem se nedíval na čas, nebyl v tu chvíli podstatný, důležité bylo udržet se v prvním balíku. V cíli byla otočka okolo kuželů a následoval další z rychlým spurtů. Ten úsek hned po startu byl nejhorší, tady se jelo fakt rychle, navíc jak to fouklo tak to bylo peklo. Balík se opět trochu zredukoval, mohlo nás být asi tak 25 – problém je že nikdy neodhadnu kolik lidí vlastně jede (pokud nejedu sám), většinou je to míň než ve skutečnosti v tom balíku je!

A už tu bylo druhé kolo, Martin se motal někde vepředu a testoval soupeře – jak sám říkal „do spurtu o mě nikdo nebude vědět“. Já jsem byl taky usazenej uprostřed a nedělalo mi větší problém se tam udržet a tak jediný kdo měl menší problémy byl Jarda, kterému ten úvod moc nesednul, ale kilometr od kilometru se to zlepšovalo, už aspoň dýchal jako většina z nás.

Následovala série kulaťáků a já koukám, přede mnou je Claudia Pechstein! To se mě líbilo, jet hned za legendou. Bohužel to trvalo jen chvíli než mě vystřídal Jarda se slovy, že se radši bude dívat na zadek Claudii než na Kazimierze Posadowského. To jsem celkem uznal, protože na Kazimierze nebyl hezký pohled, říkal jsem si co to je, jak to že ty pořadatelé pustí na závod někoho na štaflích! Tak totiž působil, jako když malíři chodí na štaflích sem a tam s tím že jel v pohodě 40 km/h.

Po posledním kulaťáku jsme jeli zpátky do cíle a najednou to vypadalo, že dva závodníci chtěli jít do úniku. To zaregistroval Martin, který sice v tu chvíli mírně podřimoval, ale jak sám řekl „tohle si přece nenechám ujet, to neexistuje“ a vyrazil za nimi. Bohužel, a pro nás bohudík, nenechal si to ujet nejen Martin, ale i dalších asi 20 lidí, takže na otočce do posledního kola jsme byli opět pohromadě.

Cíl

K prvnímu kulaťáku se jela opět kaše s větrem v zádech, pak bylo mírné, zdánlivé,  uklidnění, otočka okolo kulaťáku a zase fofr, to už jsem se, nevím proč, zase dostal do zadní části celého balíku. Nějak mě připadalo blbý říct tomu Martinovi hele sorry Martine, ale já budu před tebou, ty se stejně dlouběš v nose a já jestli zůstanu vzadu tak jdu do kytek ... tak jsem to tedy neudělal a byla otázka času, kdy půjdu do kytek.

Takže další kulaťák, pak ještě jeden, pak se to už začalo poměrně rychle rozjíždět a byl tady poslední kulaťák. To jsem si říkal že bych to mohl udržet, do cíle bylo asi tak 600m. Navíc vedle mě jel Jarda a já mu furt říkal Jardo, co tady děláš, koukej jet dopředu a on jen něco zahuhlal a pořád byl vzadu.

500m před cílem se někde vpředu začalo máchat prádlo, což jsem i já zezadu viděl, bohužel už jsem toho měl docela dost, takže balík se roztrhnul a do cíle se sprintovalo o pořadí. Já jsem nakonec dojel sám kousek za balíkem (aspoň v klidu) v solidním čase (0:35:38) na 17. místě, což je pro mě určitě úspěch a osobní rekord. Přitom mě připadalo že se jede pomaleji než v Berlíně, bylo tam spoustu hluchých míst. Jarda dojel chvíli přede mnou na 15. místě v čase (0:35:21) a nejlepší z našeho tria byl samozřejmě Martin, který dojel 5. v čase (0:35:15). Martin líčíl, jak si vybral na závěrečný spurt ten správný vláček, za Sashou Hagemannem, který při své výšce okolo 190cm prý fungoval jako větrolam. Martin se prý pokoušel i Sashu předjet ale jak prý vylezl „tak ho to sfouklo zpátky“, a tak byl rád že se vůbec chytil zpátky. Bohužel Sasha dojel na 4. místě, takže na Martina nezbylo lepší než to 5. místo, 1. v kategorii M40.

S Claudií na stupně vítězů

V cíli jsme si šli dát něco k pití a vrátit chipy a najednou koukám, Martin s Jardou jsou v tahu. Tak tam popíjím vodu, když přijela Daniela. Říkala že se jí jelo celkem dobře, prý měla velmi voňavý závod, protože pořád jela za nějakou Malinou.Ta k nám po chvíli i sama přišla a s Danielou se zdravily. Danču to překvapilo, jelikož jela celou dobu za Malinou, tak nechápe, jak o ní mohla vědět!

Šli jsme si dát něco dalšího k pití, já jsem si navíc vzal koláč a výborný namazaný chleba se škvarkama (to je bomba!) a oba jsme svorně nadávali na Jardu, jak je nezodpovědnej, že si odjede s klíčema od auta. Chvíli jsme tedy nadávali a šli pomalu k autu, kde si Danča vzpomněla, že klíče má ona! To bylo slávy na starém Bělidle! Za chvíli se vrátili i Martin z Jardou, kteří si mezitím dali okružní cestu Chotěbuzí, dorazil i Petr Choc, resp. Choc Petr, a všichni společně jsme šli na závěrečné vyhlášení.

Tady se musím na chvíli zastavit, protože vyhlašování závodů v Německu je opravdu slavnostvní, protože všichni závodníci i diváci jsou stále na místě a všem odměněným vytrvale tleskají. Já, abych se na to tleskání posilnil, jsem si došel pro další dva chleby se sádlem a jak jsem tak jedl, Jarda uviděl Claudii Pechstein a jestli prej jí vyfotím. Já na to že to by byla nuda a ať si tam s Martinem vlezou, oba mají stejně ještě na sobě kombinézy (Martin protože půjde na bednu a Jarda asi proto, že skončil 4. v kategorii a doufal, že si to někdo před ním rozmyslí). Takže si kluci vzali Claudii mezi sebe a museli zadržet na chvíli dech, protože do sebe napumpovali tolik Red Bullů, kofeinových tablet a proteinových tyčinek že kdyby jen na Claudii dýchli, určitě by jí to položilo.

Pak následovalo vyhlašování, nejprve celkové (Adam Frank na 3. místě), pak i kategorie, kde Martin vyhrál. Se slzami v očích se nám přiznal, že lepší dárek si ke svým dnešním (konečně to z něj vypadlo!) narozeninám nemohl přát ... tedy kromě toho že nebyl celkově na bedně! Pochopitelně na stupních byla i Caludie, která suverénně vyhrála mezi ženami, kdy dojela ve spurtu i před Jardou. To Jarda sice nemohl trochu rozdýchat, ale zase jak už jsem napsal, je lepší mít před sebou Claudii nwež Kazimierze ...

Nakonec jsme si došli pro diplomy, já jsem byl v kategorii na 5. místě, Daniela na svém tradičním 7., všichni jsme se vyfotili a už jsme uháněli zpátky ku Praze.

 

Kousek za hranicemi jsme se zastavili ještě u benzínové pumpy, kde nás Martin pozval na pivo. Nevím jestli to bylo kvůli těm narozeninám nebo tomu vítězství v kategorii, každopádně to pivo bodlo. A kdyby celkově dojel taky na bedně, mohli být klidně i dvě!


 

 

Stránky závodu: http://www.skiclub-cottbus.de/
Výsledky: http://www.lausitz-timing.de/index2011.php?link=cottbus11


Trať: trať ve tvaru písneme T se třemi 7km okruhy a třemi kruhovými objezdy a jednou otočkou okolo kuželů (v cíli), povrch výborný, snad jen nepatrný kousek hrubého asfaltu (já jsem to ani nezpozoroval, to ostatní), naprostá rovina
Počasí: krásný slunečný den, teplota okolo 25C, na několika úsecích foukal vítr, což někde pomohlo (zvlášť po startu), někde zase ne (směrem do cíle)
 

František Míček

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář